„Jeho tvorba všechny dobové bouře přestála a již více jak sto let patří k základnímu repertoáru evropské hudby. Stejně jako ta Wagnerova.“

Typově byl Brahms blízký Beethovenovi. A stejně jako Beethoven, i on začínal uměleckou kariéru jako úspěšný, po Evropě koncertující pianista.“

„Z řady důvodů, které jsou od té doby předmětem spekulací, se s Clarou nevzali. Oba dali přednost hudbě.“

Jsem zamilován do hudby, miluji hudbu, nemyslím na nic nežli na ni a snad ještě na to, co mi dělá hudbu krásnější, napsal v jednom dopise Johannes Brahms, skladatel a pianista považovaný za posledního velkého autora klasické německé hudební tradice. Pocházel z Hamburku, žil ve Vídni. Celoživotně ho hluboká platonická láska pojila s klavíristkou Clarou Schumannovou, celoživotně zůstal starým mládencem. Dnes se připomíná 190 let od jeho narození.

V Brahmsově odkazu poutá pozornost především symfonická a komorní hudba, včetně klavírních skladeb a písní. Nenapsal žádnou operu ani balet. Je v druhé polovině devatenáctého století jedním z nejtypičtějších představitelů přístupu, ve kterém převažuje tvůrčí pozornost absolutní instrumentální nebo vokálně-instrumentální hudbě nad dotyky s hudbou programní i dramatickou a divadelní. Když se v jednom dopise vyjádřil, že je zamilován do hudby, miluje hudbu a nemyslí na nic nežli na ni, shrnul svůj pohled na hudební umění: hudba má být především hudbou samou, uměním užívajícím specifický jazyk, vypěstěný celými generacemi. Díky tomuto po celý život neochvějně zastávanému názoru měl poměrně osamocené, byť uznávané postavení v době, kdy se zdála být tou pravou cestou snaha novoromantiků propojovat všechna umění, tedy poezii, literaturu, drama a výtvarné umění.

Tak jako měl své obdivovatele Richard Wagner, měl i Brahms své zastánce. Nejen mezi hudebníky, ale výrazně i ve vlivném vídeňském kritikovi Eduardovi Hanslickovi. Ten napsal v době, kdy se formovaly Brahmsovy umělecké postoje, práci O hudebním krásnu, ve které teoreticky dokazoval tytéž názory. Není divu, že se oba muži po Brahmsově nastěhování do Vídně sblížili. Jak to bývá, zastánci mu ale také někdy svým obdivem spíše škodili. Ani jedovaté kritiky Eduarda Hanslicka na Wagnerovy opery či na Brucknerovy symfonie Brahmsovi moc neposloužily. Jeho tvorba – její kompoziční dokonalost a její vnitřní hodnota – však všechny tyto dobové bouře přestála a již více jak sto let patří k základnímu repertoáru evropské hudby. Stejně jako ta Wagnerova.

Eduard Hanslick nabízí Brahmsovi kadidlo – karikatura z vídeňského satirického časopisu Figaro, 1890

V roce 1857 začal Brahms psát Symfonii d moll, kterou však posléze proměnil v První klavírní koncert. Jeho první interpretkou byla Clara Schumannová. Už tato skladba měla počátek v silných emocích spojených se smrtí Roberta Schumanna. Brahms mu vděčil za mnohé, protože Schumann dvacetiletého hudebníka v roce 1853 téměř prorocky přivítal ve svém lipském hudebním časopise v článku Nové cesty jako skladatele budoucnosti.

Myšlenka na Schumanna, přesněji na smuteční kantátu na Schumannovu památku, stála také u zrodu Německého rekviem. Jak mimochodem Brahms mnohem později zjistil, Schumann sám plánoval dílo stejného námětu a názvu. I v něm slovo německý mělo znamenat především jazykové, nikoli národnostní určení; záměr už však neuskutečnil… Brahmsova rozměrná, převážně niterně ztišená skladba vznikala po tři roky až do roku 1868, kdy mu bylo pětatřicet. První tři části exponují smrt, od čtvrté části pak hudbou postupně prozařuje světlo a pochopení. Německé rekviem není okázale vnějškové, naopak: soustřeďuje se na osobní prožitky a nepateticky a za pomoci líbezné melodiky, úsporné a stylové instrumentace a čistých harmonií připomíná, že ze smrti netřeba mít strach. V katedrále v Brémách zaznělo ještě s vloženou árií z Händelova Mesiáše Vím, že můj Vykupitel žije. V podobě hrané dodnes mělo pak premiéru v podání Orchestru lipského Gewandhausu, který řídil Carl Reinecke, v roce 1869. Úspěch tehdy naznačil, že Brahms opravdu bude jednou z vůdčích osobností evropské hudby.

Carl Reinecke

V roce 1873 na břehu Starnberského jezera blízko Mnichova složil Brahms Variace na Haydnovo téma. Vedle orchestrální verze vytvořil zároveň zápis i pro dva klavíry, tak aby dílo mohl přehrát s Clarou Schumannovou, jejíž názory na jeho kompozice ho vždy velmi zajímaly. Měl už tehdy za sebou průlomový skladatelský úspěch s Německým rekviem, avšak s čistě orchestrálními díly ještě neměl velké zkušenosti. Očekávaná premiéra Variací v listopadu ve Vídni zaznamenala tak výrazný úspěch, jakého se Brahms nedočkal při většině svých pozdějších, klíčových orchestrálních děl.

Typově byl Brahms blízký Beethovenovi. Ve své První symfonii, kterou na dlouhé roky odložil a na níž ve výsledku pracoval patnáct let, jasně prokázal, že se na klasickou symfonickou formu dá i v rámci romantického výrazu navázat, že Beethovenovou Devátou – kterou poprvé slyšel v roce 1854 – nic nekončí. Brahms dokázal udržet logiku konstrukce a dokonalost ve zpracování detailů a uměl klasický rozvrh naplnit i hudebními výdobytky své doby. A to už v polovině padesátých let, kdy začal komponovat První klavírní koncert. Rozešel se v něm s tradiční koncepcí nástrojového koncertu i proto, že tehdy uvažoval o symfonii. K formě koncertu dospěl až později, s odbočkou k podobě sonáty pro dva klavíry. Do výsledné skladby vtělil ušlechtilý patos a hrozivou monumentalitu, vážnost i smělost. A do její pomalé věty oduševnělou kantilénu.

Clara a Robert Schumannovi, ilustrace z knihy Slavní skladatelé a jejich díla, 1906

Stejně jako Beethoven začínal i Brahms uměleckou kariéru jako úspěšný, po Evropě koncertující pianista. Jeho hra se podle dobových svědectví vyznačovala bohatstvím dynamiky, sytým zvukem a silou. Byl také dirigentem a sbormistrem, ale poté, co se natrvalo usadil ve Vídni, věnoval se už především komponování. Jako skladatel na sebe ale vážně začal upozorňovat teprve kolem čtyřicítky. První symfonii definitivně dokončil až po úspěchu Variací na Haydnovo téma, po předchozích dvou desetiletích hledání a odkladů. A s prvním ze dvou klavírních koncertů, na konci padesátých let nepochopeným, se dočkal plného uznání až o třicet let později. Důvodem zdrženlivosti publika i odborné veřejnosti byl především způsob, jakým Brahms uchopil koncertantní princip.

Ani Houslový koncert D dur není koncipován konvenčním způsobem. Nadsázkou se i o něm dá hovořit jako o symfonickém díle se spoluúčinkujícím sólovým nástrojem. A pokud mu snad určitým předobrazem mohl být Houslový koncert Beethovenův, také v tónině D dur, pak právě v tom, že i v něm už je naznačena nadřazenost symfonické koncepce celku nad virtuozitu vystavovanou na odiv. Brahmsův Houslový koncert, věnovaný jednomu z nejuznávanějších houslistů, příteli Josephu Joachimovi, měl premiéru v Lipsku, a to hned na Nový rok roku 1879. Joachim prosadil, že novinka zazní poté, co v první polovině bude znít Houslový koncert Beethovenův. Dirigentem Orchestru lipského Gewandhausu byl ten den sám Brahms… Je dnes těžko pochopitelné, že někteří renomovaní umělci označovali skladbu za napsanou „proti houslím“ a nehratelnou, nebo ji odmítali hrát, protože nechtěli „stát s houslemi v ruce na pódiu“ a poslouchat, jak „jedinou melodii v Adagiu“ nehrají oni, ale hobojista… Brahms nebyl houslista, ale v lecčems se s Joachimem radil. Až ve dvacátém století interpreti definitivně docenili mistrovství do skladby vtělené, vyžadující pro plné vyznění všech hudebních krás stejné mistrovství interpretační. Technika je tu plně ve službě výrazu.

Houslista Joseph Joachim a klavíristka Clara Schumannová – reprodukce pastelové kresby

Druhý klavírní koncert dělí od prvního čtyřiadvacet let. Premiéra se uskutečnila v Budapešti roku 1881 a byla úspěšná, což se o premiéře Koncertu č. 1 v Hannoveru v roce 1859, který svou dobu hodně předběhl, říci úplně nedá. Ani jedno z obou děl není lacinou příležitostí pro obyčejnou virtuózní exhibici. A to přesto, že autor sám byl vynikajícím koncertním umělcem, který vystupoval veřejně od patnácti let a který slavil jako pianista úspěchy při velkém turné po Německu ještě po šedesátce.

První symfonii psal Johannes Brahms čtrnáct let. Premiéru měla nakonec v Karlsruhe v roce 1876. Druhou napsal naopak za pouhých pár měsíců – začal v létě roku 1877 v Pörtschachu u Wörthersee v Korutanech a finalizoval ji hned na podzim v Lichtentalu u Baden-Badenu, tamtéž co dokončil už první; premiéru měla ještě před koncem roku ve Vídni. Třetí symfonii se věnoval až v roce 1883, kdy pobýval v létě ve Wiesbadenu. První věta exponuje motiv z tónů f-as-f; bývá vykládán jako osobní motto starého mládence: Frei, aber froh; svobodný, ale šťastný. Heslo kontrastující s mottem houslisty Josepha Joachima, jeho blízkého přítele, který tóny f-a-e sděloval prý Frei, aber einsam, tedy svobodný, ale osamělý… Brahms podle vlastních slov „hovořil svou hudbou“. I proto asi slovně k tomuto tématu sám nikdy nic bližšího nesdělil. Stejně tak nevysvětloval ani určitou příbuznost dalšího průběhu skladby s motivem Rýnské symfonie Roberta Schumanna. Skutečnost, že Wiesbaden leží na Rýnu, stejně jako Düsseldorf, kde se Schumann pokusil o sebevraždu, nicméně může něco znamenat…

Johannes Brahms s Johannem Straussem jr. 

Čtvrtá a poslední symfonie z roku 1885 je plná uměřenosti a intelektu, střídmých, ale přesto jasně čitelných emocí. Krystalický příklad možného propojení romantického, ale nikoli programního obsahu s formami absolutní hudby. A její čtvrtá věta ve formě passacaglie, s variacemi nad třicetkrát opakovaným basovým motivem, to je z hlediska kompozičního mistrovství opravdu husarský kousek.

Německé requiem zůstává jeho největším dílem. Po Bachově Mši h moll a Beethovenově Misse solemnis není této skladbě na poli duchovní hudby nic rovno, prohlašoval Brahmsův obhájce, vídeňský kritik Eduard Hanslick. Ani vzdáleně nejde o katolickou mši za zemřelé. Jako hamburský rodák ostatně vzešel z protestantského prostředí. Zkomponoval koncertní kantátu s hlubokým duchovním obsahem o víře a naději, o životě a smrti a o vykoupení a spasení, koncepcí velmi moderní dílo. Celou skladbu prostupují vedle vědomí o pomíjejícnosti všeho na Zemi především emoce a nálada hlubokého, možná trochu melancholického, ale útěšného zamyšlení nad základními křesťanskými jistotami a hodnotami, jako je víra ve věčnost života a život v lásce nebo přesvědčení o požehnání pro spravedlivé. Proto tu ani nebouří obvyklý obraz Posledního soudu, v latinské mši za zemřelé slavné Dies irae. Text skladatel svobodně vybral a sestavil z vhodných biblických veršů, a to v německém překladu Martina Luthera. Cituje z různých knih Starého i Nového zákona, tedy z evangelií, žalmů, proroků a epištol. V pozadí takto hluboce duchovně vyznívajícího díla stojí úmrtí dvou Brahmsovi blízkých lidí – nejen Schumanna, ale pak i matky. Nicméně ani trochu nevytvořil dílo naříkající nad smrtí milované osoby. Podařilo se mu nalézt ve zhudebnění textů všelidskou platnost a nadčasovost.

Hudební pokoj skladatele Johannese Brahmse v jeho posledním bytě – Vídeň, Karlsgasse 4

Když zemřel Robert Schumann, pomáhal Brahms Claře Schumannové nějakou dobu s péčí o děti. Později ji přemlouval, aby se vzdala své koncertní kariéry. Zcela určitě do ní byl zamilován. V určitém období se zamiloval i do její tehdy čtyřiadvacetileté dcery Julie… Z řady důvodů, které jsou od té doby předmětem spekulací, se s Clarou nevzali. Oba dali přednost hudbě. Zůstali přáteli až do konce života.

Johannes Brahms se narodil v Hamburku 7. května 1833, zemřel 3. dubna 1897 ve Vídni.

Foto: Wikipedia / Carl Müller / volné dílo, Wikipedia / Adolph von Menzel – Deutsche Fotothek / volné dílo, Wikipedia / Theo Zasche – Satirical magazine Figaro / volné dílo, Wikipedia / Rudolf Krziwanek / volné dílo, Wikipedia / volné dílo