„Bylo to, jako když jdete na procházku někde, kde to dobře znáte, ale najednou objevíte stezku, které jste si nikdy předtím nevšimli, a která vás zavede k novému výhledu.“

„Tvořit pro tolik skvělých umělců byla jízda!“

„Není dne, kdy bychom se ze Slunce a Deště neradovali.“

Patří k nejoslnivějším úkazům českého hudebního nebe. Ostravská rodačka Nikol Bóková se dlouhá léta profilovala jako klasická pianistka. Před několika lety se však začala otevírat jazzu a dalším hudebním žánrům. Během krátké doby vydala pět vysoce ceněných autorských nahrávek, které byly hodnoceny s velkým uznáním odbornou kritikou i veřejností. K jednomu albu se Nikol nedávno vrátila, aby mu dala novou orchestrální tvář. Její Prometheus zazní už 1. dubna v podání Pražských komorních sólistů pod vedením dirigenta a hornové ikony Radka Baboráka.

Přemýšlím, jak začít, Nikol. Témat, jež bych chtěl s Tebou probrat, je totiž přehršel. Začněme tedy od počátku. Na klavír hraješ odmalička, přičemž ses dlouho věnovala především klasické hudbě. Zkoušela jsi už tehdy psát své vlastní skladbičky?

Ani bych nemohla říct to „především“. Klasice jsem se až do docela nedávna věnovala „pouze“. Co se nejvíce klonilo směrem k mému budoucímu komponování, byla radost z improvizování, kterou si v drobných střípcích pamatuji, kam mi paměť sahá.

Co tě přimělo k autorské tvorbě? U klasických interpretů není kreativita tohoto typu přece jen tolik obvyklá…

Vytvářet to, co toužím slyšet a prožívat.

Existuje u tebe nějaká hranice mezi klasickou, jazzovou a autorskou hudbou? Vymezuješ nebo spíše spojuješ? Ptám se, jelikož mám pocit, že je u nás stále hodně interpretů vážné hudby, kteří mají s žánrovými přesahy víceméně problém.

Řekla bych, že pokud jde o vědomou aktivitu, tak se vymezuji, pokud jde o sféru podvědomí, tak tam se spojuje a propojuje v určitých poměrech vše, co mě v životě potkává.

Od roku 2019 jsi vydala neuvěřitelných pět alb. Za všechny jsi sklidila veskrze příznivý ohlas nebo dokonce prestižní ocenění v podobě žánrové ceny Anděl. Kde se bere taková neskutečná invence? Máš na to nějaké vysvětlení? 

Děkuji za ten pojem neskutečná invence, to je krásné. Sama to tak vlastně nevnímám. Protože se sebou žiji i ty dny, kdy nevytvořím nic nového, kdy hledám a nenacházím, kdy v bezbřehosti vesmíru hledám vlastní pobřeží. Pokud bych však měla odpovědět na otázku s nějakým vysvětlením těch pěti alb, tak pak mou odpovědí bude štěstí. Štěstí, že mohu tvořit.

Na prvním albu Inner Place jsi soustředila své autorské kompozice. Mám pocit, že to je jeden z nejsilnějších jazzových debutů druhé dekády. Jak bys hudební materiál své prvotiny popsala? 

Odvážné, a zároveň nesmělé, silné a zároveň velmi citlivé, moje.

Na druhé nahrávce Unravel jsi naopak vlastní skladby zkombinovala s hudbou jiných autorů. Co tě k této strategii vedlo? 

Rozmysly o tom, kudy se jako umělec budu ubírat, tak abych komplexně mohla pracovat na všem, co chci dělat, se v té době smísily s oslovením festivalů se zájmem o takovéto propojení. Do budoucna už sice plánuji vydávání klasiky a autorské hudby zvlášť, ale přesto jsem moc ráda, že Unravel vznikl a že je nedílnou součástí mé cesty. Tento princip propojení klasiky a autorské tvorby se aktuálně nejsilněji promítá do mých koncertních sólových projektů.

V pořadí třetí album Prometheus je tvou dosud nejúspěšnější nahrávkou. Získala jsi za něj Cenu Anděl a vřelé ohlasy kritiky. Přitom šlo o zádumčivý, vrstevnatý, existenciální počin, kterým jsi vyjádřila své emoce a myšlenky po úmrtí tvého táty. Máš k tomuto albu extraordinární vztah? 

Extraordinární vztah mám s každým svým albem. S každým z nich je jiný, ale všechny jsou silné. Prometheus se dostal emočně nejhlouběji, protože všechna ta hudba vznikala ve spojení s předčasným a nečekaným odchodem mého táty, ale nemohu to celé shrnout jako zádumčivé album. Vedle smutku je v něm i spousta radosti, vzpomínek, lehkosti, zvědavosti, hrdosti, kdy přes všechnu tíživost a vypořádávání se se ztrátou, je smrt stále součástí života.

To jsi řekla přesně. Nedávno ses k Prometheovi opět vrátila a „pře-instrumentovala“ své album do podoby orchestrální suity. Co tě k tomu vedlo a jakou cestu transkripce jsi zvolila?

To se stala se naprosto vesmírná věc. Byla jsem oslovena přepracovat album Prometheus pro Pražské komorní sólisty, což je dechberoucí smyčcový soubor s úchvatnou historickou linií, sestavený z jedinečných interpretů, nyní fungující pod uměleckým vedením Radka Baboráka. Spolu s mým okamžitým ano jsem se rovnou zeptala, zda kromě smyčců mohu skládat i pro několikero horen. A i tato vize se mi vyplnila. Kromě rozšíření skladeb alba Prometheus o smyčce a lesní rohy, kterých je spolu s Radkem Baborákem celkem šest, se začala objevovat i hudba úplně nová, v podobě introdukcí a interludií, které již existující hudbu propojují a rozšiřují o nové krajiny.

To zní jako splněný sen! Jaký to je pocit, vstupovat do vlastní skladby a objevovat nové horizonty a nové pevniny? Není ten proces a vědomí kontextu více zavazující? 

Je to nádherné a já jsem za takovou možnost opravdu vděčná. Moci tvořit pro tolik skvělých umělců, to byla jízda a nemůžu se dočkat, až obklopená jimi všemi usednu ke klavíru a společně uvedeme tu hudbu v život. Ač se ta tvorba odvíjela od hudby, která už existovala, tvůrčí proces to byl velmi svobodný. Naopak bylo velmi příjemné komponovat okolo něčeho, co už jsem předem stvořila. Bylo to, jako když jdete na procházku někde, kde to dobře znáte, ale najednou objevíte stezku, které jste si nikdy předtím nevšimli, a která vás zavede k novému výhledu. Máte kolem sebe jistotu známého, a přesto můžete zažívat něco zcela překvapujícího. Umožnilo mi to prohloubit pocity, rozšířit příběhy, pomocí barevnější instrumentace jsem mohla zmohutnit gradace, či naopak přiblížit se jinému druhu intimnosti.

Líbí se mi tvé nadšení a introspekce, s níž se díváš dál,  než je na první pohled zřejmé. Ostatně jméno Prometheus bylo vykládáno jako rozvaha a chytrost…Kdy a kde můžeme tvou suitu slyšet? 

Děkuji, Milane. Prometheovská suita bude provedena už za pár dní! Zazní v rámci závěrečného koncertu sezóny Pražských komorních sólistů v kostele u sv. Šimona a Judy v Praze už 1. dubna. V první půlce PKS zahrají úžasné Bartókovo Divertimento pro smyčce, a po přestávce kostel rozezní můj Prometheus.

Držím palce, ať je nový život tvé skladby minimálně stejně úspěšný, jako v případě původního Prométhea. Jsou v plánu také další koncerty, když máš tak skvělé interprety?

Prozatím je to tato premiéra, na kterou srdečně zvu všechny, kteří by ji rádi prožili s námi. Ale samozřejmě se vynasnažím ze všech sil, aby se ta hudba nenadechla jen jedinkrát, byť i za to jediné uvedení jsem ze srdce vděčná.

Něco mi říká, že poprvé ve tvém případě neznamená naposledy. Nerad bych ale zapomněl, že tvůj aktuální život se netočí pouze kolem Promethea. V loňském roce jsi vydala hned dvě pozoruhodná alba Elements a Naked Pieces. Myslíš na ně? Uslyšíme jejich hudbu na tvých koncertech?

Elements i Naked Pieces jsou samozřejmě součástí mého života velkou měrou! Čekají mě s hudbou obou těchto alb krásné koncerty, zrovna před pár dny nám přišel z lisovny testovací vinyl Naked Pieces, z kterého máme ohromnou radost, obě alba byla nedávno nominovaná na cenu Jantar, a také pro mě plní velmi intenzivní roli tím, že jsou to první dvě alba, která vyšla na našem vlastním hudebním vydavatelství.

Tím jsi mi hodila návnadu k poslední otázce, kterou jsem zamýšlel s ohledem na tvé vlastní vydavatelství Soleil et Pluie. Jak se mu daří?

Děkuji za optání, Milane! Naše Soleil et Pluie nám přináší hrozně moc. Spolu s radostí dokáže vyvolávat respekt a bázeň, umí vznášet stohy otázek a úvah, ale ta možnost, dotknout se celého procesu od vzniku prvního tónu až po odeslání vinylu na poště, ta je tak krásná a vzrušující, že není dne, kdy bychom se ze Slunce a Deště neradovali.

Děkuji za rozhovor.

Foto: Zuzana Bönisch, Jan Vala