KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Adam Plachetka: Zpívání pro živé publikum motivuje, chybí mi english

„Od kamer se nevrací investovaná energie.“

„Spíše jsem začínal předzpíváním menších rolí v divadlech, než že bych dostával po světě ceny na soutěžích.“

„Vystupování pro plné sály mi chybí, ale streamy neberu jako méně hodnotné. Doufejme hlavně, že brzy nastane situace, kdy opět půjde obojí.“

Mezinárodní pěveckou soutěž Antonína Dvořáka nebylo letos v listopadu možné v Karlových Varech kvůli koronaviru uskutečnit. Připomíná ji však dnešní přesunutý slavnostní koncert basbarytonisty Adama Plachetky, laureáta této soutěže z roku 2004. Hosty jsou sopranistka Eva Kývalová a mezzosopranistka Eliška Zajícová, úspěšné v nedávných ročnících, pěvce doprovodí Karlovarský symfonický orchestr pod taktovkou Jiřího Štrunce. Koncert je možné sledovat od 19:30 prostřednictvím živého online přenosu zde, na webových stránkách portálu KlasikaPlus.cz, a nebo na našem facebooku. Adam Plachetka v aktuálním rozhovoru zmiňuje, co ho čeká, komentuje, o co přišel, přibližuje program koncertu a také vzpomíná na svou účast v soutěži před šestnácti lety.

Jak vnímáte Mezinárodní pěveckou soutěž Antonína Dvořáka?

Karlovarská pěvecká soutěž je u nás největší a nejzásadnější a má kvalitní zahraniční přesah. Však právě i to bylo jedním z důvodů, proč se letos nekonala. Byli bychom rádi, aby nám vydržela; doufejme, že jí současná pohnutá doba nějak nepodrazí nohy.

A osobně?

Osobně jsem s Karlovými Vary spjat vřele. Nejen kvůli soutěži. Jde o vůbec první místo, kde jsem měl smlouvu na operu. Podílel jsem se na produkcí Figarovy svatby, napůl školní, napůl profesionální, dělal jsem v ní zahradníka Antonia… Na Karlovy Vary vzpomínám rád jako na bezstarostné studentské časy.

Je Dvořákovo jméno ve štítu soutěže nosnou myšlenkou?

Dvořák napsal mnoho vokálního repertoáru a je tedy s čím soutěžit. Obecně spíš ale lidé jezdí na soutěže, o kterých vědí, že jsou prestižní, než že by dávali přednost tomu, po kom se jmenují.

Vzpomenete na svou účast? Před kolika lety to bylo?

Před šestnácti. V roce 2004.

Co si pamatujete? Stresující zážitky?

Člověk v tom věku vnímá věci jinak než dnes, nemá mnoho odpovědnosti; bral jsem soutěž tak, jak běžela. Užíval jsem si ji hlavně jako pohodovou sešlost s lidmi, se kterými jsem se chtěl vidět, s kamarády, ať už byli z konzervatoře, z akademie, nebo z jiných měst.

Prožil jste a absolvoval takových soutěži víc?

Do soutěží jsem se moc nepouštěl, nikdy nebyly mým hlavním směřováním. Před karlovarskou jsem absolvoval přehlídku konzervatoři v Pardubicích a soutěž v Kroměříži, kterou organizovala tamní konzervatoř. Soutěžil jsem vlastně jen v České republice. Spíše jsem začínal předzpíváním menších rolí v divadlech, než že bych dostával po světě ceny na soutěžích.

Co jste tehdy vlastně zpíval?

Vyhrál jsem kategorii junior. I v ní se musely zpívat písně, ale ve finále jsem zpíval operní árie. Myslím, že Kašpara z Weberova ČarostřelceFigara… Ale to už je tak dlouho…! Pomalu dvacet let…!

A pomohla vám soutěž něčím velmi konkrétním? Například nabídkou angažmá?

Já jsem do Karlových Varů odjížděl s tím, že už jsem měl smlouvy na své první produkce v Národním divadle a ve Státní opeře Praha. Spíš asi pomohlo, že jsem v kontextu soutěže nezklamal. Byli jsme už tehdy domluveni i na spolupráci s agenturou. Zpětně pak říkali, že trochu čekali, jak soutěž dopadne… Pomohla. Potvrdilo se tehdy, co asi všichni chtěli vidět a slyšet. Ale zároveň to nebylo tak, že bych do té doby byl absolutně bez kontaktů.

Znali jste se tehdy už s vaší ženou Kateřinou?

Znali jsme se, ale nebyli jsme ještě spolu. My jsme spolu chodili od konzervatoře, když byla v prvním ročníku, já v druhém. Na karlovarské soutěži – to jsem byl ve čtvrtém nebo pátém ročníku – jsme se ale, myslím, nepotkali. Řekl bych, že soutěžila až o rok později.

Jak velkou symboliku připisujete dnešnímu koncertu?

Stream je v dnešní době nejčastější řešení. Nevidím tedy naše vystoupení jako neobvyklý krok. Ale pravda je, že jsme všichni původně doufali, že se koncert místo soutěže podaří uskutečnit alespoň v tom původním listopadovém termínu, čili s živými diváky. Nevyšlo to. Bohužel si neužijeme živé zážitky. Ale pravda je, že touto formou si může program zase poslechnout víc lidí… Vystupování pro plné sály mi sice na jednu stranu chybí, na druhou stranu streamy beru jako další východisko a nemám pocit, že by byly méně hodnotné. Doufejme hlavně, že brzy nastane situace, kdy opět půjde obojí.

V programu je tucet árií. Jak jste k jejich souhrnu došli?

Dal jsem nabídky, kolegyně je doplnily… a nakonec vznikla finální dramaturgie, u té byl pan dirigent. Je poskládána odlehčeně, bude se hezky poslouchat. Rossini, Donizetti, Mozart… bude to hezký a rozmanitý koncert.

Co byste vyzdvihl? Na co se těšíte vy sám?

Hodně rád mám árii Kaliny ze Smetanova Tajemství.

Je těžší zpívat před prázdným sálem?

Je to rozhodně méně motivující, než zpívat pro živé publikum, pro lidi. Zpěvák takhle nemá žádnou odezvu, od kamer se nevrací žádná investovaná energie. Na druhou stranu takovou situaci osobně beru trochu jako natáčení, tam také není publikum a také chcete podat nejlepší výkon. V lepším případě před sebou máte pár kamer, v horším případě jen jeden mikrofon, na který se soustředíte. Cesta někudy okolo nevede. Jako kdybychom tedy nahrávali; jen s tím rozdílem, že tady je to na první dobrou. Živě.

Máte nějaké zpívání, nebo je před vámi pořád ještě jen temno?

Velké projekty jsou zrušené až do léta. Čekají mě snad ale nějaké koncerty, převážně u nás doma. Pár výjezdů je s otazníkem. Uvidíme, jaká bude situace. Žádnou celou operní produkci v plánu teď nikde nemám, ale třeba by mohlo ještě něco vyjít do konce sezóny v pražském Národním divadle. Uvidíme, jak nám bude Fortuna nakloněna…

Mnoho fixních termínů tedy před sebou nemáte…?

Moc ne, ale naučil jsem se s tím žít. Beru věci tak, jak je osud přináší. Kdybych měl řešit každý koncert a každé představení, které odpadlo, musel bych se zbláznit. Jsem rád za všechno, co vyjde. A když nevyjde, beru to jako příležitost trávit čas s rodinou. Nikdy jsem ho doteď tolik neměl.

Mnozí, aspoň ti, co mají děti, říkají, že právě tohle je jedna z mála výhod současného zlého období.

Přesně tak.

Co myslíte, jak budete jednou vzpomínat na rok 2020? Jako na absurdní dobu? Jako na epizodu?

Ne, že bych byl šťasten, že nemám do čeho píchnout. Ostatně, ani to není tak úplně pravda. Podařil se nám docela dobrý balanc, nikdy jsme nevypadli ze zpívání nebo neopustili jeviště déle než třeba na měsíc. Nemám proto pocit, že bych stál stranou a nudil se. A jelikož se mohu věnovat tomu, čemu jsem dřív nemohl, tak to celé zatím vidím pořád spíš v pozitivním světle. Existenční problémy na nás teď nedopadají. Nechci situaci v žádném případě zlehčovat, ale zatím máme štěstí. Spíše nám tahle doba dává možnost se na chvíli zastavit.

V „Rybovce“ v Praze v kostele u Jezulátka asi nebudete letos na Vánoce zpívat, viďte. Pauza poprvé po čtvrtstoletí…

Předpokládám, že ji opravdu neplánují. Byl by asi dost velký zázrak, kdyby se vůbec něco takového mohlo konat. Nezdá se mi to. Naštěstí nejsem sentimentální člověk a řeším věci spíše pragmaticky… Otázka ale je, jestli nebude ještě mnohem hůř, až přijdou v příštích letech seškrtané rozpočty, až bude následovat ekonomická krize. V tu chvíli bude všem úzko. Je dobré vědět, že takhle jako teď asi nebude pořád. Ale bát se dopředu nemá smysl.

————-

Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka vznikla v Karlových Varech před více než půlstoletím. Zpočátku byla určena studentům uměleckých škol, ale během let se nakonec stala uznávanou soutěží mezinárodní. Každoročně se jí v oborech Opera (do 35 let), Junior (do 24 let) a Píseň zúčastňuje kolem stovky mladých pěvců prakticky z celého světa. Soutěž je hlavní činností Mezinárodního pěveckého centra Antonína Dvořáka Karlovy Vary. Letos se měl od 5. do 12. listopadu konat její pětapadesátý ročník.

Foto:  Fb A. Plachetky, Ilona Sochorová 

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky