„Je zajímavé, že většina klavírních děl velkých českých skladatelů zní skvěle pro posluchače, ale velice nepohodlně se pianistům hraje.“

„Mám za sebou tři měsíce nahrávání souborného díla Antonína Dvořáka, čtyři CD, asi pět hodin hudby. Takže v tuto chvíli, když slyším slovo nahrávka, dostávám osypky!“

„Martinů je jedním z mých osudových skladatelů, nenese atributy “busty”, je to v mnoha ohledech náš současník.“

Na festivalu Smetanova Litomyšl zazní po dvaceti letech kompletní provedení cyklu symfonických básní Má vlast. Jde o Smetanovu vlastní virtuózní úpravu pro čtyřruční klavír. 4. a 5. července ji v Zámecké jízdárně provedou Ivo Kahánek a Miroslav Sekera (rozhovor s ním čtěte ZDE), a to na dvou nástrojích, aby ještě víc vynikla barevnost a genialita skladby. Jak ale dodává první jmenovaný v RozhovoruPlus, má to jednu zásadní nevýhodu a dvě zásadní výhody. Kromě Smetany jsme ale povídali třeba o Dvořákovi a Martinů nebo o úrovni současných mladých klavírních talentů.

Má vlast v úpravě pro čtyři ruce je považována za virtuózní skladbu, je náročná spíš technicky nebo přednesově, aby interpreti dokázali vystihnout všechny hlasové úrovně a plnohodnotně suplovat orchestr?

To se nedá oddělit, jedno souvisí s druhým. Např. “vícevrstvá” interpretace z hlediska výrazového je i náročnější technicky, protože dvě ruce sledují naráz třeba tři linie, které se snaží odlišit, což se odráží v mnohem sofistikovanějším svalovém napětí, než kdyby hrály pouze korektně všechny noty. Ale je pravda, že Má vlast je technicky náročná i bez těchto fines a navíc notoricky známá. A v orchestru bude vždy znít barvitěji a velkolepěji.

V Zámecké jízdárně zahrajete s Mirkem Sekerou na dva nástroje, aby ještě víc vynikla barevnost a genialita Mé vlasti. Byl by velký rozdíl zahrát čtyřručně na jediný nástroj?

Hrát dílo na dva klavíry má jednu zásadní nevýhodu a dvě zásadní výhody: nevýhodou je obtížnější souhra, protože si s partnerem nevidíte navzájem na ruce. To se ale dá vycvičit a s tak muzikálním člověkem, jako je Mirek Sekera často i “vycítit”. Výhodou je naopak fakt, že si nepřekážíme na jedné klaviatuře, party jsou skutečně velmi hustě prokomponované, a také dva nezávisle pedalizující klavíristé, což výrazně vylepšuje strukturálně-artikulační možnosti interpretace. V případě potřeby může jeden klavírista například vázat melodii s pedálem, zatímco druhý může zahrát bez pedálu nějakou zajímavou figuraci a posluchač bude moci zřetelně vnímat obojí.

Autorem úpravy je sám Bedřich Smetana, která z básní se ti v této klavírní verzi líbí nejvíc?

Já osobně mám dva favority. Čistě hudebně je to Šárka, fantasticky napsané drama. No, a když člověk cvičí Vltavu… vždycky znovu mi zvlhne zrak…

Třeba Antonín Dvořák napsal svoje Slovanské tance napřed pro čtyřruční klavír a pak teprve je instrumentoval pro orchestr. V případě Mé vlasti je to naopak, napřed vznikla verze pro orchestr a až pak Smetana napsal klavírní variantu, a to jako plnohodnotnou skladbu, ne pouhý klavírní výtah. Ale přesto, je to znát, že to není originální myšlenka pro klavír?

Určitě to znát je, Má vlast je velká orchestrální hudba, drama rodné země v těch nejvelkolepějších kulisách. Jedním z důkazů geniality tohoto díla je i to, že i v dnešní “civilní” době nás dokáže strhnout svým obrovským patosem. A tento druh sugestivity vyžaduje nejen skvěle komponovanou a interpretovanou hudbu, ale I fyzikálně bohatou barevnost a vibrace symfonického orchestru. Přesto tyto autorské úpravy měly ve své době praktický význam, finančně a logisticky prostě zdaleka nebylo tak běžné moci navštívit symfonický koncert a v kvalitní úpravě pro čtyři ruce si skladbu mohlo vyslechnout neporovnatelně více lidí při mnoha příležitostech.

Jana Boušková upravila a nahrála první tři symfonické básně cyklu pro sólovou harfu, umíš si představit úpravu Mé vlasti pro sólový klavír, tedy jen na dvě ruce? Dalo by se to uhrát, případně netratila by skladba už příliš?

Uhrát se dá ledacos a Janina nahrávka je krásná. Taky jsem už slyšel nahrávku Musorgského Obrázků z výstavy pro sólovou kytaru a znělo to parádně. Navíc sólová klavírní verze existuje, vytvořil ji Jindřich Káan z Albestů, pianista a na počátku 20. století také ředitel Pražské konzervatoře, ale přiznám se, že jsem ji nikdy neslyšel. Beru si za domácí úkol!

Jaké je Smetanovo klavírní dílo, myslím teď původně psané pro tento nástroj? Je to velká výzva pro hráče?

Je to rozhodně velká výzva. Smetana se snažil vytvořit v české klavírní hudbě velký romantický dramaticko-virtuózní styl inspirovaný například Lisztem. Jenže zatímco Liszt dokázal často mnohé podřídit hlavně dokonalému nástrojovému efektu, Smetana byl spíš vášnivý intelektuál, takže interpretovat ho s dechberoucí virtuozitou a zároveň bez setření všech skladatelských a myšlenkových fines je velmi obtížné.

A v porovnání s Antonínem Dvořákem?

To je úplně jiná hudba s jiným účelem. Dvořák píše více kratších kusů, většinou se nesnaží zaujmout v první řadě virtuozitou, jako spíš navodit náladu. V jeho klavírní hudbě je většinou méně dramatu a komplikovaných skladatelských postupů. Na druhou stranu to nebyl primárně klavírista a navíc měl tendenci k určité hravosti, takže neustále experimentuje třeba se stylizací akordických obratů v doprovodech, což způsobuje, že jeho skladby většinou jdou velmi špatně “do ruky”. Vůbec je zajímavé, že většina klavírních děl velkých českých skladatelů zní skvěle pro posluchače, ale velice nepohodlně se pianistům hraje.

Kompletní Smetanovo klavírní dílo nahrála naposledy Jitka Čechová, lákalo by to i tebe, nebo se takový projekt plánuje až s větším odstupem od poslední existující nahrávky?

Tento dotaz na mne přichází v den, kdy mám za sebou tři měsíce nahrávání souborného díla Antonína Dvořáka, čtyři CD, asi pět hodin hudby. Takže v tuto chvíli, když slyším slovo nahrávka, dostávám osypky! Ale lákavé to samozřejmě je, už pro mystičnost a přitažlivost Smetanovy osobnosti. Takže se mne prosím zeptej tak za půl roku…

A máš za sebou i nahrávání Viktora Kalabise, to byl asi jeden z hodně náročných úkolů…

To bylo nesmírně náročné, protože Kalabisova hudba není prvoplánově krásná a hlavně není definitivní tvar dlouho dopředu vidět. Takže člověk cvičí něco, co vlastně zpočátku nedává vůbec smysl, ale zároveň to musí udělat, protože jinak se toho světla na konci tunelu nedobere. Ale zase je to v záplavě osvědčených a frekventovaných klavírních kusů určité osvěžení.

V souvislosti s Viktorem Kalabisem se nabízí otázka na Bohuslava Martinů. Jeho Klavírní koncert č. 4 „Inkantace“ jsi hrál dokonce s Berlínskými filharmoniky pod taktovkou Simona Rattla a za nahrávku s Jakubem Hrůšou a jeho Bamberskými symfoniky jste získali prestižní cenu časopisu BBC Music Magazine a doma Anděla, takže ti Martinů svědčí. Budeš se mu věnovat dál a víc?

Martinů je jedním z mých osudových skladatelů a určitě se mu dál věnovat budu. I on v sobě nese velké tajemství. I když úplně jinak než Smetana, a navíc je v něm něco znepokojivě blízkého. Martinů nenese atributy “busty”, je to v mnoha ohledech náš současník.

Na letošní Smetanově Litomyšli budou hrát i tvoji nejúspěšnější stipendisti z projektu MenART, Matyáš Papp, Johana Vítová a Amálie Vlčková. Jsou to podle tebe jména, na která budeme jednou slýchat samé superlativy?

Za čtyři sezony v MenArtu už mýma rukama prošlo ke třicítce mladých talentů a jejich pedagogů. Klavírní svět je ale drtivě konkurenční a prosadí se v něm tak jeden až dva lidé za generaci. Takže kdybychom aspoň o jednom z nich v budoucnu slýchali jako o takovém generačním talentu, měl bych velkou radost!

Jaká je obecně úroveň mladých klavírních talentů? Třeba houslisty máme velmi silné…

Momentálně máme velmi silnou generaci kolem 12 let. Stejně jako ve sportu je ovšem nejrizikovějším obdobím přechod z “juniorů” mezi dospělé, takže jak silná tato generace ve srovnání se zahraničím skutečně je, se teprve uvidí. Nicméně v jejich věkových kategoriích to vypadá nadějně!

Ty se obecně hodně věnuješ výuce, a to nejen v rámci úvazku na HAMU, vedeš i hodně kurzů. Před Litomyšlí to byly třeba master class na MHF Leoše Janáčka v Ostravě, čeká tě další učení přes léto?

Ano, loni jsem s velkou vděčností za devět krásných ročníků ukončil své působení na kurzech v Mikulově a letos se těším na novou výzvu, Letní hudební akademii v Kroměříži, kde budu mít tu čest učit na velké mezinárodní akci po boku lidí, jako je Tomáš Netopil, David Mareček, Kateřina Kněžíková, Jan Mráček, Jiří Vodička a mnoho dalších.

A koncerty? Plánuješ hraní, když to konečně jde, nebo si přes léto odpočineš?

Budu mít sérii recitálů v Rakousku, dva až tři koncerty v Čechách a na přelomu srpna a září jedeme s triem do Izraele. Ale určitě si najdu čas i na odpočinek, navzdory pandemii byl letošek jednou z nejtěžších sezon.

(Výběr z rozhovoru najdete také ve Festivalových novinách Smetanovy Litomyšle)

—————–

Ivo Kahánek se věnuje širokému repertoáru s těžištěm v romantismu. V zahraničí platí za specialistu v interpretaci české tvorby. Jeho dráha se počítá od roku 2004, kdy zvítězil v mezinárodní soutěži Pražské jaro. Postupně pak získal pověst jednoho z nejpůsobivějších umělců své generace. Po Rudolfu Firkušném je teprve druhým českým pianistou, který vystoupil s Berlínskými filharmoniky. Stalo se tak v roce 2014, kdy si ho vybral tehdejší šéfdirigent Sir Simon Rattle ke dvěma koncertům. Kahánek hrál, stejně jako už v roce 2007 při debutu na festivalu BBC Proms v Londýně, Klavírní koncert č. 4 „Inkantace“ od Bohuslava Martinů. Rok 2019 pak přinesl této skladbě v jeho interpretaci dvě ocenění. Natočil ji s Jakubem Hrůšou a Bamberskými symfoniky, společně s Dvořákovým Klavírním koncertem, a jejich CD získalo prestižní cenu časopisu BBC Music Magazine jako Nejlepší nahrávka roku v kategorii Concerto. Doma pak stejná deska obdržela v kategorii klasické hudby Cenu Anděl. Ivo Kahánek pravidelně hraje s Českou filharmonií a dalšími tuzemskými tělesy, má za sebou úspěšná vystoupení s Mahlerovým komorním orchestrem, Vídeňskými symfoniky, s orchestry v Británii, s Essenskými filharmoniky, s rozhlasovým orchestrem WDR v Kolíně nad Rýnem a dalšími. Koncertoval s houslistou Danielem Hopem, s violoncellistkou Alissou Weilerstein, se souborem Pavel Haas Quartet či s tenoristou Pavlem Černochem a řadou dalších. V roce 2018 se stal držitelem ceny Classic Prague Award za sólistický výkon roku. Pro Supraphon natočil už víc než tucet CD, a to mimo jiné s díly Fryderyka Chopina, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Gideona Kleina, Miloslava Kabeláče, Viktora Kalabise, Jeana Francaixe nebo Jacquesa Iberta. Za nahrávku písní Bohuslava Martinů s Martinou Jankovou a Tomášem Králem získal prestižní ocenění Diapason d’Or a výběry měsíce v časopisech Opernwelt a Opera News. Ivo Kahánek je absolventem Janáčkovy konzervatoře v Ostravě a Akademie múzických umění v Praze ve třídě Ivana Klánského. Na AMU nyní jako docent vyučuje.

Foto: Fb a archiv I. Kahánka, archiv festivalu Smetanova Litomyšl, Mona Martinů