„Z projevu Emanuela Axe vyzařuje zvláštní vlídnost.“

„Kompozice připomíná doby, kdy Finsko bojovalo za národní nezávislost; je to takový finský Tábor a Blaník…“

„Byl to charakteristický Sibelius se svou zasněností a prokomponovaností v každém detailu.“

Poslední abonentní koncert této sezóny České filharmonie se odehrál až v předposledním červnovém týdnu. Původně měl dirigovat Franz Welser-Möst, ale pro nemoc odřekl a nabídl za sebe zajímavou náhradu, dirigentku Daliu Stasevskou, jež působí ve Finsku u orchestru města Lahti a je také uměleckou ředitelkou Mezinárodního festivalu Jeana Sibelia. Jak se ukázalo, v hudbě tohoto autora je jako doma. Program vrcholil Sibeliovou Symfonií č. 5 a vzbudil otázku, proč u nás hudba finského skladatele nezní častěji.

Program zůstal oproti plánu beze změny a zahrnoval dvojici skladatelů Mozart – Sibelius. K provedení Mozartova Klavírního koncertu č. 25 C dur Česká filharmonie pozvala amerického klavíristu polského původu Emanuela Axe. Tuto nenápadnou, ale významnou osobnost světových pódií jsme měli možnost slyšet například na Pražském jaru při velkém mozartovském výročí 2006. Tehdy hrál s Anglickým komorním orchestrem hned dva Mozartovy klavírní koncerty, velmi stylově a neokázale. Také teď bylo možné slyšet jeho charakteristický styl – čtyřiasedmdesátiletý pianista působí jako hodný tatínek a z jeho projevu vyzařuje zvláštní vlídnost. Má znělý, kulatý tón, který drží v nižší dynamické hladině a pečlivě frázuje každý detail. Tempo volil živé, ale ne uspěchané, jeho podání zní naprosto přirozeně a měkce, jakoby v něm byla klidná životní moudrost. Mozartův koncert C dur je velkoryse koncipovaný, má mohutný orchestrální part a už předehra zaujme skoro beethovenovským zvukem. Ale toto provedení nechalo vyniknout všechnu jemnost a v druhé větě nenápadnou melancholii a lyriku, která je pro vrcholné Mozartovy klavírní koncerty typická. Také orchestr zněl velmi stylově, se svítivými houslovými pasážemi a zahloubanými partiemi dřevěných dechových nástrojů. Klavírista přidával jednoho málo známého Chopina, příliš neromantizoval a hrál se stejnou oduševnělou zvukovou kulturou. 

Po přestávce byla hlavním dílem Sibeliova půlhodinová Symfonie č. 5 Es dur, ale aby program nebyl krátký, zazněla před ní ještě jeho nejslavnější, vlastenecká symfonická báseň Finlandia. Provedení pod taktovkou finské dirigentky s ukrajinskými kořeny bylo koncentrované a velmi kontrastní. Ačkoli se skladba dá hrát ve velkém zvuku, Dalia Stasevska velkými gesty šetřila a zaměřila se na výrazovou intenzitu. Zvolila spíše rychlejší tempo, ve kterém se energické části kontrastně setkávaly s lyrickými. Kompozice připomíná doby, kdy Finsko bojovalo za národní nezávislost; je to takový finský Tábor a Blaník…

Ze Sibeliových symfonií je nejpopulárnější a nejsdílnější Druhá, ale i Pátá tentokrát vyzněla naplno. První věta zajímavě spojila intimní komorní části s pasážemi velkého rozletu a heroického gesta. Byl to charakteristický Sibelius se svou zasněností a prokomponovaností v každém detailu, provedení mělo jasný a čitelný vnitřní oblouk a gradaci. Kouzelně vyzněla druhá věta, která stojí na jemné a nenápadné melodii, jež se se zvláštní elegancí v různých variantách opakuje. Ve třetí větě stála za pozornost precizní souhra houslové skupiny v dramatických pasážích a zastřený, ale výrazný zvuk lesních rohů. Vzácně se podařilo vystihnout charakteristickou náladu a hlubokou sevřenost Sibeliovy hudby a mohli jsme se jen ptát, proč se tento velmi oblíbený světový autor u nás nehraje tak často. V programu se píše o velmi osobním vztahu dirigentky právě k Sibeliovi a opravdu: jako by s ním byla srostlá. 

Foto: Česká filharmonie / Petr Kadlec

Facebook X E-mail WhatsApp