„Když jsem objevil cembalo, byl jsem unesený jeho možnostmi.“

„V roce 2004 jsme začali postupně uvádět všechny Bachovy kantáty a skončili jsme až v roce 2012. Pak už bylo dílo, bohužel, vyčerpáno.“

„Pokud máte dobré hudebníky, nepotřebují mnoho pohybů rukama. Potřebují uvědomělost a srozumitelnost.“

Varhaník, cembalista a odborník na starou hudbu Jörg-Andreas Bötticher zavítal do Brna, kde během pouhých tří dnů přednesl sólový recitál v Konventu Milosrdných bratří (psali jsme zde), vystoupil s příspěvkem o uměleckém výzkumu na Mezinárodní hudební konferenci JAMUsica na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění a vedl dvoudenní kurzy pro studenty Katedry varhanní a historické interpretace tamtéž. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus se především z mnoha aspektů zamýšlí nad historicky poučeným přístupem k hudbě minulosti.

Narodil jste se v Berlíně, ale mimo to, že jste studoval v Basileji na Schole Cantorum Basiliensis, kde nyní vyučujete, jste byl také členem tamního chlapeckého sboru Knabenkantorei. Kdy jste se tedy přestěhoval do Švýcarska a proč?

Bydleli jsme v Berlíně jen krátce, asi šest let mého života, než jsme se přestěhovali na jih Německa. A pak jsem se stal členem Knabenkantorei.

A do Švýcarska jste se přestěhoval také ještě v dětství?

Ne, bydleli jsme na samé jižní hranici Německa, takže jsem odtamtud do Basileje dojížděl.

A potom, když jste začal studovat na Schole Cantorum?

To už jsem se tam přestěhoval natrvalo.

S hudbou jste začal skrze studium klavíru a varhan. Vaše první hudební kariéra pak prý začala na pozici klávesisty – je to pravda?

Ano, ale já bych to nenazval kariérou. Byl to spíš experiment, ale hrát v kapele se mi moc líbilo. Někdy jsem hrál na klávesy, někdy na bicí. Myslím, že to pro mě byla důležitá zkušenost, která mi pomohla v mém dalším hudebním rozvoji.

Předpokládám ale, že jste se s kapelou věnovali hlavně populární hudbě…

Ano, to byla jen populární hudba.

Co dnes – hrajete někdy jiný žánr či sloh než starou hudbu?

Někdy experimentuji s jazzem, ale to nedělám veřejně, je to jen má soukromá aktivita.

A co jiní skladatelé, než ti z období renesance a baroka – myslím třeba Chopin, Beethoven a podobně?

Já jsem zasvětil svůj profesionální život staré hudbě sahající, řekněme, až po Mendelssohna, tedy do poloviny 19. století, a momentálně na klavír prakticky vůbec nehraji – soustřeďuji se na hru na cembalo a varhany. Nicméně na varhany hraju i „mladší“ hudbu. Částečně proto, že jsem také varhaníkem v kostele a tam samozřejmě často improvizuji, což je převážně taková směsice stylů.

Co Vás přimělo ke studiu staré hudby? Bylo to studium varhan, přes které jste se dostal k tomuto žánru, nebo něco jiného?

Vlastně v tom sehrála roli řada aspektů. Například moje babička – hrála na zobcovou flétnu a měla doma něco jako hudební pokoj, který nám byl vždy otevřený. Jako děti jsme tam mohli vždy přijít, půjčit si nějaký nástroj a improvizovat. Kromě toho hrála i na varhany, sice ne profesionálně, ale působila i v různých ansámblech. To byly mé první zkušenosti s hudbou a pak jsem už sám objevoval stále více z barokní hudby a byl jsem fascinován hudbou Johanna Sebastiana Bacha, ve které je tolik hudebních myšlenek a krásy…! A pak jsem objevil i cembalo a byl jsem unesený jeho možnostmi. Začal jsem chápat starou hudbu jako specifický jazyk. Tím je samozřejmě každá hudba, ale ve staré hudbě vidím obrovskou spjatost s rétorikou, což je velmi důležité. A pak to byl samozřejmě zmíněný chlapecký sbor, kde jsme měli příležitost zpívat v nádherných kostelích, hlavně renesanční polyfonii a barokní věci. To byl, myslím, ten začátek.

Na základě Vašich nahrávek a koncertní činnosti odhaduji, že se snažíte publikum seznamovat se skladateli, kteří nejsou všeobecně známí, ale jste také velkým obdivovatelem Bacha. Četla jsem, že jste v Basileji inicioval souhrnné provedení jeho kantát.

Ano, to bylo v roce 2004. Začali jsme postupně uvádět všechny jeho kantáty právě v tom kostele, kde jsem dodnes varhaníkem, a skončili jsme až v roce 2012. Pak už bylo dílo vyčerpáno, bohužel… Byla to velmi důležitá zkušenost pro mě, pro nás i pro celou Basilej, protože to bylo ve Švýcarsku poprvé, co jsme uskutečnili takový cyklus. Prováděli jsme každý měsíc dvě kantáty, někdy tři, v souvislosti s průběhem liturgického roku. Byla to úžasná pouť. Samozřejmě byli i jiní, kteří provedli všechny Bachovy kantáty – víme, že John Eliot Gardiner dokonce kompletní kantáty nahrál, což my jsme neudělali, ale to ani nebylo naším cílem. Celá akce měla obrovský úspěch u publika. Původně jsme mysleli, že budeme rádi, když bude kostel třeba tak z půlky zaplněný, ale on byl přelidněný! – Od té doby pokračujeme v dalších cyklech. V současnosti je to série s názvem Abendmusiken („Večerní hudby“), která byla inspirována sérií koncertů duchovní hudby v Lübecku organizovanou kdysi Dietrichem Buxtehudem. Což znamená, že uvádíme díla autorů 17. století napříč Německem, ale také autory rakouské, italské a poslední dobou se snažíme prozkoumávat i východnější oblasti, například polské skladatele a podobně. A stále máme široké publikum, které přichází každý měsíc, což je neuvěřitelné. Přicházejí, ačkoliv jména skladatelů jsou jim neznámá. Je to úžasné. Existuje mnoho nahrávek těch nejznámějších skladatelů, například Bacha, což je samozřejmě také skvělé, ale i tito neznámí autoři mají co říci. Je jich tolik, jejichž hudba je zkrátka také fascinující.

Když mluvíme o Bachovi – četla jsem, že jste nastudoval Matoušovy pašije s Berlínskými filharmoniky a Sirem Simonem Rattlem. Bylo to ono poloscénické provedení v režii Petera Sellarse?

Ano, já jsem tam hrál pouze „malé“ varhany, ale byl to pro mě úžasný zážitek – pracovat pod vedením Simona Rattla a pozorovat, jak lidský a milý je – samozřejmě vždy soustředěný na hudbu, ale nikdy ne drsný nebo hrubý, ani diktátorský – a tak řídil ten obrovský ansámbl, Berlínské filharmoniky a RIAS Kammerchor…

Kromě toho, že jste varhaník a cembalista, některá díla jste také přímo řídil – například zmiňované Bachovy kantáty nebo Braniborské koncerty v Granadě. Předpokládám, že obvykle hrajete i continuo, takže ostatní interprety řídíte zpoza nástroje. Připravujete někdy také samotný sbor?

Ano, vlastně jsem provedl poměrně rozsáhlý výzkum na téma dirigování v 17. a 18. století. Protože, jak jste řekla, tehdy to opravdu byl samotný varhaník, který hrál a současně dirigoval, ale samozřejmě to není dirigování ve smyslu 19. století. Jde spíš o předávání rytmických a hudebních pokynů, když je potřeba. Pokud máte dobré hudebníky, nepotřebují mnoho pohybů rukama. Potřebují uvědomělost a srozumitelnost a někdy stačí jen drobný náznak rukou, či dokonce jen očima nebo hlavou. Samozřejmě někdy se bez pořádného gesta neobejdete. Zejména, pokud provozujete hudbu v kostelním prostoru, kde jsou hudebníci daleko od sebe, pak potřebují vizuální orientaci. A se sborem jsem pracoval zejména během projektu na Bachových kantátách, zatímco letos se jedná pouze o sólový ansámbl o osmi až devíti zpěvácích.

Preferujete spíš vokálně-instrumentální hudbu, nebo čistě instrumentální? Spolupracujete rád se zpěváky či sbory?

Ano, samozřejmě! Navíc v 17. a 18. století bylo vlastně hlavním cílem imitovat zpěv, i když hrajete na nástroj. A i dnes je velmi příjemné pracovat se zpěváky – samozřejmě pokud jsou otevření a ochotní experimentovat, myslím tím zbavit se zbytečně silného vibrata a pracovat důkladně s textem. Pak z toho mohou těžit všichni, včetně instrumentálních hráčů.

Co je dle Vašeho názoru to nejdůležitější, pokud chceme interpretovat starou hudbu skutečně autenticky a věrně dané době? Například – je nezbytné užívání replik starých nástrojů jako cink, dulcian a podobně… anebo mužských a chlapeckých hlasů místo běžného smíšeného sboru?

To je samozřejmě rozsáhlé téma. Od samých počátků výzkumu autentické interpretace staré hudby jsme urazili dlouhou cestu. Například Schola Cantorum, kde učím, byla založena v roce 1933 a od té doby ona vlna „HIP“, jak jí dnes říkáme, tedy historicky poučená interpretace (historically informed performance practice) se značně rozšířila, a to i díky obrovskému množství výzkumů a článků, které byly tomuto tématu věnovány. A samozřejmě, jak jste zmínila, nástroje jsou další součástí – zejména znalost toho, jak se hrálo na dané nástroje, například basso continuo, a obecně estetické otázky hry. Měli bychom mít povědomí i o historii konkrétní hudby, kterou interpretujeme – kde a kdy vznikla a byla provozována, v jakém kostele nebo koncertním sále, za jakých akustických podmínek a vůbec okolnosti její dobové existence. Zkrátka myslím, že zde hraje roli řada aspektů, ale i když je všechny důsledně naplníte, nebude to stačit, protože ve finále je nejdůležitější, zda nás hudba oslovila. Myslím, že autentické provádění hudby není jako muzeum – samozřejmě, pokud máme housle se střevovými strunami, historické varhany, když zpěvák používá historickou vokální techniku, když je tam chlapecký alt či soprán, to vše může pomoci, ale myslím, že to není ten hlavní cíl.

Pořádáte kurzy a mistrovské třídy po celé Evropě, už jste byl i v Praze…

Ano, ale bohužel už je to řada let. Václav Luks byl mým prvním studentem v Basileji a vystudoval u mě hru na cembalo. Jsem opravdu šťastný, když vidím, jak úžasnou hudební práci odvádí. A právě on mě kdysi pozval do Prahy. Nicméně jsou to dva roky, co jsem byl zde v Brně, a například před dvěma týdny jsem byl v Polsku.

A co česká hudba? Existuje například nějaké spojení mezi Basilejí, potažmo Scholou Cantorum, kterou založil Paul Sacher – také blízký přítel Bohuslava Martinů – a právě Martinů? Setkal jste se přímo s hudbou Martinů v Basileji?

Bohužel ne. V Basileji se pořádají „Dny Bohuslava Martinů“ (Martinů Festtage Basel), je to každý rok, ale já s tím nejsem spojen, bohužel.

A jaké jsou Vaše plány na nejbližší budoucnost – další koncerty nebo kurzy?

Především se teď musím vrátit do Basileje, jelikož jsem už několik týdnů na cestách – měl jsem mistrovské kurzy i v Krakově a spolupracoval s orchestrem v Łódźi. Takže se musím zase věnovat svým vlastním studentům, kteří na mě čekají. Ale na konci tohoto měsíce mě ještě čeká koncert s triem v Tallinu a samozřejmě připravujeme další koncert Abendmusiken – tentokrát to bude úžasné oratorium, které je málokdy hrané, skladatele Giovanniho Kapsbergera. To byl německo-italský skladatel, který žil okolo roku 1600 v Římě a složil vánoční oratorium o pastýřích v Betlémě. My ho budeme provádět s řadou nástrojů v continuu – bude tam theorba, varhany, cembalo, barokní kytara, harfa, a dokonce i citera.

Foto: jaboetticher.ch, Stanislav Vítek