pondělí, 08 červen 2020 10:31

Vědci hudebníci (4)
Prof. Jiří Drahoš: Nemám vnitřní dluh v tom, co bych si rád zazpíval

Autorka:

„Do Canticora jsem přišel dva roky po jeho založení, zpěvem zcela nepolíbený.“

„Trubka je moje srdeční záležitost a velmi mě mrzelo, že jsem musel přestat hrát.“

„O tom, abych se hudbě věnoval profesionálně, jsem neuvažoval. Mě chytla chemie!“

 

DSC01639-a

 

Profesor chemického inženýrství, dlouholetý předseda Akademie věd ČR, držitel Medaile Za zásluhy o stát v oblasti vědy I. stupně, spoluautor řady patentů, mimo jiné na recyklaci PET lahví nebo vysoušení papírového materiálu, kandidát na prezidenta ČR, nyní senátor… to vše je Jiří Drahoš. V jeho životě ale současně zaujímá významnou pozici hudba. Původně hráč na trubku našel celoživotní zálibu ve sborovém zpěvu, kterému se věnuje už bez mála půl století v komorním sboru Canticorum Iubilo. Zároveň se snaží nevynechat příležitosti plynoucí z jeho pracovních cest a navštěvuje při nich rád koncerty i divadla a také architektonicky zajímavá místa. Zejména o hudební stránce svého života se rozpovídal v RozhovoruPlus.

Jak dlouho už Vás vlastně hudba provází? Hrál jste na trubku, na flétnu, na klavír… Proč jste to přerušil?

Já jsem absolvoval lidovou školu umění na trubku, klavír jsem dělal jenom bokem a na zobcovou flétnu jsem pak přesedlal z nouze, protože jsem kvůli problémům s dásněmi musel trubky nechat. A na zobcovku jsem jen samouk. Trubka mě mrzela! Tehdy jsem dokonce absolvoval koncertem pro trubku a malý orchestr, který přímo pro mě napsal tehdejší ředitel lidové školy umění v Jablunkově, pan Antonín Ježowicz, který mě na tu trubku učil. Komu se to povede, aby žákovi napsal speciálně pro něj jeho učitel koncert pro trubku a orchestr? Já jsem ho pak premiéroval v jablunkovském kulturním domě. A když jsem později byl zvolen předsedou Akademie věd, tak mi dokonce pan profesor poslal partituru! Mám jí dodnes. Takže trubka je moje srdeční záležitost a velmi mě mrzelo, že jsem musel přestat hrát.

Ale bohatě jste si to vynahradil ve sboru…

To ano. Na podzim to bude tuším 47 let, když jsem přišel do sboru Canticorum Iubilo, napřed jako flétnista…

Takže co bylo dřív, věda nebo hudba?

No vlastně se to krylo. Já jsem přišel do Prahy v září 1973 po škole, začal jsem pracovat jako vědecký aspirant, tehdy se tomu tak říkalo, na Ústavu teoretických základů chemické techniky Akademie věd, to je můj mateřský ústav vlastně doposud. A tehdy můj spolužák Vláďa Majer objevil v Lidové demokracii inzerát, že komorní madrigalový soubor hledá zobcového flétnistu. Tak jsem se přihlásil, šel na konkurz a od té doby jsem v Canticoru (usmívá se).

 

DSC01637-a

 

A kudy vedla cesta od flétny do basové sekce?

Hudebníci zkoušeli většinou před zkouškou sboru a stejně tak probíhal i konkurz. Vzpomínám, že jsme tehdy hráli nějakou Corelliho sonátu. Pak jsem chtěl jít domů, ale oni říkali: Když už jsi tady, tak si aspoň poslechni jak zpíváme… A prý co mám za hlas, tak jsem řekl, že basbaryton. Posadili mě tedy do basu a musím říct, že jsem předtím nikdy ve sboru nezpíval. Jako venkovský kluk jsem hrál na klavír a na trubku, ale sbory v mém dětství byly „pro holky“ a správný kluk, kromě toho že dělal lumpárny, hrál na nějaký hudební nástroj, třeba na harmoniku nebo na housle jako můj brácha, ale zpívání ne. Ale zpět, tehdy ta zkouška dopadla tak, že usoudili, že bych s nimi mohl zpívat. A od té doby zpívám. Ale nebylo tak jednoduché. Do Canticora jsem přišel dva roky po jeho založení, už byl tedy usazený, tvořili ho všechno bývalí členové Vysokoškolského uměleckého souboru, které už nebavilo tam zpívat, tak si založili svůj soubor. A mezi ně jsem přišel já zpěvem zcela nepolíbený.

Když jste aktivním zpěvákem téměř celý svůj život, i když amatérským, vnímáte hudbu spíš jako divák, respektive posluchač, nebo jako interpret?

Hudba je součást mého života, a pokud můžu mluvit i za manželku, našeho života. Rád sleduju domácí umělce, jako je třeba Adam Plachetka, Magdaléna Kožená, Martina Janková a další. To jsou velcí profesionálové. Já jsem jen amatérský zpěvák ve sboru, ale i to vám dá určitý vhled. Takže pak jdete na koncert a když třeba znáte nějakou pasáž nebo árii a víte, že se blíží to h nebo jiný vysoký tón, tak s tím interpretem úplně dýcháte. Možná si tu hudbu nevychutnáte tak, jako kdybyste o ní nic nevěděli. Ale je to o to zajímavější. Vnímáte ji zkrátka jinak než laický posluchač.

Sboru dala název část oratoria Juda Makabejský Georga Friedricha Händela, že?

Ano, otextoval ho tuším jeden belgický autor na míru pro festival Europa Cantat někdy v roce 1967 a spolek se rozhodl, že ho přijme jako název, a pak jsme ho často na koncertech zpívali jako úvodní znělku.

V souvislosti Canticorem Iubilo se nemůžu nezeptat na osobnosti, které sbor vedly. Třeba na Olivera Dohnányiho. Jak dlouho vaše spolupráce trvala? A na koho bychom měli ještě vzpomenout?

Pokud jde o sbormistry, tak v dřevních dobách Canticora, když jsem tam přišel, sbormistroval z levého křídla kolega basista Vojta Vančura, jinak povoláním geodet a výborný muzikant. Pak přišel Petr Sovadina a po něm Oliver Dohnányi, který ten s námi spolupracoval velmi dlouho. Pak, když se vydal na zahraniční dráhu po devadesátém roce, tak byla naše spolupráce občas přerušovaná, ale stále ho bereme jako kmenového sbormistra. Dál jsme spolupracovali s řadu externích sbormistrů nebo jsme si zazpívali pod řadou zahraničních dirigentů na festivalech. A v současné době máme jako kmenového sbormistra Pepu Popelku mladšího. Těch jmen by se dalo říct jistě víc, ale Oliver je určitě klíčovou osobností pro rozvoj sboru za několik desetiletí.

 

6

 

Ve vašem repertoáru jsou poměrně složitá díla, velká oratoria, kantáty… to klade nároky nejen na sbor, ale i na to, abyste vedle sebe měli kvalitní sólisty. Oslovujete někoho pravidelně?

Přesně tak. Máme to štěstí, že s námi spolupracovala celá řada renomovaných zpěváků za ta desetiletí, třeba Jaroslav Březina, Natalia Melnik, což je žena Olivera Dohnányiho, a další.. Mnozí jsou dnes sólisty Národního divadla a s námi zpívají, pokud mají čas, to je vždy největší problém. A důležitá je i spolupráce s kvalitními orchestry. My se můžeme pyšnit tím, že často spolupracujeme třeba s hradeckou nebo pardubickou filharmonií, se Sukovým komorním orchestrem, s orchestrem Národního divadla a dalšími.

Kdo je vlastně dramaturgem sboru, kdo vybírá skladby, které zařazujete do svých programů, a nové tituly ke studiu?

Formálně je to naše rada, v ní jsou velmi fundovaní lidé, třeba Vojta Vančura, náš první sbormistr, nebo Jitka Forstová, výborná sopranistka a vědecká kolegyně z Karlovy univerzity. Jsou to lidi, kteří se hudbě věnují dlouhou dobu a ten repertoár znají. A samozřejmě do výběru také mluví současný sbormistr Pepa Popelka, nebo třeba Miriam Němcová, když s námi něco studuje. Ale v principu to je rada sboru.

Dost se věnujete starší hudbě, zejména baroku, je Vám osobně vlastně blízká dobová interpretace, nebo dáváte přednost modernímu provedení?

Jednak musím přiznat, že ze začátku mě nezajímala romantická hudba. Uchvátilo mě baroko, ta logika a struktura třeba Bachových preludií a fug na jedné straně. A na druhé straně mě chytlo něco úplně jiného, o čem jsem do té doby moc nevěděl, třeba dvanáctitónový systém, dodekafonická hudba, o tom jsem si rád i něco přečetl nebo přehrál. Ale zpět k interpretaci. Nejsem specialistou na tu dobovou, i když mám třeba hrozně rád Collegium 1704 Václava Lukse a jejich pojetí. Ale na druhou stranu si občas nemůžu nepoložit otázku, co by tomu říkal třeba zmíněný Johann Sebastian Bach, kdyby měl možnost svoji hudbu slyšet v dnešních souvislostech nástrojových i co se týče velikosti souborů. Tvořil pro určitý sbor a orchestr, který měl k dispozici, napsal úžasná díla, ale říkám si, v jaké kvalitě je vlastně on slyšel? A co by říkal tomu, kdyby třeba svojí Mši h moll slyšel ve Svatém Vítu a v citlivě moderním provedení? Třeba by se mu to taky líbilo. Jak by vůbec barokní nebo romantičtí autoři reagovali na dnešní možnosti a dnešní zvuk? Uvítali by je, nebo by řekli: Ne, já to slyším tak, jak jsem to napsal, pro soubory, nástroje a zvuk mé doby. Ale člověk nesmí být fundamentalista, respektuji pojetí dobové i pojetí moderní.

Jak vlastně máte ve svém současném životě zastoupenou politiku, kulturu a vědu? Ovlivnil vstup do politiky hodně Váš život nebo poměry toho, čemu se věnujete?

Musím říct, že věda šla postupně trochu stranou. Když jsem byl v roce 1996 zvolen ředitelem svého mateřského ústavu a dělal pak tu funkci osm let, tak jsem si v duchu stěžoval, že mám málo času na studenty a na přednášení nebo na práci v laboratoři. To jsem ještě netušil, že to bude daleko horší. Pořád jsem studenty kousek. Pak jsem si říkal, že se konečně budu věnovat vědecké práci a přenášení daleko víc. Ale nakonec jsem kývl profesorce Illnerové na to, abych kandidoval do akademické rady Akademie věd. Byl jsem zvolen hned místopředsedou a tam opět šla věda trochu stranou. A když jsem pak osm let dělal předsedu Akademie věd, tak se musím přiznat, že jsem vědu sledoval spíš zpovzdálí. Víte, on ten vlak vědy jede strašně rychle a když z něj jednou vystoupíte, tak je těžké nastoupit zpátky. Jsou kolegyně a kolegové, kterým se to povedlo, ale já jsem vždy raději seděl na jedné židli. Takže věda šla trochu stranou s těmi vědecko-manažerskými funkcemi. Paradoxně hudba a zpěv nebo pasivní poslech nešel stranou nikdy, to jsem si vždycky držel. Se sborem zkoušíme každé úterý a pokud jsem v Praze, což manželka může potvrdit, tak vždycky disciplinovaně každý týden na zkoušku jdu. Byla by velmi nervózní, kdyby bylo úterý, nebyl bych někde na konferenci nebo pracovně mimo Prahu či republiku a seděl bych doma (směje se). Někdy se ale samozřejmě stane, že mám nějakou akci, kvůli které musím zkoušku vynechat, ale vždy mě to hodně mrzí.

Svoji manželku často zmiňujete i v souvislosti s hudbou, ona je také muzikant?

Manželka hrávala na klavír a dodnes je schopna něco zabrnkat. Se starším vnukem Filipem teď třeba piluje nějaké skladbičky do základní umělecké školy. Nikdy nezpívala, ale hudbu má hrozně ráda jako posluchač a je to fajn, když má člověk partnera, který má stejné záliby. U nás je to hudba, výtvarné umění i architektura, v tom jsme na sebe hodně narazili a je to krásné.

 

DSC01635-a

 

Chodí na vaše sborové koncerty?

Povinně! (směje se) Myslím, že jich vynechala velmi málo, maximálně když byla nemocná nebo když jsme byli se sborem někde na turné nebo na zahraničním festivalu, kam s námi nejela. Jinak pilně chodí.

A nejen na koncerty Canticora, vidět jste spolu téměř na všech jiných koncertech, a to hodně často. Jak to vlastně máte s výběrem? Je to věc společné shody, nebo máte velké rodinné debaty o tom, na co půjdete?

Rozhodujeme se společně, i když já dostávám poměrně hodně pozvánek v souvislosti se svojí prací. Ale ať je impulz jakýkoliv, tak se většinou shodneme. Máme podobný vkus. Jak se říká, čím déle spolu lidi stárnou, tak se k sobě blíží a blíží a musím říct, že je to tak i u nás. Manželka sice nikdy neholdovala dvanácti tónové stupnici (směje se). Ale na druhou stranu si spolu rádi poslechneme všechno.

Vás nikdy nenapadlo se hudbě věnovat profesionálně? Vždyť jak Vás poslouchám, jste duší i tělem muzikant.

Je pravda, že jsem ještě na lidové škole umění dostal od svého pana profesora, který pro mě psal ten zmíněný trubkový koncert, skutečně nabídku, jestli nechci studovat trubku na konzervatoři. Pak to ale příroda rozhodla za mě, přišlo to onemocnění dásní. Ale v podstatě o tom, abych se věnoval hudbě profesionálně, jsem nikdy neuvažoval. Mě chytla chemie! Bavila mě díky výbornému chemikáři na střední škole a šel jsem na VŠCHT. A hudba pro mě byla úžasným objevem, až když jsem přišel do Prahy. Do Jablunkova, do kulturního domu občas přijeli, jak jsme jim říkali, umělci z Prahy. Třeba Yvetta Simonová a Milan Chladil, nic proti nim, ale až tady v Praze se mi otevřel svět klasické hudby. Takže chemie v podstatě byla dřív a zůstala profesně. A na ní se pak nabalila celá řada dalších věcí, nejenom hudba ale také architektura, která mě hodně zajímá. Nejen prakticky, ale miluji třeba i knihy, tamhle v knihovně jich mám celou řadu. Rád otevřu Prahou krok za krokem nebo Pražské portály, ta je z roku 1944 a jsou v ní fotky hrozně zanedbaných míst, dnes už vypadá většina z nich nádherně. Kdyby to věděl třeba Emanuel Poche, tak by byl asi docela rád.

Nedá mi to a na chvíli úplně odbočím od hudby. Rozhovor natáčíme u Vás doma a tady v obývacím pokoji máte neskutečnou sbírku sov všech možných tvarů, provedení, materiálů, velikostí… To je vaše záliba? Máte je vlastně spočítané?

Nedávno tady byl vnuk a počítal je a blíží se to ke dvěma stovkám. Je to koníček manželky. začala kdysi v devadesátých letech, když jsme byli ve Francii  a projížděli autem zrovna kolem Dijonu. Tamním symbolem je sova, samozřejmě jsme si sáhli na tu pověstnou sovičku na katedrále a pak, když jsme šli kolem nějaké galerie, manželka říkala: Hele tady mají hezkou sovu, já bych si ji koupila. A to byl začátek téhle sbírky. Nekupujeme sovičky překotně, většina je importovaných odněkud a tvoří vzpomínku na společnou cestu. Nebo já když někam jedu, tak mám téměř povinnost nějakou sovu přivézt. Každá z těch, které tady jsou, tedy má nějakou historii, a většina z nich je popsaná. Ze začátku si manželka naivně myslela, že si to zapamatuje. Když jich měla deset, tak to šlo, ale když jich bylo padesát, tak zjistila, že už je to horší, a dnes už pilně popisuje aspoň místo nebo zemi, odkud je ta sova je.

 

DSC01634-a

 

Pane profesore, závěrem, je nějaká skladba, která Vás zatím během Vašich pěveckých téměř padesáti let minula a rád byste si ji zazpíval?

No, nikdy jsem si nezazpíval třeba Beethovenovu devátou, Ódu na radost, a samozřejmě i řadu dalších a dalších věcí. Ale musím říct, že nemám žádný vnitřní dluh v tom, co bych si rád zazpíval. Možná je to trochu jiné v případě sólistů a profesionálů. Ti mívají vysněné role a může se stát, že o ně přijdou buď kvůli věku, nebo posunu hlasu. Amatérský sborový zpěvák tohle řešit nemusí. A navíc, my jsme toho nazpívali už tolik, že v této oblasti už nemám žádné sny.

 

Foto: Veronika Paroulková, Fb prof. J. Drahoše 

Veronika Paroulková

Vyrostla v hudebně výtvarné rodině. Vystudovala Právnickou fakultu UK, zpěv na Konzervatoři J. Ježka a soukromě hru na klavír a klarinet. Od 17 let se věnuje moderování a působí za mikrofonem nebo před televizní kamerou bez přestávky dodnes. Pracovala jako moderátorka na Classic FM (dnes Classic Praha), moderátorka zpravodajství v Radiu City, v ČRo Region a Radiožurnálu, poté vedoucí zpravodajství a publicistiky ČRo Region. Připravovala a moderovala pořad Telefonotéka a přenosy koncertů klasické hudby pro ČRo Vltava, publicistický pořad Proti srsti TV Prima, v České televizi pořady Před půlnocí, Před polednem, Studio 6, Politické spektrum, vědecký pořad Milenium a Zprávy ČT 24. V současné době moderuje Magazín Leonardo pro Český rozhlas Plus. Kromě toho psala články o klasické hudbě pro Divadelní noviny a spolupracuje jako moderátorka i s několika festivaly klasické hudby, s ČT ART, s pořadateli koncertů nebo s vědeckými institucemi. Její zálibou je golf a fotografování, ráda cestuje, chodí v přírodě, tančí nebo lyžuje. Jako koníčka má i vaření, kvalitní vína a gastronomii. A kde to jde, potkáte ji s fenkou Westíka pojmenovanou Mimi podle Pucciniho Bohémy, se kterou tvoří nerozlučnou dvojici. Založení portálu KlasikaPlus.cz považuje za zpečetění svého hlubokého vztahu s vážnou hudbou…

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.