„Pianissima smyčcové sekce nedala příležitost k pochybám, jaké že těleso právě hraje: v tomto ohledu je zvuk Wiener Philharmoniker jedinečný a podle mého názoru takřka nepřekonatelný.“

„Klavírista Kyung-ki Joo následně Asmik Grigorian objal a pronesl výrok večera: ‚Dělej a zpívej, co chceš, hlavně zůstaň sama sebou.‘“

„Mám za to, že polský tenorista aspiruje na jednoho z nejinspirativnějších představitelů Andrey Chéniera novodobé interpretační historie.“

Salcburský letní festival vyvrcholil ve dnech 24. a 25. srpna trojicí koncertů s vynikajícím obsazením i zajímavým programem. Dirigent Yannick Nézet-Séguin provedl s Vídeňskými filharmoniky a trojicí sólistů první dějství z Wagnerovy Valkýry, jedna z čelných tváří festivalu, sopranistka Asmik Grigorian, vystoupila na originálním sólovém recitálu s názvem A Diva is Born, a tenorista Piotr Beczala debutoval v očekávaném koncertním provedení opery Umberta Giordana Andrea Chénier. Druhý díl třídílné minisérie pojednává o neortodoxním výkonu litevské superstar.

Pokud si někdo nedopřeje ten luxus, že by na salcburském festivalu strávil alespoň čtrnáct dní, během nichž by navštěvoval koncerty a divadelní představení od rána do noci, jen těžko může tvrdit, že si o tom kterém ročníku udělal komplexní představu. Ostatně, posuďte sami. Jen letos se během Salzburger Festspiele ve dnech 18. července až 31. srpna odehrálo v řadě repríz sedm operních inscenací, pět koncertních provedení oper, pět činoherních produkcí (včetně kultovního Hofmannsthalova Jedermanna (Kohokoli) na náměstí před salcburským Dómem) a bezpočet uměleckých vystoupení ve třinácti koncertních řadách… Jak si z celé té bohaté nabídky vybrat vše, co byste opravdu rádi viděli, třeba jen během dvoudenního pobytu ve městě? Odpověď je jednoduchá – nijak. Ale občas lze něco té opravdu nejatraktivnější nabídky najít vedle sebe (respektive za sebou, protože mnoho událostí se časově překrývá) doslova v řádu hodin. Mám za to, že mně se to tentokrát podařilo krátce před závěrem festivalu ve dnech 24. a 25. srpna 2025.

(2)

Dříve reflektovaný koncert Vídeňských filharmoniků se konal v dopoledních hodinách neděle 24. srpna. Pro představu o festivalovém programu si zde uveďme, že v týž čas bylo možné v budově Mozartea navštívit matinée jejího rezidenčního tělesa Mozarteumorchester Salzburg pod taktovkou Andrewa Manzeho. Od sedmnácti hodin začala produkce už zmíněného Jedermanna a ve večerních hodinách bylo možné vybrat si mezi inscenací Eötvösovy opery Tři sestry (budova Felsenreitschule) – reflexe ZDE – anebo činoherní dramatizací Sorokinovy Vánice se slavným hercem Augustem Diehlem v roli Garina (ostrov Perner). Na Kapitelplatz probíhalo od dvaceti hodin pro všechny příchozí zdarma promítání jednoho ze záznamů z festivalové historie v rámci programu Siemens Festspiel Nächte. Tentokrát se jednalo o inscenaci Mozartovy Kouzelné flétny z roku 2006. Ale to stále ještě nebylo všechno. Od jednadvaceti hodin se opět v Grosses Festspielhaus odehrávala jedna z nejočekávanějších a také nejdříve vyprodaných událostí letošního ročníku. O co šlo? O recitál litevské sopranistky s arménskými kořeny Asmik Grigorian pod neskromným názvem A Diva is Born (Zrodila se Diva). A jestliže jsem u předchozí reflexe popsal festivalový sál jako zcela zaplněný, nebylo to nic proti podobě auditoria během tohoto koncertu. Návštěvníci totiž seděli na židlích v několika řadách i po obou stranách obřího jeviště, takže mi nezbylo než konstatovat, že zaplněnější Velký festivalový dům v Salcburku jsem doposud nezažil…

Čím to, že se recitál, jehož podoba nebyla novinkou (už dříve ho měli možnost zhlédnout diváci v pobaltských zemích nebo ve Vídeňské státní opeře) a který kromě pěvkyně nabízel pouze účast britsko-korejského klavíristy a skladatele Hyung-ki Jooa, stal tak velkým hitem Salzburger Festspiele? Kvůli odpovědi možná neuškodí připomenout si něco málo z novodobé festivalové historie. Už několik destiletí je jedním z neoficiálních, ale přesto širokou veřejností přijímaných symbolů letních her tvář osobnosti, která momentálně co nejpřesvědčivěji reprezentuje jejich umělecké a dramaturgické směřování a celkovou prestiž. Po smrti dirigenta Herberta von Karajan v roce 1989 představoval progresivnější a celkově demokratičtější podobu festivalu všestranný a charismatický americký barytonista Thomas Hampson. Ten se v roce 2002 v inscenaci Dona Giovanniho poprvé setkal se svou nástupkyní na trůně Annou Netrebko. Její tehdejší Donna Anna s Hampsonovou autoritou ještě tolik neotřásla. Zato Violettou v Traviatě (v níž ztvárnil Hampson Germonta) definitivně potvrdila, že nejen Salcburk, ale celý operní svět právě získal Primadonu s velkým P, jaká tady už dlouho nebyla… A tak dostal festival na mnoho let superstar, jejíž jméno automaticky znamenalo dlouho dopředu vyprodaná představení Figarovy svatby, Romea a Julie, Bohémy, Trubadúra, Toscy, Manon Lescaut nebo Aidy. Diváci byli nadšeni, ale Salcburk pomalu ale jistě začal dostávat nálepku značně konzervativní a dramaturgicky neprůbojné přehlídky. A to až do roku 2017, kdy publikum i kritiku svým výkonem převálcovala právě Asmik Grigorian, a to výkonem v titulu tak nepravděpodobně hitovém, jakým byl Bergův Vojcek… Pak už pomalu, zato jistě začalo docházet k výměně stráží. Se salcburským hvězdným statutem „Božské Anny“ podstatně zacloumaly nejprve covidové restrikce a hned potom i politický přesah její osobnosti ve spojitosti s válkou na Ukrajině. Ruská heroina tak vyklidila pole na první pohled nenápadné štíhlé Litevce, která si Salcburk postupně podmanila jako Straussova Salome a Chrystothemis, Verdiho Lady Macbeth, Polina v Prokofjevově Hráči nebo představitelka tří hlavních ženských rolí v Pucciniho Triptychu.

Přeplněné auditorium Grosses Festspielhaus tedy čekalo na SVOU hvězdu s přesvědčením, hraničícím s jistotou, že bude svědkem toho nejlepšího, co jim Salcburk v roce 2025 může nabídnout. Neposoudím, zda tomu tak opravdu bylo, ale rozhodně se jednalo o písňový recitál, sestavený nebývale originálním způsobem.

Když ve zcela setmělém sále a jen úzkém kuželu světla na jevišti začal Hyung-ki Joo hrát na klavír svou vlastní líbivou skladbu Malý princ, nikdo nemohl tušit, co se na diváky chystá. Prvním překvapením se tak stala sopranistka, která se náhle objevila na balkoně a odpověděla na klavíristův úvod působivou vokalízou na téma arménské lidové písně Jeřáb. Instrumentalista i zpěvačka si pak vzájemně „odpovídali“ klavírními improvizacemi a dalšími vokálními variacemi, přičemž se Grigorian jakoby zázrakem nořila z různých míst sálu, aby se nakonec postavila vedle Jooa na pódiu. Tam podmanivá série vokalíz pokračovala skladbami Reynaldo Hahna, Maurice Ravela či Leonarda Bernsteina. Téměř meditativní (a přiznávám, trochu uspávající) charakter produkce pak náhle přerušil Joo anglickým sdělením: „Kdo má to kňourání pořád poslouchat? Vždyť tady ti lidi usnou! Chtějí slova, chtějí příběhy, a ne samé vá-vává.“ Tady se sluší poznamenat, že klavírista je ve Velké Británii poměrně známým hudebním bavičem, takže se podobná impertinence dříve či později dala očekávat. „Slova?“ zeptala se Grigorian. „My operní zpěváci se o ně nestaráme.“ Načež oba umělci předvedli dokonalou klauniádu, když společně zahráli a zazpívali Poulencovu píseň Honolulu, opatřenou dadaisticky nesmyslným textem. Hyung-ki Joo potom učinil cosi jako výzkum, „k čemu se vlastně Asmik Grigorian hodí“. Zazněly tak postupně nesmírně procítěně podané árie z Pucciniho Gianni Schicchiho a Madama Butterfly. „Kdepak, Puccini potřebuje krásný hlas a ten ty nemáš,“ konstatoval suše entertainer. „Zkusíme něco pro ošklivý hlas,“ prohlásil – a publikum si vyslechlo árii z Verdiho Macbetha… Joovu kriticismu poté Asmik nevyhověla ani jako mezzosoprán. Když zpívala Habaneru z Carmen, klavírista ji neustále pobízel: „Musíš ty lidi vzrušit a okouzlit! Přestaň se mi opírat o klavír a koukej si dát ruce v bok a trochu se kroutit do rytmu!“ Přestože se publikum výborně bavilo, stálo za to Grigorian poslouchat ve všech zmíněných pěveckých polohách. Předváděla totiž vynikající a naprosto spolehlivou techniku, která spolu s (možná zdánlivou) lehkostí jejího vokálního projevu a hereckým a komickým talentem nepochybně přesvědčila i ty největší skeptiky, že je sopranistka salcburskou superstar plným právem. Jenže další překvapení měla následovat.

Grigoran tentokrát v pokusu o muzikálový žánr předvedla Bernsteinovu píseň I feel pretty z West Side Story s takovým šarmem a nenucenou elegancí, že se vyrovnala i podobně okouzlujícícm kreacím americké pěvkyně Dawn Upshaw z konce dvacátého století. „Neměla bys pořád tak pateticky hulákat – nechceš zkusit tohle?“ zeptal se Joo a vnutil zpěvačce do ruky… mikrofon. Ta se s ním proměnila v dokonalou kopii Lady Gaga. S přehledem odzpívala její hit Always Remember Us This Way, sama se doprovodila na klavír v písni Look What I Found a spolu s Jooem si střihla i duet Shallow („Tell Me Something Boy…“) z filmu A Star Was Born, jehož název ji patrně inspiroval k pojmenování celého koncertního programu. Hyung-ki Joo následně Asmik objal a pronesl verdikt večera: „Dělej a zpívej, co chceš, hlavně zůstaň sama sebou.“ Banalita? Možná, ale zpěvačka během svého programu dokázala, že je umělkyní opravdu všestrannou a že ve všech pěveckých i hereckých polohách… zkrátka opravdu zůstává originální, a proto i sama sebou.

Po dojemném poděkování salcburskému publiku za veškerou přízeň a festivalu za všechny krásné příležitosti (po kterém samozřejmě následoval hromový potlesk celého sálu ve stoje), věnovala zpěvačka salcburským příznivcům ještě jeden hudební bonbónek: stylově zcela přesně provedenou árii Casta diva z Belliniho Normy. Co k tomu dodat? Snad lze jen konstatovat, že parodicky míněný titul koncertu opravdu nelhal. Pokud někdo žádal důkaz, že se skutečně zrodila Diva, tady ho opravdu získal.

……………

První díl minisérie Salcburské finále čtěte ZDE.

Foto: SF/Marco Borrelli, Robert Rytina

Facebook X E-mail WhatsApp