„Pro festival Leoše Janáčka byl Dům kultury města Ostravy rovněž centrem dění. Kam se tedy s hudbou přesunout?“

„Dlouholetý ředitel festivalu Jaromír Javůrek je natolik zkušený, že si uvědomuje dopad koncertů v dočasných prostředích na jejich dramaturgii.“

„Věřím proto, že pro MHF Leoše Janáčka bude znovu platit, že ‚co tě nezabije, to tě posílí‘.“

Název Mistrova klavírního cyklu jsem si do názvu této reflexe nevypůjčil pro nic za nic. Dvojznačnost aktuální situace Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka totiž docela vystihuje. A dokonce by se dal doplnit konstatováním, že od příštího roku čeká festival několikaletá cesta po zarostlém chodníčku. Jak je to možné?

Vždyť na jedné straně platí, co bylo konstatováno na společenském setkání po závěrečném koncertu letošního ročníku v neděli 26. června. Zatímco nad hukvaldskou oborou zapadalo horké letní slunce a stádo daňků zvědavě přihlíželo zpovzdálí, zazněla před chatou Hubertka slova uznání. Sérii koncertů pochválili jak předseda správní rady festivalu, tak zástupce jeho klíčového mecenáše, kterým je – ve spolupráci s Moravskoslezským krajem a privátními subjekty – magistrát statutárního města Ostrava. Ředitel MHF Leoše Janáčka Jaromír Javůrek v odpovědi vyzdvihl skutečnost, že – po náročných letech covidu – se na festivalových pódiích objevily hned tři symfonické orchestry ze zahraničí. Z nichž, dodávám, ten Záhřebský s charismatickým francouzským cembalistou Jeanem Rondeauem a pod taktovkou festivalového prezidenta Tomáše Netopila připravil divákům prvotřídní zážitek.

Na straně druhé ale debatami na prosluněné louce prolínal leitmotiv, který není pro současný osud festivalů klasické hudby na našem území ojedinělý. Podobně jako se Národní festival Smetanova Litomyšl potýká s přípravou a průběhem zámecké rekonstrukce v naději, že vše zásadní bude hotovo do výročního roku 2024, vrásky na čele festivalového vedení v Ostravě přivála událost, která je zároveň velmi záslužná. Po šesti marných pokusech během sto padesáti uplynulých let má v Ostravě konečně vzniknout koncertní sál hodný tohoto označení. Brzy se má kvůli tomu „kopnout do země“, k čemuž, doufejme, opravdu dojde, a už nyní se na dlouho uzavírá Dům kultury města Ostravy. Ostatně, poslední symfonický koncert v hlavním sále tohoto rozporuplného Fragnerova díla z přelomu padesátých a šedesátých let 20. století se uskutečnil právě v průběhu Janáčkova festivalu. Jmenovitě v historické datum 19. června 2022.

Co to znamená – a na jak dlouho – nejen pro Janáčkovu filharmonii Ostrava, která byla v Domě kultury města Ostravy domácím pánem, ale i pro Janáčkův festival? Toť legitimní otázka, na kterou není snadná odpověď. Filharmonici se rozhodli dočasně přemístit – v dikci vtipného propagačního sloganu odlétnout – do opraveného kina Vesmír. Tam je ovšem prý tak nevelký provozní prostor, že si lze stěží představit situaci, ve které by jej početné filharmonické těleso vyklidilo na pár večerů ve prospěch někoho jiného. Například právě festivalu Leoše Janáčka, pro který byl – při vší úctě k dalším koncertním místům v samotné Ostravě i v řadě nedalekých měst – Dům kultury rovněž centrem dění. Včetně toho, že v něm celoročně obýval několik kanceláří festivalový tým. Kam se tedy s hudbou přesunout? A v jaké podobě?

Ostrava má sice pro účely koncertů s rozměrným pódiem, kam se snadno vejde i symfonické těleso, pozoruhodnou multifunkční aulu Gong v areálu Dolních Vítkovic. Její akustika je ovšem pro klasickou hudbu nevhodná. Což nelze slovutnému architektu Josefu Pleskotovi, který geniální proměnu z někdejšího plynojemu v novou kulturní ikonu města navrhl, vyčítat. Zadání investora znělo „prostor pro všechno“ – konferencemi počínaje a hudbou konče. Výsledkem je, že do Gongu se sice Janáčkova filharmonie občas vydává, ale v rámci koncertů s žánrovým přesahem. Crossoverů kombinujících – s pomocí bezpočtu mikrofonů – zvuk orchestru se zpěváky a kapelami popu či rocku. To ovšem není nic, co by vyhovovalo záměrům Janáčkova festivalu na čele s Jaromírem Javůrkem. Jeho poměrně konzervativní, chcete-li, klasickou dramaturgii jako by vystihoval trefný Werichův bonmot, že „dobré není vždy jen to, co je nové, ale nové je vždycky to, co je dobré“.

Takže, kam s ním? S festivalem, který má za sebou pět let vývoje, kdy pod svá křídla přichýlil skomírající minifestival Janáčkovy Hukvaldy, změnil svůj letitý název Janáčkův máj na současný, lépe komunikovatelný v cizích jazycích, a zdařile se prosmykl dvěma covidovými roky, aniž by zaznamenal zásadní úbytek publika? Místo aby spočinul na vavřínech, čelí teď nové výzvě, která pravděpodobně potrvá po dobu další pětiletky. Jakkoli garanti výstavby koncertní síně oficiálně mluví o kratším termínu. Ale asi sami tuší, že mnohé jde bohužel proti jejich záměrům. Zdražování materiálu, který často ani není k dispozici. Raketový růst cen energií. Předpokládaná nejistota rozpočtových výhledů na různých úrovních od městské přes krajskou po celostátní. A na svoji šanci čekají protivníci, kteří se pro údajné dobro občanů vytasí s něčím, co je vždy „potřebnější než barák pro pár set snobů“.

Dlouholetý ředitel festivalu Jaromír Javůrek je natolik zkušený, že si uvědomuje dopad koncertů v dočasných prostředích na jejich dramaturgii. Velké symfonické večery plánuje do Divadla Antonína Dvořáka, kde bude 1. června 2023 zahájen další ročník MHF Leoše Janáčka. Anebo do novobarokního kostela Panny Marie Královny v ostravské čtvrti Mariánské hory, vhodného například k provedení některého z významných rekviem, což se prý prokáže už příští rok. V platnosti zůstávají festivalové „výlety“ za publikem ve Frýdku-Místku, Opavě a v řadě dalších míst. A rovněž čím dál tím rodinnější víkendy v hukvaldském oboře, kde večerní koncert předjímá řada zábavných činností pro návštěvníky několika generací. Ve světle těchto okolností se problém nakonec nejeví tak osudově. A chodníček, po němž bude třeba několik dalších ročníků festivalu přejít, netone v neřešitelných mlhách.

Ostravským festivalovým sídlem se stane výtečně zrekonstruovaný porubský Dům kultury Poklad. Nominovaný mezi architektonické počiny roku v celostátním měřítku. Působí vzdušně, aniž by uměle zakrýval svůj původ z konce padesátých let minulého století, kdy byl vybudován ve stylu sorely, socialistického realismu. Ovšem celá Poruba se svým centrálním bulvárem plným obchodů a zeleně či se svými stále elegantnějšími vnitrobloky dává člověku zapomenout na nevábnou dobu svého vzniku. A také Poklad je čímsi, kam lze za hudbou zajít bez toho, že by člověku – termínem Václava Havla – „lezli po zádech slimáci“. Jinou věcí je, že ani v kulturním domě Poklad není zázemí míněné pro koncerty klasické hudby. Ze sálu pro čtyři stovky diváků prakticky není kam se uchýlit. A tudíž se bude zjevně koncertovat bez přestávky. Že se na pódium nevměstná stočlenný symfonický aparát, je rovněž nabíledni. Tomu se musí náplň a obsazení těchto večerů přizpůsobit.

Sečteno a podtrženo, nebude to vždy snadné a leccos je asi dosud v mlhách. Festival má však tuhý kořínek. Dosvědčila to jak uplynulá „pětiletka“, tak překonání kritické situace z počátku devadesátých let, kdy měl být projekt zrušen coby relikt minulé doby. Nic z toho jej na lopatky nepoložilo, stále má co nabídnout. Věřím proto, že pro MHF Leoše Janáčka bude znovu platit, že „co tě nezabije, to tě posílí“.

Foto: Pixabay, Fb festivalu, Fb – Dům kultury města Ostravy a DK Poklad, Petr Tkáč