úterý, 11 prosinec 2018 15:38

Umění doprovázet. S klavíristou Gérardem Wyssem o písních a sonátách

Autor:

 

„Můj obdiv a vztah - nebo snad láska - k hudbě Bohuslava Martinů se postupně zvětšovaly.“

„Holzmair řekl, že nezpívá písně, ale básně… Považuji tato slova za velmi důležité vyjádření!“

„Když doprovázím píseň, tak nečtu part klavíru, ale part zpěváka. A snažím se zpívat s ním.“

 

Nouzovsk--Wyss-1

 

Jméno švýcarského pianisty Gérarda Wysse figuruje už půlstoletí na koncertních programech a nahrávkách mnoha významných instrumentalistů a pěvců, počínaje mezzosopranistkou Cecilií Bartoli, barytonistou Wolfgangem Holzmairem, houslitou Raphaëlem Olegem nebo violoncellisty Sol Gabettou a Antoniem Menesesem a konče jmény patřícími již minulosti – violoncellisty Heinrichem Schiffem a Pierrem Fournierem, houslistou Arthurem Grumiauxem či tenoristou Nicolaiem Geddou. Požívá vážnosti jako zkušený a mimořádně citlivý spoluhráč, jeho záliba ve společném muzicírování se stala jeho posláním. Nyní se s tímto umělcem na závažném úkolu setkal také violoncellista Petr Nouzovský, který se ve středu objeví na Dnech Bohuslava Martinů jako sólista 1. koncertu pro violoncello a orchestr. Gérard Wyss s ním natočil od Bohuslava Martinů všechny tři violoncellové sonáty, které vyjdou na CD počátkem příštího roku. 

 

1963-Lucern-Fournier

 

Téměř stoprocentně vás vnímáme jako klavíristu doprovázejícího v písňovém repertoáru pěvce. Je to správný pohled?

Ano, věnuji se převážně komorní hudbě a především písni. Býval jsem činný i jako sólista, ale musím přiznat, že jsem byl líný, nebo prostě ne dostatečně motivovaný v tom pokračovat. Komorní hudby jsem hrál mnoho hlavně v duu. Když jsem byl mladý, měl jsem to štěstí, že jsem mohl dost hrát s violoncellistou Pierrem Fournierem nebo s houslistou Arthurem Grimiauxem…

Jak jste se dostal k violoncellovým sonátám Bohuslava Martinů?

Když jsem kdysi natáčel se sopranistkou Martinou Jankovou písně, tak tam byly i písně od Josepha Haydna s doprovodem nejen klavíru, ale také houslí a violoncella… A tam tehdy hrál Petr Nouzovský. Od té doby jsme udržovali kontakty. Potom jsme měli spolu recitál někde poblíž Brna… a potom pokračoval kontakt až k sonátám Bohuslava Martinů. Před lety jsem je už hrál. Teď jsem je tedy pro natáčení všechny čerstvě zase nacvičil.

S kterými violoncellisty jste je měl v repertoáru?

Hlavně druhou sonátu s Antoniem Menesesem. Další, s kým jsem Martinů hrál, byl například ženevský cellista François Guye.   

A s Heinrichem Schiffem, s nímž jste také hodně hrával?

S ním, myslím, ne… Nejčastěji se hraje druhá ze sonát. Ještě víc se ale uvádějí od Martinů Variace na Rossiniho téma a Variace na slovenskou lidovou píseň. Dá se říci, že jsou docela dost populární. Jde o velmi dobré skladby, virtuózní i melodické. Skvělá hudba! A také klarinetová sonatina je výborná…! Co příliš neznám, nebo vlastně vůbec, je sólové klavírní dílo od Martinů. Klavírní sonáta…? České tance…? Ty opravdu neznám.

 

1943-v-New-Yorku-Zdroj-Centrum-Bohuslava-Martin-v-Police

 

Dá se říci, že jste k Martinů našel bližší vztah, nebo je pro vás jen jedním z mnoha skladatelů?

U nás ve Švýcarsku je v Basileji každý rok Festival Bohuslava Martinů, který pořádá Robert Kolinsky, klavírista s českým školením. Pro Martinu dělá velmi mnoho. Pokud jde o mě, upřímně řečeno, znám toho od Martinů příliš málo, abych mohl říci, že mám k jeho hudbě nějaký zvláštní vztah… Ale co hraju, tak to se mi opravdu líbí. Martinů zemřel v Liestalu nedaleko Basileje, bydlel na konci života u miliardáře a dirigenta Paula Sachera. Já jsem s Paulem Sacherem také hrál. Byl to Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány.  Dokonce jsem tuhle skladbu nahrál.

Byla věnována Sacherovi. Martinů ji psal v době mnichovského diktátu těsně před válkou…

Ano, a ze stejné doby, pokud vím, je i první z violoncellových sonát. Také taková temná hudba. Naopak třetí sonáta má v sobě hodně folklórních motivů. Právě proti ní je první velmi potemnělá… Začal jsem sonáty opět cvičit asi půl roku před natáčením a musím říci, že můj obdiv a vztah - nebo snad láska - k této hudbě se postupně zvětšovaly. Nemohu říci, že je to zcela běžné, zvláště když hudba není úplně nejlepší, ale v tomto případě musím říci, že ji hraju čím dál raději, což se mi nestává pokaždé. Někdy toho člověk hraje už tolik, že je rád, když může nějaký kus po koncertě zase odložit a už ho nemusí nějakou dobu znovu hrát. Ale v případě těchto sonát potvrzuji, že je rád budu hrát znovu a znovu.

A budete je někde ještě hrát s Petrem Nouzovským?

Zatím jsme se sice na ničem nedohodli, ale není to vyloučené! Možná bychom je mohli nabídnout Robertovi Kolinskému… Když už hovořím o Basileji, působí tam český violoncellista Marek Jerie, který hraje v triu…

…s Čeňkem Pavlíkem a Ivanem Klánským

Ano, ano. Ivan Klánský je skvělý klavírista. A také vyučoval v Lucernu.

A ve Švýcarsku je usazena také Martina Janková.

Studovala v Basileji interpretaci písní. Byla tam mojí studentkou. Jsme po společném natáčení a koncertech stále v kontaktu, jsme přátelé. Příští rok nás čeká koncert s tématem Mozart a Salieri. Mozartovy písně. Salieri také napsal několik písní. Ale nejsou tak dobré jako Mozartovy… A Mozart napsal Variace na Salieriho téma, které na koncertě také zazní.

 

zobrobr

 

Je Martina Janková typickou interpretkou písní?

Její repertoár není ten největší, ale cokoliv jsme spolu dělali, bylo na té nejvyšší úrovni. Má hlas pro písně velmi vhodný, protože to není obrovský hlas. A uplatňuje se skvěle i v opeře. Není to tak dávno, co zpívala v Clevelandu s dirigentem Franzem-Welserem Möstem Janáčkovu Lišku Bystroušku. Trochu jsme spolu předtím cvičili. Slyšel jsem pak nahrávku - a je to opravdu, opravdu moc dobré. Martina nepatří mezi typ takových těch jednoduchých zpěvaček. Toho, co dělá a čeho dosáhla, omezení interpreti nejsou schopni. Víte, když je hloupoučký nějaký violoncellista nebo houslista, tak moc se zase neděje; ale u zpěváka je to ihned poznat, zvláště když zpívá písně. Opera se dá asi zpívat snadněji, ale písně ošidit opravdu nejde, protože text je základem… Asi znáte barytonistu Wolfganga Holzmaira. Hodně jsme spolu hrávali a on řekl v jednom rozhovoru moc pěknou věc: totiž že nezpívá písně, ale básně… Považuji tato slova za velmi důležité vyjádření!

A vy také hrajete básně, ne písně?

Samozřejmě - a právě proto mě písně tak baví. Těší mě interpretovat písně kvůli - nebo díky - symbióze textu a hudby, takže pochopitelně musím textu rozumět. Víte, když doprovázím píseň, tak nečtu part klavíru, ale part zpěváka. A snažím se zpívat s ním. Samozřejmě ne nahlas, to by byla katastrofa.

Zpívat s ním… Čtete si pěvcův part hned, jak písně studujete? Od začátku?

Ano, když začínám doprovod cvičit. A často si s pěvcem sedneme a text spolu čteme bez hudby, abychom společně pochopili, co je v textu důležité, kde je interpunkce, kde je důraz, kde je vrchol… Samozřejmě, že u cizích řečí je těžší dobrat se skutečného obsahu, takže je potřeba text probrat a prodiskutovat. Shodnout se, co opravdu přesně ta která fráze nebo slovo nebo věta znamená. Elisabeth Schwarzkopf říkávala, že při zpěvu německých písní nestačí umět německy, ale že je potřeba opravdu znát německou kulturu, tedy nejlépe být Němcem. Řekl bych, že totéž platí o francouzských písních, protože poezie, básně, verše… se jen těžko dají překládat. Když doprovázím písně od Leoše Janáčka, také potřebuji vědět, co přesně ta slova znamenají. Kde má věta vrchol, kde je centrum sdělení, kde jsou proto akcenty, ať už hudební, nebo výrazové.

Takže máte vlastně velkou výhodu v tom, že velká část repertoáru písní patří do německé a francouzské hudby, což jsou jazyky vám nejbližší?

Ano, pro mě to tak je dobré.

 

p-88198-full

 

Italských písní tolik vlastně asi není, viďte.

Není, ale také jsem je hrál. Například s Cecilií Bartoli. Ale jinak, pravda, většinu repertoáru tvoří Schubert, Schumann a Brahms nebo Debussy, Ravel a Fauré. Ano, tohle vše jsou vrcholy písňového repertoáru, ale samozřejmě jsem také někdy doprovázel písně od Rachmaninova a Čajkovského; to je mimochodem dost těžký autor, zvláště tehdy když třeba nějaké slovo začíná mnoha souhláskami... Ty je trošku těžší dát dohromady s klavírem, když je třeba ve slově pět písmenek a vyjde z toho jeden zvuk. Takové případy se musí opravdu nazkoušet. Ale Čajkovského a Rachmaninova jsem mockrát nehrál. Snad jen s Nicolaiem Geddou. Jednou jsme spolu měli koncert v milánské Scale a tam se stalo, myslím, že po třetí písni od Rachmaninova, že se ozval z auditoria nějaký ženský hlas a volal italsky něco ve smyslu „ty jsi ten nejlepší“…

Jak zareagoval?

Poslal z pódia polibek…!

Co byste označil za absolutní vrchol své dráhy?

Hrál jsem s neznámými i s velmi známými lidmi, ale musím říci, že ty nejlepší koncerty, které jsem kdy měl, byly s těmi neznámými, ne s těmi slavnými. To musím opravdu zdůraznit. Ti slavní občas neměli příliš moc času… Jednou jsem měl koncert v Paříži s Edith Mathis a s Peterem Schreierem. Dueta. Tři měsíce před koncertem se ozvala agentura a říkali mi, Peter Schreier je právě v Curychu a že by se mnou rád cvičil pro ten pařížský koncert. Tři měsíce předem…! Řekl jsem, že samozřejmě ano, proč ne. Tak jsme cvičili a já se potom ptám - a kdy se sejdeme příště…? Odpověď zněla: No přece v Paříži…!

Jak potom ten koncert dopadl?

Mohl být i lepší. To je prostě otázka etiky povolání. Já vím, že on ty věci zpíval předtím dvacetkrát, ale ne spolu se mnou… Když máme koncert s Martinou Jankovou, tak se před ním sejdeme mnohokrát. Jezdí do Basileje a intenzivně cvičíme. Za sebe musím říci, že jsem se toho možná nenaučil tolik od svého učitele klavíru, jako od hráčů na smyčcové nástroje a samozřejmě také od zpěváků. Když cvičím, vždy uvažuji, jak by to hrál houslista, jak by to hrál violoncellista. Jedině tak mohu já sám na klavíru dosáhnout nějaké plasticity. Vždyť klavír vlastně není sám o sobě až tak moc zajímavý. Je to stroj.

 

26862964380e8b09999d5o

 

Bicí nástroj.

Ano, přesně tak. Nejtěžší je zahrát na klavíru legato… Víte, je docela zajímavé, že existuje docela hodně houslistů nebo violoncellistů, kteří slušně hrají na klavír, ale je jen málo klavíristů, kteří by podobně dobře hráli na housle nebo na violoncello. Chci tím říci, že práce rukou, prstová technika, je u klavíru vcelku jednoduchá, ale mnohem těžší že jsou výrazové prvky. Mohu citovat, i když nevím přesně, od koho ten citát je: První tón není problém. Ale druhý ano... Mimochodem, hrajete na klavír?

Ano, ale ne profesionálně. Vystudoval jsem muzikologii.

Hudební vědu? Ta se v minulých třiceti letech hodně rozvinula. Řekl bych, že možná až příliš. Může být někdy až trochu nebezpečná. Vím od interpretů starší generace, se kterými jsem hrál, že když byli mladí, tak hudebně teoretických a hudebně historických informací bylo málo. A přesto tito lidé hráli fantasticky. Dnes je hudební věda tak vyvinutá, že když chce hrát mladý člověk Mozartovu sonátu, tak aby snad nejdřív přečetl dvě stě stránek o Mozartovi… Potom, myslím, je hudební věda spíše korzetem. Už se ani neví, jaké to je, hrát opravdu svobodně. Špatné je, pokud je hudební věda podpůrným systémem pro ty, kteří nemají svou vlastní fantazii. Na druhou stranu samozřejmě existují i lidé, kteří té fantazie mají až moc. I to musí mít své hranice.

A pokud se týká historicky poučené interpretace?

Určitě přinesla něco velmi důležitého pro artikulaci. Ta dříve nestál tolik v centru pozornosti. Je nesporné, že právě artikulace dává hudbě život.

V tomto smyslu je hudební věda tedy alespoň trochu užitečná?

Samozřejmě. A je dobrá i jako základ pro popularizaci hudby…. Víte, co mě docela vadí? Hierarchie, podle které jsou nahoře ti nejlepší a nejznámější sólisté a dole je nějaký bezejmenný učitel klavíru ve vesnické hudební škole. Ale pro budoucnost hudby je tento člověk důležitější než ten na vrcholku pyramidy. Tohle je potřeba mladým lidem během studia říkat. Povolání učitele je mnohem důležitější, než být tím nejznámějším sólistou.

 

08239f5a4c6f406e410526e127546399df38535c

 

Nicméně mnozí, skoro všichni, chtějí být těmi na vrcholku pyramidy.

Ano, každý má své sny. Já jsem také snil, ale ne o tom, že budu diamant; snad jen drahokam.

Učíte ještě?

Ve škole jsem byl už penzionován před deseti roky, když mně bylo pětašedesát. Pár lidí ke mně chodí ještě privátně. Někdy přijdou bývalí studenti, někdy i lidé, které vůbec neznám. Přišel jeden Korejec, slyšel o mně od kolegů… Ptal jsem se ho, proč je tady v Evropě tolik mladých korejských mužů, proč se tolik zúčastňují soutěží… A on mi řekl, že když je člověk Korejec a vyhraje na nějaké mezinárodní soutěži první nebo druhé místo, nemusí jít na vojnu. Také důvod, že…? Něco podobného, ostatně pokud vím, platí i u Vídeňských filharmoniků. Ale ti jako orchestr mají přece jen omezený počet členů.

 

Petr-Nouzovsk-2-1

 

Když hrajete s violoncellistou Petrem Nouzovským, také si zpíváte jeho part? Jako když doprovázíte pěvce?

Ano, samozřejmě že se na jeho part dívám. A v případě pomalých vět, třeba ve druhé sonátě, která je tak krásná, je potřebný i vizuální kontakt. Je třeba dívat se jak na něj, tak na smyčec.

Je to těžší než se zpěvákem?

Je to jiné. U zpěváka cítíte, že přijde nádech, slyšíte ho dýchat. Ale v případě instrumentalisty je to o něco těžší. Pochopitelně záleží na tom, jaký nástroj doprovázíte… Klarinet je jiný než housle, u něj slyšíte dech. Co mě nejvíc baví na společném muzicírování, je kontakt s druhým hudebníkem.

Co byste tedy odpověděl, když se zeptám, v čem spočívá umění doprovázet?

Nejdůležitější je pozorovat toho druhého a naslouchat mu.

Tak to je vlastně docela jednoduché…!

Ano. V podstatě ano.

 

170

 

Foto: Pražské jaro, Institut Bohuslava Martinů, Centrum Bohuslava Martinů v Poličce, archiv Petra Nouzovského a Gérarda Wysse, Musikfestspiele Schwäbischer Frühling, Veronika Paroulková  

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.