„Celý stroj je v překrásně zdobené skříni, jejíž výzdoba je jednotná s výzdobou kůru.“

„Koncepce byla vymyšlena tak, že nové části nástroje obklopí ten starý a napojí se na něj.“

„Tím byl tedy původní nástroj v rámci možností zachován a Olomouc získala chloubu v podobě největšího nástroje široko daleko.“

Před třemi týdny oslavily varhany na kůru olomouckého kostela sv. Mořice své 275. narozeniny. Dne 21. září 1745 totiž byly po dokončení předány k užívání. Při této příležitosti se ohlédněme za jejich vývojem a také nahlédněme vpřed k tomu, co je v nejbližší době čeká.

Varhany postavil vratislavský varhanář Michael Engler. Ten byl však ke stavbě povolán až „na třetí pokus“. Nejprve byl stavbou pověřen místní varhanář Josef Emanuel Heintzler. Ten ale krátce po započetí prací zemřel. Stejný osud čekal i jeho pokračovatele, Kryštofa Zikmunda Klembta, varhanáře z Kroměříže. Od roku 1740 na nástroji pracoval výše zmíněný Engler. Ten pojal nástroj velkolepě a jeho koncepci neotřele. Rozvrhl jej do čtyř strojů – hlavní, spodní, prsní a pedálový. Každý stroj vybavil jazykovým hlasem (nebo i více), hlavní stroj byl v základu vybaven dvojicí šestnáctistopých rejstříků a pedál rejstříkem dvaatřicetistopým. Spodní stroj, Unterwerk, disponoval možností transpozice do komorního ladění a k němu byly i v pedále tři rejstříky v témže ladění.

Manuály i pedál neměly ve velké oktávě ani krátkou oktávu, ani plně chromatický rozsah, ale byly zde vynechány tóny Cis a Dis. Celý stroj je v překrásně zdobené skříni, jejíž výzdoba je jednotná s výzdobou kůru. Tento nádherný celek je dílem mistra řezbáře Filipa Satlera a stolaře Jana Jiřího Ehrlicha. Popsaný nástroj včetně krásného, intarzovaného původního hracího stolu je víceméně dodnes zachován. Stojí však v „objetí“ či „obležení“ nástroje novějšího a většího.

Po polovině dvacátého století přestával být Englerův nástroj v provozuschopném stavu. Ve složité době bylo těžší než jindy opravu zajistit finančně. Tehdejší svatomořický varhaník a významná osobnost varhanní kultury, Antonín Schindler, si však význam Englerova nástroje dobře uvědomoval. Proto jej chtěl zachovat. Aby zachování bylo vůbec možné – v té době bylo ještě běžné historické nástroje nahradit novými nebo zásadně přestavovat – vymyslel způsob, jak by „tehdejší mocné“ přesvědčil o finanční podpoře svého záměru. Rozhodl se zvolit cestu stavby největšího nástroje Československa. Tento nápad se uchytil! Mohlo by se to podobat zmíněnému přestavění starého nástroje. K tomu však nedošlo. Koncepce byla vymyšlena tak, že nové části nástroje obklopí ten starý a napojí se na něj.

Mezi lety 1961 a 1971 tak postupně krnovská firma Rieger-Kloss opravila starý nástroj (dle tehdejších možností), přidala nové stroje pro další dva manuály, nový pohyblivý hrací stůl a rozšířila rozsah i rejstříkovou výbavu strojů stávajících. Vznikl tedy nástroj o pěti manuálech, 8 054 píšťalách a 95 rejstřících (a k tomu ještě zvonkohra).

Tím byl tedy původní nástroj v rámci možností zachován a Olomouc získala chloubu v podobě největšího nástroje široko daleko. Význam nástroje umocňoval varhanní festival, který zde Antonín Schindler založil a vedl, prohlídky varhan a četné zvukové i televizní nahrávky. Nástroj byl částečně zmodernizován v roce 2000, kdy byly provedeny práce na elektrické traktuře a přidán paměťový kombinační systém Setzer.

Tento nový hřmotný celek snad nikdy nepůsobil zcela jednotně – už jen intonační rozdílnosti mezi starým a novým strojem zkrátka nemohly společně tvořit celistvý zvuk. K tomu se přidaly postupně problémy technické – původní stůl je v praxi téměř nepoužitelný (kvůli komplikovanému spojení staré a nové traktury), některé vzdušnice jsou kvůli ztíženému přístupu těžko servisovatelné, některé jsou popraskané (tím pádem je v nich nižší tlak vzduchu) a zejména u jazykových rejstříků (těch je zde dvacet!) je znatelně nevyrovnaná intonace.

Z těchto důvodů se už delší čas připravuje oprava. Nebylo však jasné, jak má oprava vypadat. Možností bylo více a každá měla svá výrazná pro i proti. Jednou z nich byla i možnost odstranění všech přístavků a důkladné restaurování cenného Englerova díla. Nástroj bude opraven jako celek, tak aby byly odstraněny všechny závady, dosáhlo se vyrovnané intonace a nástroj (stará i novější část) byl zachovaný pro budoucnost. Každým dnem by měla být podepsána smlouva a následně se začne s prací. Dílo by mělo být dokončeno v roce 2022. Aktuality z průběhu opravy má přinášet web, který farnost za tímto účelem připravuje. Po dobu opravy bude hudbu při liturgii zajišťovat místo velkých varhan pozitiv, který je umístěný v boční lodi kostela (pozitiv je dílem Antonína Schacka z roku 1716 a je vybavený šesti rejstříky), a zapůjčeným digitálním nástrojem.

Jaký je současný hudební život svatomořického kůru? Působí zde čtyři varhaníci, z nichž hlavním je Jiří Stodůlka, student olomoucké Konzervatoře. Kostel má svůj sbor Chorus Mauritiensis, který je příležitostně doplněn i orchestrem. Při nedělních liturgiích pravidelně zpívá také farní schola. K hudebnímu liturgickému dění zde patří nedílně také dění koncertní – především Mezinárodní varhanní festival (pod vedením Karla Martínka, který donedávna působil jako varhaník právě u sv. Mořice), na němž hostují přední varhaníci. Jeho letošní ročník se však už konal v katedrále sv. Václava a v kostele Panny Marie Sněžné, neboť oprava varhan měla začít dle původních plánů dříve. Po dokončení prací je počítáno s návratem koncertů do sv. Mořice. Vedle festivalových koncertů bývá varhany slyšet i při koncertech vánočních či nedělních půlhodinkách (Mořická varhanní matiné).

Pro zajímavost se ještě pozastavme nad velikostí zdejších varhan. Tento nástroj Michaela Englera a továrny Rieger-Kloss je i mezi laickou veřejností známý jako největší u nás. Toto prvenství však není zcela jednoznačné. Varhany v bazilice sv. Jakuba v Praze (psali jsme zde) mají o jeden manuál a několik rejstříků méně, ale celkový počet píšťal je o 223 větší. Co je víc…?

Foto: Jiří Stodůlka