„Hned úvodní mohutný akord vtáhl posluchače do zvukově i obsahově pestré Rossiniho hudby, což svým energickým gestem podpořil šéfdirigent Stanislav Vavřínek.“

„Dokonalá technická virtuosita Romana Patkoló bez sebemenšího intonačního zaváhání, překrásný medový tón v působivé pomalé větě a radostný vizuální projev právem zvedly publikum ze židlí.“

„Celé provedení tohoto náročného, téměř hodinového díla klade vysoké nároky i na samotný fyzický výkon hráčů, přičemž vše musí působit uvolněně, radostně, přitom zároveň energicky a dravě.“

Závěrečné koncerty sezony Komorní filharmonie Pardubice (KFP) se udály pod vedením šéfdirigenta Stanislava Vavřínka ve dnech 12., 13. a 14. června 2023 v Sukově síni Domu hudby, domovské scéně orchestru. Po vstupní předehře k opeře Tancred Gioacchina Rossiniho publikum doslova uhranul fenomenální výkon světově proslulého slovenského kontrabasisty Romana Patkoló. Důstojným závěrem celé koncertní sezóny pak bylo zařazení jednoho z ikonických děl celé hudební historie, Symfonie č. 3 Es dur „Eroica“ Ludwiga van Beethovena.

Poslední, dvakrát zopakovaný, desátý abonentní koncert Komorní filharmonie Pardubice vycházel z osvědčeného dramaturgického konceptu celé koncertní sezóny. Vedle špičkového sólisty bylo téměř pravidelně zařazováno i dílo vrcholného klasicismu, tedy trojice Haydn, Mozart, Beethoven, z toho Mozart šestkrát. Pardubická filharmonie se tak projevila jako zasvěcená a zkušená interpretka repertoáru, který má doslova „zažraný pod kůží“, aniž by se ovšem vyhýbala ostatním stylovým epochám, včetně hudby soudobé. Výběr sólistů je pak citlivě koncipován nejen s ohledem na jejich špičkovou úroveň, ale i jistou pestrou nástrojovou exkluzivitu, což je pro pardubické publikum zárukou nevšedních a nekonvenčních zážitků.

Příjemným úvodem večera bylo zařazení předehry Gioacchina Rossiniho (1792–1868) k jeho opeře Tancred (Tancredi). Není žádnou vzácností využití operní či činoherní předehry ve smyslu samostatného koncertního kusu. Leckdy tak „slavné“ předehry počtem uvedení značně převyšují počet provedení příslušných oper. V případě Rossiniho to platí například o populární předehře k Lazebníku sevillskému, Strace zlodějce či Vilému Tellovi, jehož známé téma použil netradičně Dmitrij Šostakovič v první větě své Symfonie č. 15. Pochopitelně je možno uvést mnoho dalších příkladů, za všechny např. Beethovenovu třetí verzi Leonory, Mozartovy předehry, případně u nás Smetanovy předehry k Prodané nevěstě a Hubičce. Samostatnou kapitolu ovšem tvoří forma předehry jako samostatné kompozice, která předznamenala žánr symfonické básně, ale to by bylo již nad rámec tohoto textu. I když leckdo vnímá Rossiniho díky jeho populární opeře Lazebník sevillský jako autora komediálních námětů, opak je pravdou. To platí i o jeho rané „opeře seria“ Tancredi, která přinesla Rossinimu konečně úspěch při premiéře v Benátkách (1813) a především při následném provedení ve Ferraře se změněným, tentokrát tragickým závěrem. Libreto Gaetana Rossiho vychází z Voltairovy hry Tancred (1760), jejíž námět čerpal Voltaire z básně Torqata Tassa, líčící dramatický milostný příběh Tancreda, normandského vůdce první křížové výpravy (1096). Předehra má autorem často používanou zjednodušenou sonátovou formu s pomalým, téměř beethovensky monumentálním úvodem, zahájeným dvěma razantními akordy D dur. Tento vážný úvod vystřídají bez jakéhokoliv předělu dvě „rossiniovsky“ typicky rozverná staccatová témata, „okořeněná“ zvukem tureckého bubnu s činelem, která však nápadně nekorespondují s tragickým obsahem opery. Vzhledem k časové tísni totiž Rossini použil již dříve zkomponovanou předehru z melodramatu Zkouška lásky z roku 1812! Hned úvodní mohutný akord vtáhl posluchače do zvukově i obsahově pestré Rossiniho hudby, což svým energickým gestem podpořil šéfdirigent Stanislav Vavřínek. Přestože celá předehra trvá zhruba šest minut, všechny nástrojové skupiny dostanou příležitost se předvést v technicky náročných pasážích, vrcholících v tempově gradující kodě.

Očekávaným pak bylo vystoupení sólového kontrabasisty Romana Patkoló, jednoho ze světových, špičkových virtuosů tohoto nástroje. Tento fenomén kontrabasové hry pochází z široké hudebnické rodiny, jeho otec Ernest Patkoló byl významný slovenský houslista, žák legendárního houslového pedagoga Bohumila Urbana (mimochodem, na dubnovém koncertu KFP zazněla Malá suita Eugena Suchoně právě v úpravě Bohumila Urbana). Další člen této rodiny, Arpád Patkoló, je první tutti houslista opery Slovenského národního divadla. Výčet úspěchů Romana Patkoló by byl velmi dlouhý, za vše hovoří fakt, že v pouhých 25 letech se stal profesorem na Hochschule für Musik v Mnichově, přičemž na kontrabas přestoupil ze studia houslí až ve svých třinácti letech.

Autorem Koncertu č. 2 h moll pro kontrabas a orchestr, který zazněl v Patkolóově interpretaci, je Giovanni Bottesini (1821–1889), ve své době špičkový hráč na kontrabas, skladatel a žádaný dirigent (vzhledem k přátelství s Verdim mu byla coby dirigentovi svěřena světová premiéra Aidy v Káhiře roku 1871!). Tento autor, někdy označován jako „Paganini kontrabasu“, psal díky vlastní virtuositě technicky velmi náročná díla (viz např. Variace na Benátský karneval, Capriccio di bravura, Tarantella, Elegy a mnoho dalších), pro jejichž zvládnutí zavedl přelaďování kontrabasu o tón výš (používané dodnes jako tzv. sólistické ladění) s použitím tenčích strun, čímž docílil téměř violoncellového zvuku. Bottesini je ovšem autorem celé řady dalších skladeb včetně oper a také dlouho používané učebnice „Metodo per il Contrabbasso“. Koncert č. 2 h moll má všechny formální atributy velkého romantického koncertu s první větou v přehledné sonátové formě s prostorem pro rozsáhlou kadenci, zakončenou virtuosní kodou, meditativní druhou větou, rafinovaně modulující od úvodního e moll k závěrečnému G dur, až k lidově jiskrnému tématu třetí věty.

Celý koncert působí jako logický, kompaktní celek, takže pokud posluchač zpočátku čekal pouze nějakou virtuosní „atrakci“, vzápětí se zcela ponořil do krásné hudby tohoto v podstatě lyrického díla. To vše zdůraznil Roman Patkoló svou mistrovskou hrou (ne nadarmo byl v jedné recenzi označen jako „hudební mág“). Jeho dokonalá technika bez sebemenšího intonačního zaváhání, překrásný medový tón v působivé pomalé větě a radostný vizuální projev právem zvedly publikum ze židlí. Spontánní ovace publika si pochopitelně vyžádaly přídavek, trochu netradičně jím byla proslulá melodie Secret Garden od Rolfa Løvlanda. Svou roli ovšem zvládl na výbornou i orchestr pardubické filharmonie s redukovaným obsazením smyčců pod citlivým vedením Stanislava Vavřínka. Musím přiznat, že vystoupení Romana Patkoló bylo pro mě mimořádným zážitkem, a mohu jen konstatovat, že kdo jej neslyšel, přišel o mnoho.

Letošní koncertní sezóna Komorní filharmonie Pardubice byla zakončena opravdu důstojným způsobem, zařazením legendární Symfonie č. 3 Es dur, op. 55 „Eroica“ Ludwiga van Beethovena (1770–1827). Toto epochální dílo s proslulým příběhem změny původní napoleonské dedikace je doslova ikonickým mezníkem nejen samotného hudebního vývoje, ale i fascinujícím obrazem postupné společensko-politické emancipace umělce na linii Haydn – Mozart – Beethoven, což otevřelo cestu i následujícím tvůrcům, chápajícím umění jako součást společenského obrazu doby. V našem prostředí je třeba také připomenout, že symfonii věnoval Beethoven svému mecenáši a v podstatě i příteli, Františku Maxmiliánu z Lobkowicz, přičemž jedno z prvních uvedení se odehrálo na jeho zámku Jezeří na úpatí Krušných hor.

Předpokládám, že čtenáři tohoto textu není potřeba dílo blíže popisovat; natolik žije v naší posluchačské zkušenosti. Můžeme je slyšet v interpretaci jak velkých symfonických těles, tak komorních orchestrů, ať už moderních, či „poučených“ (u nás Collegium 1704 i Musica Florea), a dokonce i v úpravě pro klavírní kvartet od Ferdinanda Riese. Každé provedení má své přednosti, u komorního tělesa, jaké reprezentuje pardubická filharmonie, je to možnost vychutnat si každý detail v blízkém kontaktu s orchestrem. Přes své komorní obsazení dokázal orchestr hned v úvodu první věty přesvědčivě energicky uchopit proslulé třídobé, mužně-heroické Beethovenovo téma, vybudované z prostého rozloženého tonického trojzvuku, s následným citlivým kontrastem lyrických pasáží. Udržet publikum v napětí a pozornosti během rozsáhlého smutečního pochodu druhé věty (c moll) bývá výzvou jak pro dirigenta, tak pro hráče, což se orchestru bezesporu podařilo. Přispěla k tomu i nádherně barevná „dřevěná“ harmonie, citlivě provedené Trio v C dur i přesvědčivě gradované fugato před závěrečnou kontemplativní, bohatě modulovanou reprízou hlavního tématu s doznívající smířlivou kodou. Následující živelně dravé Scherzo s neúnavným staccatem smyčců dalo opět příležitost precizním hobojům a flétnám s jejich dynamicky kontrastními vstupy do úvodního tématu. To samé platí pro citlivě podané, intonačně dokonalé fanfáry lesních rohů v Triu třetí věty. Ostatně hornová sekce tělesa je pardubickému publiku známá svou vysokou hráčskou úrovní. Jako téma k volným variacím rozsáhlé, formálně komplikované závěrečné věty s prvky ronda použil Beethoven svůj starší motiv, který se objevil již v jeho hudbě k baletu Stvoření Prométheovo.

Celé provedení tohoto náročného, téměř hodinového díla klade vysoké nároky i na samotný fyzický výkon hráčů, přičemž vše musí působit uvolněně, radostně, přitom zároveň energicky a dravě. Hráči Komorní filharmonie to zvládají s obdivuhodnou přesvědčivostí a lehkostí, za výrazného přispění pevného, přitom citlivého gesta Stanislava Vavřínka. Důkazem zájmu publika je fakt, že závěrečný koncert sezóny uvedla Komorní filharmonie Pardubice ve třech dnech za sebou, vždy s nadšenou odezvou věrných posluchačů, především abonentů. Závěrečným srdečným potleskem vestoje očividně poděkovalo publikum nejen za tento koncert, ale za celou překrásnou koncertní sezónu.

******

Foto: Komorní filharmonie Pardubice