„Já jsem BCO od začátku chtěl rozkročit daleko víc – abychom sem dostávali světovou soudobou hudbu a naopak tu naši vyváželi za hranice.“

„Jelikož to bylo na Pražském jaře poprvé, chtěli jsme nějakým způsobem zaujmout i zůstat věrní svému stylu, svému přesvědčení.“

„Příští sezónu budeme mít jubilejní – desátou a budou tam věci pocházející od nás, které ale nějakým způsobem ovlivnily i světové dění.“

Po debutu Brno Comtemporary Orchestra na Pražském jaru jsme se setkali k rozhovoru s jeho zakladatelem a dirigentem Pavlem Šnajdrem. Kromě toho, že má nedostižnou zásluhu právě o interpretaci soudobých skladeb, je v současnosti dirigentem Národního divadla Brno, sbormistrem Brněnského akademického sboru a Chrámového sboru římsko-katolické farnosti v Brně-Tuřanech a – ačkoliv ani tam si sám nepřipisuje velké zásluhy – externím vyučujícím na Katedře kompozice, dirigování a operní režie JAMU, kde budoucí dirigenty seznamuje se záludnostmi dirigování soudobých skladeb. Byl tak laskav, že se se mnou k rozhovoru sešel v sobotní podvečer, a já mu za toto milé setkání srdečně děkuji.

Začněme tedy s Pražským jarem – pro Brno Contemporary Orchestra to bylo první vystoupení na tomto festivalu.

Ano, pro BCO ano.

Ale pro Vás ne. Vy jste tam byl už před 19 lety.

To číslo je strašné, ale ano – tehdy jsme tam byli s Ars incognitou.

To bylo žánrově podobné uskupení?

To bylo něco trochu jiného. Ars incognitu obnovil Ivo Medek – někdy v sedmdesátých letech tady totiž existovalo Art incognito – a byla koncipovaná jako vyloženě komorní soubor, kde byla viola, cello, flétna, klarinet, bicí, klavír. Taky pro to vznikla spousta skladeb a my jsme tehdy v rámci Pražského jara účinkovali v Divadle Archa a hráli jsme k tomu nějakého Martinů. BCO od začátku koncipuji trošku jinak. V Incognitě jsme hodně hráli hudbu českou a hlavně brněnskou. A já jsem to BCO od začátku chtěl rozkročit daleko víc – abychom sem dostávali světovou soudobou hudbu a naopak tu naši vyváželi za hranice. Taky obsazení máme větší a hlavně různorodější.

Dirigent samozřejmě nechce pokazit žádné vystoupení, ale přesto – cítili jste nějaké zvláštní rozechvění před debutem na Pražském jaře?

Já myslím, že ne. Svým způsobem je to koncert jako každý jiný, i když zároveň není – protože je to daleko víc sledované. K nám na koncert asi nikdy nepřijde současně 80.000 lidí, kteří měli údajně sledovat ten stream, takže ten dosah je větší a i sledovanost ze strany odborníků, kritiků a podobně je podstatně vyšší. Obrovsky si vážíme toho, že jsme tuto nabídku dostali. Velice pečlivě jsme sestavovali program s Miroslavem Pudlákem, který nás oslovil, a samozřejmě i s Viktorem Pantůčkem, naším dramaturgem. Jelikož to bylo poprvé, chtěli jsme nějakým způsobem zaujmout i zůstat věrní svému stylu, svému přesvědčení, tomu, jak to děláme. Takže jsme současně rádi, že nám Pražské jaro nechalo celkem volnou ruku ve výběru programu, a myslím si, že se nám podařilo sestavit celkem reprezentativní program – typickou ukázku soudobých stylů a směrů.

Hrozilo v průběhu minulých měsíců, že se koncert neuskuteční?

Hrozilo. Když to v březnu začalo, říkali jsme si, že 20. května to snad už bude. Samozřejmě jsme hned žhavili linky do Prahy. Já jsem už tehdy říkal, že by to šlo i streamovat, na čemž jsme se pak na přelomu března a dubna domluvili a u toho už zůstalo. Pak jsme samozřejmě vybírali i místo a myslím si, že foyer Janáčkova divadla se ukázalo jako velmi šťastná volba, alespoň to tak vnímám.

Můžete nějak shrnout svou dirigentskou historii?

Začal jsem v roce 2001 angažmá v Plzni, kde byl šéfem opery Petr Kofroň, tam jsem vydržel osm sezón. Zažil jsem tam jako šéfy i Jana Zbavitele a Jiřího Pánka, který tam do té doby byl prvním houslistou. Pak jsem šel do Státní opery Praha – to byla taková rarita, tam jsem byl přímo v angažmá v baletu, asi tři roky. Potom jsem se dostal zpět do Brna, kdy jsem dělal v divadle Nebezpečné známosti od Arturse Maskatse. Na základě toho mi pak dali smlouvu. Současně jsem byl i rok šéfdirigentem opery v Olomouci.

Právě balet dirigujete i v Brně dost často oproti jiným dirigentům – to jste si zvolil, nebo Vám to určili?

Mnoho dirigentů se na balet dívá až s despektem, ale – a v tom mě dost vychoval pan Zbavitel – v něm je potřeba umět hrát tanečníkům „pod nohy“. Než jsem dělal svůj první balet v Plzni, což bylo shodou okolností Labutí jezero, myslel jsem si, že balet tančí na hudbu. Jenže to není tak docela pravda – velice rychle mě vyvedli z omylu, protože hudba se hraje podle toho, jak oni potřebují. Člověk tam musí neustále sledovat jeviště a kolikrát se začíná až do určitého pohybu tanečníka, ne společně. Každý tanečník to potřebuje trochu jinak a stává se, že se hraje odpoledne a večer stejné představení, ale každé tančí jiný sólista – jeden chce střední díl pomaleji než ty krajní a druhý přesně obráceně.

Takže platí ten vtip, že po opeře se vyhýbají zpěváci dirigentovi a po baletu dirigent tanečníkům?

To jsem neznal! No stalo se mi mnohokrát, že jsem přišel do zákulisí a primabalerína mi řekla: „Tys mi to teda dneska dal!“ – „Vždyť jsi to chtěla,“ říkám jí. – „No jo, ale já říkala o kousek!“. Pavel Ďumbala, což byl šéf baletu ve Státní opeře, mi říkal, že tanečníci potřebují hlavně impulzy. Když mají dobrou techniku, tak na tom tempu už zase tolik nezáleží, ale záleží na tom, co z té muziky jde. Když to bude dokonale tempově zahrané, ale bude to mdlé, tak se jim na to bude špatně tancovat. Ale když je hudba bude inspirovat a bude mít jasné kontury, tak pak je to jedno, jestli je to 92, nebo 88.

Čili když máme na JAMU předmět Dirigování opery, mělo by se taky učit Dirigování baletu?

Já si myslím, že dirigování je jedno… respektive dvojí: dobré a špatné. A dirigent musí zareagovat na to, co je potřeba. Je tam od toho, aby všem účinkujícím vytvořil podmínky pro to, aby mohli podat co nejlepší výkony. Samozřejmě interpretuje a měl by vtisknout skladbě nějaký „ksicht“, ale zároveň si musí umět poradit v každé situaci, aby výsledek byl co nejlepší a všem bylo jasné, co a kdy mají dělat.

Já jsem si Vás samozřejmě trochu „googlila“ a někde je o Vás napsáno, že jste dirigent, skladatel a – houslista.

Všechno je pravda.

Ještě hrajete?

Musím doma s dětmi, když s nimi cvičím, ale jinak se tím už nijak neprezentuji.

Taky jsem zjistila, že máte vystudované gymnázium. Jak jste pak došel na to, že půjdete přímo na JAMU?

Já jsem totiž už v sedmé třídě začal chodit k Jarmile Mazourové do Úvodu do skladby. Ona tehdy posílala testy po celém Brně, ať každý napíše skladbičku pro svůj nástroj, pak si to sebrala a vytipovala si děti, o kterých si myslela, že mají skladatelský talent. A já jsem byl takto vytipovaný, tak jsem tam začal chodit. Byl to čtyřletý kurz, kdy jsme měli jednou týdně 45 minut individuální výuku kompozice. Začínali jsme od úprav lidových písniček, přes různé klasické formy, ale seznamovali jsme se i se základy teorie, instrumentace a podobně. Končili jsme absolventskou skladbou – napsal jsem něco v sonátové formě pro nástroje, které jsem měl okolo sebe k dispozici: viola, housle, klarinet, klavír a cello. To jsem byl ve druháku na gymplu. Potom se na JAMU objevil kurz kompozice v rámci celoživotního vzdělávání, kde psali, že nezáleží na věku a předchozím vzdělání. Mně bylo šestnáct, tak jsem se tam přihlásil. Bylo to jednou za čtrnáct dní vždycky od dvou odpoledne do desíti do večera taková „nalejvárna“ a byla tam harmonie, kontrapunkt, kompozice a tak dále. Tam si mě všiml Alois Piňos a ptal se mě, jestli to nechci zkusit na řádné studium – že mě připraví na přijímačky. Tak jsem to zkusil… Začal jsem tedy dělat skladbu, v rámci čehož jsme měli i základy dirigování. A tam zase jednou přišel docent Skoták, že pěvecký sbor Lumír hledá sbormistra a jestli to z nás někdo nechce dělat. Všichni se tvářili, že tam v tu chvíli nejsou, a on se podíval na mě a říká: „Vy máte docela dobré ruce, Vy byste mohl.“ Tak jsem to začal dělat a za měsíc jsem zjistil, že toho buď musím nechat, nebo se musím začít vzdělávat, a proto jsem si ke skladbě přibral i dirigování, a tak jsem na JAMU strávil celkem asi osm let.

Když jste se věnoval kompozici už na ZUŠ a potom jste absolvoval kurz na JAMU, to Vás asi vybavilo po té teoretické stránce natolik, že jste necítil nějaký handicap, že jdete z gymnázia, a ne z konzervatoře, ne?

Cítil, strašně dlouho.

Jen subjektivně, nebo objektivně?

Subjektivně. Měl jsem pocit, že toho strašně málo znám – oproti konzervatoristům, kteří jsou v tom hudebním prostředí pořád, všechno to slyšeli, ale já jsem měl i jiné zájmy. Hrál jsem tenis, jezdil na kole a chodil do cimbálky – dělal jsem druhého primáše Brněnských gajdošů a předtím jsem od sedmé třídy hrál v Hanáčku.

Dnes asi nemáte čas věnovat se kompozici, nebo ano?

Ne. Já jsem to zkoušel ještě po absolutoriu na JAMU, ale došel jsem do slepého bodu. Říkal jsem si, že je potřeba si najít vlastní cestu, ale cokoliv jsem napsal, to jsem stejně vyhodil. A pak jsem si říkal, proč na ten kompost budu přikládat další vrstvy… Takže jsem toho nechal. Na druhou stranu mě obor kompozice nepřestal zajímat a myslím si, že se mi to docela hodí při soudobé interpretaci.

Nicméně během JAMU jste musel komponovat a získal jste i nějaké ocenění. To jste si musel vytvořit nějaký styl, ne?

Já jsem paradoxně nikdy nepatřil k progresivním lidem, jsem založením strašně konzervativní – a to i v té soudobé hudbě. Má absolventská práce nebyla nijak novátorská.

A když jste komponoval, šel jste spíš racionální cestou, nebo jste čekal na nějaké vnuknutí, inspirační moment?

Já jsem se to snažil všechno spojovat. Podle mě, když někdo ze skladatelů říká, že to racionální je špatné, neříká pravdu, protože to bez toho nejde. Myslím si, že kompozice je racionální proces jako jakákoliv jiná tvorba – i sochař nebo malíř má rozmyšlenou nějakou koncepci. Kdo píše literaturu, tak absolutně musí mít rozmyšlenou koncepci. Já si nedovedu představit, že bych začal psát román a nevěděl, o čem chci psát. Musím vědět, kam to chci dovést. Vždyť i Dvořák musel mít koncepci, formu, o kterou se opíral a třeba ji narušil, ale vše má nějakou formu a forma je výsledek racionálního procesu. A hlavně ona může být veliká invence i v tom racionálním směru. Kolikrát je kompozice racionální, ale má spontánní výsledek. Alois Piňos napsal svou poslední skladbu Ohlédnutí a vyhlédnutí 83. Hráli jsme to s Incognitou jako premiéru asi dva měsíce po jeho pohřbu. On ji napsal v třiaosmdesáti letech, ale zároveň ta čísla jsou intervaly, počty půltónů, takže 8 je malá sexta a 3 malá tercie… – Tímto způsobem pracoval celý život. Zkoumal intervalové řady a absolutně tomu systému věřil. Ale skladba působí nesmírně spontánně! Přitom je to všechno naprosto racionální.

Kdybyste býval teď něco napsal – chtěl byste si to sám premiérovat s BCO?

Někdo přece říkal, že největším dezinterpretem díla je jeho vlastní autor (smích). Já nevím, to bych musel nejdřív něco napsat…

Kdybyste srovnal z pohledu dirigenta „soudobky“ s klasičtějším repertoárem – u soudobé hudby musíte pořád počítat takty, měnit schéma, často jsou na Vás hráči zcela závislí…

Vypadá to tak, jo? No někdy by to fakt bez dirigenta nešlo. Musím ale říct, že čím dál tím víc přestávám uvažovat v intencích „soudobá“ a „tradiční“ hudba, protože čím jsem starší, tím větší mám úctu například k Haydnovi, Mozartovi, Beethovenovi – to je tak složité, i když je to vlastně kompozičně dost jednoduché. V tom je trošku výhoda, když projdete „x“ partitur soudobých skladeb a pak se vrátíte „ke klasice“, přijde vám to jako písnička.

No právě – a je pro Vás pak jednodušší dirigovat klasičtější repertoár?

Není. Protože má úplně jiné atributy. Taky ty tradiční věci jsou známější a ponor do nich je úplně jiný. Když si vezmete, že soudobku uděláte poprvé, jednou – a pak třeba už nikdy… Nevím, jak to mají jiní, ale já třeba napoprvé nevím o ničem. Teprve až se nám třeba podaří něco po roce, dvou zopakovat – jako třeba teď Oxymoron po osmi letech –, tak se na to dívám úplně jinak a řeknu si: „No jo, vždyť já jsem byl úplně blbej. Co jsem tam vymýšlel? Vždyť je to úplně jasný!“ A věřím tomu, že za dalších deset let si řeknu zase, že jsem byl tak blbej před těmi deseti lety… U té „tradiční“ je to podobně. Prima vista nejde postihnout úplně všechno. Člověk se do toho musí nořit, nořit a nořit. Pan doktor Trhlík kdysi říkal, že byl navštívit Václava Talicha takřka na smrtelné posteli a ten tam studoval Mou vlast, kterou dělal xkrát a výborně. A Trhlík se ho ptal: „Pane profesore, proč to ještě studujete? Vždyť už to snad nikde dělat nebudete.“ A on říká: „Já vím… ale já bych to dnes dělal úplně jinak. Já tam vidím tolik nových věcí…“

S BCO máte vždycky promyšlené dramaturgie – tak co chystáte na příští rok?

Musím říct, že duchem dramaturgie BCO je Viktor Pantůček – bez toho by to nebylo a já jsem mu strašně vděčný. On vše profiluje naprosto nekompromisně. Kompromisy dělám já, protože on si vždycky něco vymyslí a já řeknu: „Tohle už nedáme.“ (smích). Mně se líbí, že on vytváří koncerty tak, že jednotlivé skladby toho koncertu dají dohromady další skladbu – jako kompozici toho večera. No a potom sezóna je zase složená z těch koncertů, takže i sezóna je jedna velká skladba. Navíc má věci spojené vždycky s nějakým místem, protože má obrovský rozhled i přes architekturu, literaturu, výtvarná umění a podobně. – Příští sezónu budeme mít jubilejní – desátou, která nese název „We are the World“, a budou v ní věci pocházející od nás, které ale nějakým způsobem ovlivnily i světové dění. Takže máme koncert věnovaný genetice – Mendelovi, máme koncert plánovaný do Anthroposu věnovaný brněnskému šamanovi, což je údajně nejstarší loutka na světě. Pak je tam téma vody, kdy chceme dělat koncert ve vodojemu na Žlutém kopci. Pak to bude robotika – máme domluvené, že uspořádáme koncert v Technickém muzeu v Brně, přičemž 1921 mělo premiéru Čapkovo R.U.R. a oni mají zrovna výstavu o robotice. Kvůli tomu jsem oslovil skladatele Trevora Grahla, aby vytvořil koncert pro mechanický klavír a ansámbl. Chtěli bychom vlastně udělat takový „Den v Technickém muzeu“, ale ještě na tom pracujeme.

Jelikož jste se nám celý tento rok na JAMU snažil s takovým sokratovským přístupem vsugerovat, že vlastně zas tolik nevíte, a tudíž se necítíte příliš povolán někoho učit, tuším, co mi na tuto otázku odpovíte. Ale stejně – dokážete si sám sebe představit jako učitele – myslím tím dirigování jako hlavního oboru?

Ne… nebo tedy: dokázal bych si to představit, ale nechtěl bych být v kůži těch studentů.

Ano, to jsem čekala, děkuji.  Takže tam nesměřujete.

Ne. Já jsem vlastně učil v rámci doktorského studia – sbormistry vedlejší obor dirigování orchestru. Ale co chcete učit, když o tom vlastně sama moc nevíte, no…? (smích) Já nějak nemám trpělivost.

Aha – a s dětmi jste se teď doma učil během karantény?

Jo – však byli taky chudáci.

A zkoušky v divadle nějak probíhaly?

Zkoušky teď probíhají teprve druhý týden. Aranžujeme Ferdu Mravence.

Ten měl mít premiéru 12. června – posunula se?

Jasně, to by se nestihlo, s tím, jak se všechno stále posouvalo. Bude mít premiéru pravděpodobně 22. srpna.

A jak tedy budou pro divadlo vypadat letní měsíce?

Začínáme kolem 11. srpna nějakými oprašovačkami a pak už se normálně hraje.

Mimo profesní téma – Vy se věnujete skautingu. To kvůli vlastním dětem, nebo jste sám byl skaut už jako dítě?

To bylo takto – v roce 1990, kdy mi bylo patnáct, se v Tuřanech obnovoval skauting. A stalo se, že můj tatínek se stal vůdcem oddílu. Já jsem absolvoval rádcovský kurz a vedl jsem děcka. Jezdili jsme na tábory, já až do roku 2001, než jsem odjel do Plzně. Potom jsem sám měl děti. Ty začaly chodit do školky a s ostatními rodiči nějak přišla řeč, že na to vzpomínají a že by chtěli, aby i jejich děti do skautu chodily. A i moje vlastní děti doma našly propriety – šátek, odznak a podobně – a že by chtěly chodit. Takže jsem si vzal asi osm dětí a začali jsme. Já jsem si na stará kolena udělal čekatelské zkoušky, no a letos už jedeme asi na pátý tábor. V oddíle máme asi šedesát dětí, je nás sedm vedoucích (rádců) a celé to vede Jirka Dorazil – náš odchovanec z devadesátých let, který oddíl formálně udržel až do té doby, než jsme se právě takhle rozrostli. Je obrovský zájem – taky se mi je ještě nepodařilo nějak odradit (smích).

Taky jsem zjistila, že budete mít zanedlouho narozeniny a bude Vám 45 let. Jste ten typ člověka, co si dělá plány, co chce stihnout do 30, do 40…? Viděl jste se někde například během studií?

No tak na studiích jsem si samozřejmě myslel, že jsem nejlepší na světě a všichni ostatní jsou daleko za mnou. Ne… já jsem nikdy neměl nějaké zvláštní představy, co bych… Ale vzpomínám si, že jsem chtěl mít vlastní orchestr na soudobou hudbu. A to se mi vlastně splnilo.

Foto: Stephen Buhagiar, Jan Prokopius, Petr Francán, Jan Košulič, Vojtěch Kába, Jan Mikolášek, Ivan Malý