„Ten, kdo prošel Kantilénou, tak se v životě po lidské stránce neztratí, má dobrý základ. A to říkám ne proto, že jsem sbor vedl, ale že jsem jím jako dítě prošel…“

„Věřím, že se to nějak podaří, včetně zabezpečení rodiny. Když je člověk sám a věnuje se jen své hudbě, je to také něco jiného, ale o tom, podle mého, život není…“

„V tuzemsku funguje řada schopných agentur i manažerů, ale bohužel nemají prostor přijmout někoho dalšího.“

Docent Janáčkovy akademie múzických umění v Brně a dirigent souboru Janáčkovy opery Národního divadla Brno Jakub Klecker má za sebou pět let ve funkci hudebního ředitele operního souboru Národního divadla moravskoslezského v Ostravě a následné tři sezóny v pozici šéfdirigenta Moravské filharmonie Olomouc. Také patnáctileté vedení dětského sboru Kantiléna. O tom všem mluví v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz v roce svých čtyřicátin, v okamžiku, kdy bilancuje a kdy se zároveň rozhlíží po novém angažmá i po nové agentuře, která by ho zastupovala.

Působení u Moravské filharmonie Olomouc se letos uzavřelo. Využijete novou situaci jako výzvu pro uplatnění a obživu bez hlavního závazku, nebo budete hledat stále místo? A je vůbec v našich poměrech myslitelné být dirigentem na volné noze?

Za uplynulou dobu mé dirigentské dráhy jsem byl vždy v nějakém stálém pracovním poměru. V Národním divadle Brno působím v angažmá od roku 2007, které trvá dodnes. S tamním operním souborem se opakovaně naskýtá milá a příjemná spolupráce. Ostatně právě v tomhle divadle jsem jako dítě vyrostl, moji rodiče tam zpívali – maminka ve sboru a otec ve sboru i jako sólista. Cenné operní zážitky a zkušenosti jsem si mohl přenést až do současnosti. Také se nějakým způsobem posouvá moje působení na JAMU, teď nedávno jsem zvládl docenturu. Akademické prostředí je výzva a závazek, vůči samotnému učení na Hudební fakultě mám pochopitelně respekt a chci přinášet jí a studentům to nejlepší. Na druhou stranu rozšiřování nových obzorů a navazování na dosavadní dirigentské příležitosti bych do budoucna chtěl také udržet. Takže stojím trochu na rozcestí, sám u sebe bilancuji. V březnu mi bylo čtyřicet, jde o určitý věkový mezník…

Přicházejí léta zralosti. Jakým směrem se tedy vydáváte?

Na Janáčkově akademii múzických umění působím od roku 2014, na podzim bych měl převzít vedoucího Katedry dirigování a operní režie. Také bude pokračovat moje spolupráce s Janáčkovým akademickým orchestrem, který navštěvují studenti instrumentálních oborů v rámci předmětu Orchestrální hra. I zde vidím velký potenciál. Trochu tím navazuji na Kantilénu, sbor, se kterým jsem byl spjatý odmalička. Myslím, že funkce uměleckého vedoucího Kantilény mě naučila mít určitý pedagogický cit pro vedení mladých zpěváků, potažmo tedy i vysokoškolských studentů. Skončil jsem po patnácti letech, v roce 2020. Musím říct, že mě čistě vokální práce vlastně nyní docela chybí. Do mladých lidí jsem něco vnesl a zasel, vracelo se to beze zbytku, bez napětí a kolizí, byla to čistá práce. V návaznosti na působení v Moravské filharmonii bych se rád v budoucnu opět zhostil šéfdirigentského postu. Myslím, že jsem se naučil pracovat soustavněji. Je to něco jiného než jezdit orchestr od orchestru, každý týden být u jiného tělesa… Můžeme společně pracovat na různorodých programech v delším, víceletém horizontu. V Olomouci jsme byli domluveni, že po dvou letech uděláme bilanci, chtěl jsem rok dopředu vědět, jestli bude spolupráce dál pokračovat. Orchestr se rozhodl jinak a pan ředitel to respektoval… Vzal jsem to s pokorou a zamýšlel jsem se, kde se stala chyba…

Pokud se vůbec stala?

Ano, já tohle dodnes vlastně nevím. Myslím, že se některé věci podařily, nabízeli jsme pestrou dramaturgii jednotlivých koncertních řad, přizvali jsme k účinkování špičkové sólisty a dirigenty. Na pozice tutti hráčů a především koncertních mistrů přišli noví perspektivní instrumentalisté… Snažil jsem se o to, aby v tělese byla dobrá atmosféra, aby se smysluplně pracovalo, i o to, abychom byli vidět… Myslím, že Moravská filharmonie byla v minulosti trošku ve stínu některých dalších orchestrů, a tak jsem rád, že jsme se po dlouhých letech objevili třeba na festivalu Smetanova Litomyšl.

Pro budoucnost….

… potřebuji především najít zázemí u nové agentury. Mít jistotu, že za mnou někdo stojí. Umělec by se neměl nabízet sám. Chci pokračovat v dirigování koncertů i operních představení. Samozřejmě, budu vděčný za nabídku na šéfdirigentský post, kde bych rád zúročil své dosavadní zkušenosti. Právě z tohoto důvodu rád vzpomínám a vděčím za příležitost působit v Ostravě pět let na postu hudebního ředitele operního souboru NDM. Mohl jsem dirigovat opery, ke kterým bych se jinak nedostal. Každá sezona byla dramaturgicky pestrá, umělecky hodnotná, jednotlivé tituly na sebe navazovaly a představovaly pro divadlo dlouhodobou vizi. Nebylo to jen střídání oper, které se dobře prodávají. Bylo to krásné období a jsem za něj velmi vděčný.

Říkáte, že bude potřeba nechat se podepřít nějakou agenturou. Jak k tomu chcete dospět, jak se to dá zařídit?

Řadu let jsem zastupován agenturou Ars Koncert, ale v současnosti se směr naší společné vize rozchází. V tuzemsku funguje řada schopných agentur i manažerů, ale bohužel nemají prostor přijmout někoho dalšího. To jsem si ověřil už na několika místech. Možná mi přece jen nezbyde nic jiného, než si oživit a sepsat portfolio, aktualizovat přehled o vlastní činnosti a nabídnout se sám, především do zahraničí.

Jde o shánění agentury, nebo se člověk agenturám nabízí? Jinými slovy – jde o pocit prosebníka, nebo naopak někoho, kdo sebevědomě hledá, kdo ho bude zastupovat?

Obojí je možné. Mně by se nejvíc líbil model, kdyby byl agentem člověk zapálený, někdo, kdo bude mít cit a nadšení pro hudbu, umění, kulturu a pro podporu umělce. I kdyby to dělal jako vedlejší práci. Na druhou stranu agentury mají své kontakty, dokážou umělce svými cestami prodat, dostat ho tam, kam on potřebuje…

Je vám přece jen bližší divadelní, nebo orchestrální prostředí?

Jak symfonické, tak operní. Před nástupem do Moravské filharmonie jsem v jednom z rozhovorů zmínil, že bych si od opery rád odpočinul. Bylo to dáno především tím, že jsem v Ostravě, jakožto šéf, byl zapojen vlastně v každém titulu, i když jsem ho třeba nedirigoval. Cítil jsem se trochu pohlcený a těžko jsem hledal prostor na přípravu na pohostinská vystoupení u symfonických orchestrů. Myslím, že mě tři roky u Moravské filharmonie Olomouc tuto devízu vynahradily. Ony to tedy byly ve výsledku vlastně jen dva roky, protože musíme odečíst covidové období.

Jde v opeře a v orchestru o hodně odlišnou práci?

Proces zkoušení je naprosto odlišný. Příprava symfonického programu zabere s orchestrem tři dny, u opery je prostor daleko větší.

Ale operní a symfonická cesta se u většiny dirigentů nemusí vylučovat?

Ona je především otázka, jestli dirigent pracuje na principu stagiony, nebo v repertoárovém divadle. Já jsem vždycky byl ten druhý případ.

Jaké jsou výhody a nevýhody repertoárového provozu?

Když o tom přemýšlím, tak velmi obtížné jsou návraty inscenací po dvou, po třech letech, kdy je potřeba všechno znovu ´nahazovat´. Vlastně i po roce, jako například v případě Her o Marii od Bohuslava Martinů, které měly premiéru v roce 2015 a my je každý rok na Vánoce obnovujeme. Dílo drží víceméně při sobě, ale mění se průběžně lidé v kolektivních tělesech… Nebo přijde za mnou zpěvák a říká: Jak to tady děláš? To je jinak než před rokem…! Ano, některé nové nuance jsou pro oživení inscenace nutné, ale původní hudební nastudování by mělo být jasné od premiéry až k poslední repríze. A to nemluvím o skutečnosti, že i dirigent třeba k dílu postupně zaujímá jiný postoj, pokud je inscenace na repertoáru řadu let.

Stagiona je intenzivnější a v něčem snad i snazší?

Umělci se sejdou na projektu, pracují na inscenaci intenzivně několik týdnů, orchestr hraje převážně v jednom obsazení. Inscenace se odpremiéruje a během měsíce soubor odehraje několik repríz. Pokud se pak inscenace po několika letech vrátí znovu na repertoár, je to většinou už s jiným sólistickým obsazením i dirigentem.

Tak to zažívají v cizině za dirigentskými pulty i někteří vaši čeští vrstevníci.

Já jsem to ještě neměl možnost vyzkoušet. Vzpomínám na hezký úkol připravit v polské Wroclawi revival Mozartovy Figarovy svatby, ale pracovali jsme na tom týden a pak byla asi tři nebo čtyři představení… Docela by mě lákalo mít možnost intenzivně se ponořit na řadu týdnu do tohoto druhu práce.

Rýsuje se něco?

Zatím je to jenom v hledáčku. Myslím, že i v agenturách zahrál negativní roli covid. Oslovoval jsem v Česku takové, které dávají smysl. Říkali, že jsou plní. A nebo říkali, že dávají přednost mladším umělcům.

To berete jako újmu, nebo jako lichotku – že už nejste žádný začátečník…?

Znamená to, že už se posouvám někam jinam…. Já jsem v životě optimista a i v tvoření se snažím být nohama na zemi. Věřím, že se to nějak podaří, včetně zabezpečení rodiny. Když je člověk sám a věnuje se jen své hudbě, je to také něco jiného, ale o tom, podle mého, život není…

Velkou kapitolou ve vašem životě je brněnský dětský sbor Kantiléna, kterému se v rozhovoru vyhnout nelze. Tvoří s vaším současným dirigováním spojitou nádobu? Má práce sbormistra – a to ne s dospělými, ale s dětmi – velký význam? Zpětně viděno?

Určitě, vokální cítění je pro dirigenta, myslím, prvořadou věcí. A s dětmi? S těmi se dá rozumně domluvit, i když to v pubertě nemusí být na první pohled tak jednoduché. V nejstarším koncertním sboru dítě nastoupí třeba v jedenácti letech a končí v něm kolem maturity, což jsou ta nejkrušnější, ale krásná léta.

Jak jste začínal?

Mě kdysi přihlásila do Kantilény maminka, bylo mi jedenáct. Rychle to plynulo, přišla mutace… a potom, když jsem oznámil, že se budu chystat na konzervatoř, mi sbormistr Ivan Sedláček, zakladatel Kantilény, nechal nějaké korepetice, později zkoušky… Plynule to nakonec došlo až k předání uměleckého vedení sboru. Kdybych nemusel, tak bych asi Kantilénu neopustil, ale rozhodl jsem se s pocitem, že už dětem nedávám tolik, kolik by si zasloužily. Já jsem si tam přicházel, po tom všem ostatním, tak trochu odpočinout, vždyť jsem Kantilénu vedl ještě celou svoji ostravskou etapu, kdy jsem pendloval mezi Brnem a Ostravou i třikrát nebo čtyřikrát týdně. Narodil se nám také zrovna druhý syn Vojtěch, takže pro rodinný život to bylo krušné období.

Připravoval jste si nástupce?

Celých devět let mi byl v Kantiléně společníkem sbormistr Michal Jančík, který teď sbor vede. A tak je to správné, protože kdyby nějaké rozhodnutí přišlo ze dne na den, tak by to pro sbor nemuselo být dobré. Skončil jsem v Kantiléně v podstatě po nástupu do Moravské filharmonie. Už jsem neměl kapacitu. Přicházel jsem jednou týdně na zkoušku a nebylo to ono… Prostě přišla chvíle, kdy bylo potřeba vedení celé Kantilény předat. Ale do vokálního prostředí bych se někdy vrátil rád.

Třeba i se smíšeným sborem?

Ano, klidně i se sborem dospělých. I když to nevnímám jako hlavní poslání, na rozdíl od orchestru a opery. Především bych se docela rád vrátil naplno do opery a přitom pracoval s filharmoniemi.

Rozhlížíte se i směrem do zahraničí?

Není to vyloučené, ale už jsme si s manželkou řekli, že stěhovat bychom se v takovém případě nechtěli, že máme dobré zázemí na jihu Moravy.

Takže dojíždění.

Tak jako moji kolegové a řada dirigentů po celém světě…

Dá se z roků v Kantiléně těžit?

Ano, především po lidské stránce. Ivan Sedláček, zakladatel a můj předchůdce, udržoval po celou dobu svého působení rodinnou atmosféru, vzájemný respekt mezi jednotlivými členy. A o to jsem se snažil i já s Michalem. Snažil jsem se sbor posouvat na pomyslnou špici dětských sborů. Však jsme také každé dva roky jezdili po soutěžích a sborových olympiádách – a to výkony sboru utužovalo a posilovalo. Stejně tak jsme ale rádi zazpívali v kostele s varhanami v malé dědince na jižní Moravě nějaký duchovní repertoár. Myslím, že pěstovat v dětech duchovní cítění je potřeba. Ten, kdo prošel Kantilénou, tak se v životě po lidské stránce neztratí, má dobrý základ. A to říkám ne proto, že jsem sbor vedl, ale že jsem jím jako dítě prošel…

Pokud se týká vašeho pedagogického působení na JAMU, jednou věcí je vedení katedry a druhou vlastní výuka. Je především individuální?

Samozřejmě existují i hromadné předměty, ale výuka především funguje individuálně. Vrátili jsme se k pětiletému magisterskému studiu, které se už nedělí na tři roky plus dva roky. Při tvoření nové akreditace oboru jsme hledali zkušenosti po celém světě. Někde se vyučuje seminárně, jako na kurzech, účastníci se dívají, jak pracují ostatní, a potom o tom s pedagogem vzájemně hovoří. I tento způsob jsme aplikovali. Pak jsou ročníkové projekty, kdy se studenti připravují jednotlivě na dirigentský výkon s filharmonií. Jednou za ročník mají buď celý koncert, nebo polovinu koncertu. Tam je práce se studentem samozřejmě intenzivnější. Velký dík patří Moravské filharmonii Olomouc, která jako jediná na Moravě podporuje studenty svým vlastním abonentním cyklem „JAMU“. Koná se v olomoucké Redutě už druhým rokem. Je to moc fajn, vždyť kde jinde sbírat zkušenosti…! A také máme na JAMU předmět Spolupráce s Národním divadlem Brno, kde posluchači – jak dirigování, tak operní režie – chodí do opery na náslechy a ve vyšších ročnících se už zúčastňují prakticky aranžovacích zkoušek, kde dirigují s klavírem a jsou aktivně přítomni procesu vzniku inscenace.

Jsme v letním období, kdy se konají různé akademie pro mladé hudebníky a studenty. Je to něco, co vás zajímá? Mají smysl?

Potkat se v létě na určitém typu kurzu nebo akademie je úžasná možnost. Sejdou se nadšenci, kteří jdou za svým cílem se zdokonalit, obohatit o nové pohledy na interpretaci, na techniku a způsoby hry, na celý kulturní přehled, na to, jakým způsobem daný pedagog pracuje. Člověk z toho pak může čerpat celý rok a může ho to nesmírně obohatit a zdokonalit v uměleckém tvoření.

Máte sám takovou zkušenost?

Byl jsem kdysi, ještě při studiích, na kurzech Jiřího Bělohlávka u Pražské komorní filharmonie, bylo to moc dobré. Ale většinou jsem byl přes léto vázán s Kantilénou, jejími soustředěními. A pokud jsem přece jen chtěl ještě i nějakou dovolenou, tak už moc času nezbylo. Spíš se takové podněty týkaly sbormistrovských příležitostí. Měli jsme výměny, například i se sbory ve Francii. V Petrohradu jsem vedl seminář, kdy jsme s Kantilénou ukazovali techniku, jak pracujeme, včetně rozezpívání…

A že byste založil svou hudební akademii, neplánujete?

Trend je takový, že moji vrstevníci to dělají. Souvisí to ale i s pedagogickou činností, kterou třeba nemají, kterou já však mám na JAMU po celý rok.

Vraťme se do brněnské Janáčkovy opery. Co vás čeká?

Lehárova opereta Veselá vdova, premiéru mám dirigovat v únoru příštího roku. Bude to už třetí po sobě jdoucí spolupráce s režisérkou Magdalenou Švecovou. Pokračuju i v tom, co je na programu už několik let. Zámečníkova dětská opera Ferda Mravenec, Hry o Marii od Martinů.. A měla by se po delší době, do Mahenova divadla, vrátit Mozartova opera Cosi fan tutte. Ale upozornil bych i na inscenaci operních aktovek Rozbitý džbán a Císař Atlantidy od Viktora Ullmanna, které uvedeme v rámci řady terezínských autorů v Ostravě. Režírovat má Rocc, se kterým jsem kdysi v Ostravě připravil Janáčkovu Šárku a Ariadnu Bohuslava Martinů a se kterým jsme spolupracovali i v Brně, když byl nějakou dobu šéfem opery. Premiéra bude v Ostravě čtrnáct dní před brněnskou Veselou vdovou, takže se mi to v lednu trochu nakupilo… Ale nejsem v tom sám, týká se to i některých zpěváků.

Foto: Fb J. Kleckera, I. Korč, M. Olbrzymek, Fb NdB, Fb MfO