úterý, 19 listopad 2019 19:20

Pretty Yende: Učit se být básníkem

Autor:

„Čím častěji zpívám na recitálech, tím víc se mi líbí, jak prostým způsobem tahle forma sdílení hudby působí.“

„Krása poezie spočívá ve výrazových možnostech bez hranic.“

„Nástroj a technika zůstávají, ale skladatel a jazyk dodávají pokaždé zvláštní jedinečnost.“

 

2

 

V Praze zpívala vítězka Domingovy světové soutěže Operalia z roku 2011 pouhý rok po skvělém debutu v Metropolitní opeře; je tomu už pět let. Předloni se vrátila, nyní přijíždí jihoafrická sopranistka potřetí. Středeční recitál ve Smetanově síni je součástí turné, které Pretty Yende zavedlo už do Frankfurtu a dále ji povede do Barbican Hall v Londýně a do newyorské Carnegie Hall. V písňovém repertoáru z pera známých romantických skladatelů doprovází mladou pěvkyni italský klavírista Michele D'Elia. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus Pretty Yende zdůrazňuje, jak je důležité vědět, co je za textem, a jak je nezbytné se stále učit; především však zaznívají slova vděčnosti za to, že může zpívat, že se může s lidmi dělit o krásu ukrytou v hudbě.

Dáváte přednost komornějším recitálům, nebo raději velkým koncertům s orchestrem? A jak hledíte na operní árie doprovázené klavírem?

Jsem vděčná za možnost sdílet své obdarování a krásné melodie, které mám zpívat. Ať už je to formou intimního formátu recitálu, nebo spolu s vlnami zvukového oceánu symfonického orchestru.

Jak dlouho se znáte s Michelem D'Elia?

Dlouho, od té doby, co jsem byla v Akademii La Scaly. Od prvního okamžiku jsme se na sebe napojili. Neumím ani slovo italsky, on zase nemluví anglicky, ale spojuje nás společná vášeň pro tenhle druh umění a jsme trvale v kontaktu. Je to velký muzikant. Ještě důležitější ale je, že je krásnou lidskou bytostí a že z něj v přátelském duchu vyzařuje podpora. Držím ho ve svém srdci a věřím, že spolu budeme stárnout a zrát!

Můžete se nasloucháním klavíru naučit něco důležitého pro samotný zpěv?

Učit se, to je podstatná součást života výkonného umělce. Samozřejmě, že při recitálu není přítomno všechno to, co poskytuje posluchači či divákovi inscenace, celá operní produkce. Na pódiu jsou jen tři nástroje: hlas, klavír a umělci. Naproti nim jsou uši, které vše vnímají. Může to zpočátku trochu odstrašovat. Ale čím častěji zpívám na recitálech, tím víc se mi líbí, jak prostým způsobem tahle forma sdílení hudby působí. Poetičtěji. Duše k duši. Doopravdy něco mimořádného. Text je při tom pochopitelně důležitý. Řekla bych, že interpret se musí učit být básníkem, aby vyslovil vytištěný text, ale zároveň k tomu jakoby přeložil a vystihl to, co je mezi řádky. Aby hudbou vyjádřil, co je za slovy. Ano, žádám pianistu, aby hrál svůj part také beze mě, jen naslouchám. A když se pak zase přidám a zpívám, je to už vždy o trochu jiné. Krása poezie spočívá ve výrazových možnostech bez hranic.

Vnímáte rozdíly mezi písněmi německých romantiků a písněmi komponovanými italskými operními autory?

Ano, samozřejmě. A můžeme přidat i francouzské autory. Každý má nejen svou hudební, ale i jazykovou identitu. Nástroj a technika zůstávají, ale skladatel a jazyk dodávají pokaždé zvláštní jedinečnost.

Jak volíte místa koncertních vystoupení? Uvažujete třeba o tom, že jste už někde dlouho nebyla, nebo jsou rozhodující jen a jen praktické okolnosti?

To je vždy výsledek součinnosti a spolupráce mezi pořadateli a mou agenturou, mezi pozváními a mými přáními. Ráda přijedu zpívat kamkoli, odkud přijde pozvání, pokud je to jen trochu možné.

 

3

 

Máte před sebou nějaké nové role?

Čeká mě několik debutů. Nejvíc se těším na titulní roli Massenetovy Manon v pařížské Opeře Bastille v příští sezoně. Také na svou účast na provedení Beethovenovy Missy solemnis. A pak ještě na několik nádherných příležitostí a úkolů, které ale nebyly dosud oficiálně zveřejněny.

A sny?

Jsem vděčná za všechno, čeho všeho už jsem byla schopna dosáhnout. Stále sním o ještě lepší budoucnosti. O možnostech, které ke mně budou přicházet. A o dalším růstu obdarování, které mi bylo svěřeno…

 

--------------

Pretty Yende vládne příjemným a zdravým hlasem s dobrou technikou, zajímavou barvou a jasnými výškami. Zpívá přece jen ještě opatrněji, ale má současně už dostatek jistoty a nadhledu. Nakročila podle všeho k úspěšné kariéře, psalo se v Praze o jejím koncertě v roce 2014. Bylo jí tehdy osmadvacet. Měla rok po skvělém debutu v Metropolitní opeře, kdy se dostala do médií nejen díky narychlo převzaté a výborně zazpívané a zahrané hlavní roli v Rossiniho opeře Hrabě Ory, ale také díky tomu, že tam do svého prvního představení doslova vletěla. Přišlápla si před prvním výstupem šaty a na jeviště Metropolitní opery proto z kulis nevešla, ale spadla… Jak potom vzpomínala, aspoň ji přešla tréma. – Její příběh bývá srovnáván s pohádkou. V šestnácti slyšela v jedné reklamě slavný Květinový duet z opery Lakmé a od té chvíle měla jedinou touhu: stát se zpěvačkou. Sen se jí vyplnil. Díky stipendiu vystudovala Jihoafrickou akademii hudby a záhy už vyhrála dvě prestižní světové soutěže. Letos v dubnu na to navázala - vyhrála cenu diváků na International Opera Awards. Její pěvecká kariéra se úspěšně rozvíjí. Stále víc je o ní však současně slyšet také jako o ochránkyni rovnoprávnosti a o bojovnici za lidská práva. V Jihoafrické republice založila nadaci a soustavně se věnuje hudební výchově mládeže zejména z okrajových vrstev společnosti.

 

1

 

Foto: Nachtigal Artists, Dario Acosta 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.