středa, 14 říjen 2020 20:45

Klasika v souvislostech (1)
Bernstein mezi New Yorkem a Prahou

Autor:

„Jeho osmipokojové apartmá na druhém podlaží mělo číslo 23 a bylo z něj vidět na Central Park. Kdopak ty prostory asi obývá dnes…?“

„V Praze všechny okouzloval i v soukromí. Na večírku u Rafaela Kubelíka, šéfa České filharmonie i festivalu Pražské jaro, který tehdy bydlel na Smetanově nábřeží, strávil prý většinu času u klavíru.“

„Sledovali jsme ho s nepopsatelnými pocity – ve směsici nadšení z hudby i ze svobody. A tlačili jsme se v chodbě u dirigentského salonku, abychom ho zahlédli zblízka…“

 

1002

 

Hledáme a nacházíme několik adres v New Yorku, které spojuje jméno Leonarda Bernsteina. Život charismatického dirigenta, geniálního skladatele, existenciálně hlubokého vykladače díla Gustava Mahlera, autora muzikálů i symfonií, excentrického bisexuála a televizního popularizátora hudby se na Manhattanu uzavřel před třiceti lety, 14. října 1990. Připomínáme si současně, že na začátku i na konci jeho umělecké dráhy figuruje – pro nás památným způsobem – Praha.

 

1West72ndStreetTheDakotabyDavidShankboneAutor: David Shankbone – Vlastní dílo, CC BY-SA 

 

Až se zase někdy dostanu do New Yorku, určitě se půjdu podívat, kde přesně je u západního kraje Central Parku velký bytový dům zvaný Dakota, historická památka, stavba z roku 1884, jejíž zdobná fasáda podle fotografií okázale mísí, alespoň evropsky řečeno, novorenesanční, novogotické a secesní prvky. Ne proto, že jsou v ní jedny z nejdražších apartmánů na Manhattanu, ne proto, že právě tady byl zavražděn John Lennon, ale proto, že tam svého času, posledních šestnáct let života, bydlel Leonard Bernstein. Vchod do domu má adresu: 1 West 72nd Street. Je to i místo, kde se jeho život toho říjnového rána uzavřel.

 

4578

 

Bude asi pracné, dokonce asi nemožné, dopátrat se zvenčí, která okna přesně byla jeho, ale ví se, že jeho osmipokojové apartmá na druhém podlaží mělo číslo 23 a že z něj bylo vidět na park. Kdopak ty prostory, poté, co byt po několika letech Bernsteinovi potomci prodali, asi obývá dnes…? A někde nahoře, o několik pater výše, měl prý ještě studio. Zkomponoval tady nepříliš úspěšný muzikál „1600 Pennsylvania Avenue“, z něhož vychází koncertní vokální skladba „A White House Cantata“, napsal tam Divertimento, písňový cyklus Arias and Barcarolles

 

veb-ny-central-park-DSC8300

 

Také se v New Yorku znovu pořádně porozhlédnu okolo Carnegie Hall. Posledně jsem si tyhle souvislosti neuvědomoval. Mezi roky 1943 až 1990 v koncertní síni z roku 1891, která pamatuje premiéru Dvořákovy Novosvětské symfonie, vystoupil Bernstein víc než čtyřistakrát. Jako dirigent, klavírista, jako popularizátor hudby i jako hraný skladatel. Nějakou dobu bydlel přímo nad ní, v devátém podlaží ve Studio Towers. Šikmo přes roh ale přímo naproti stojí rudohnědá, rovněž už historická budova Osborne Apartments, připomínající svou pískovcovou fasádou z roku 1885 italskou renesanci. Tam, na adrese 205 West 57th Street, bydlel potom v apartmá 4B o třech stech metrech čtverečních. Od roku 1951 do roku 1960. Takže právě tam, respektive ve studiu ve stejném domě, komponoval muzikály Wonderful Town, Candide a West Side Story a hudbu k filmu On the Waterfront. A právě odtamtud začal chodit v roce 1958 do práce jako první americký šéfdirigent Newyorských filharmoniků.

 

veb-ny-phil-DSC8312

 

V roce 1962 s nimi otvíral novou koncertní síň, jednu z moderních budov Lincolnova centra, stojící hned vpravo od Metropolitní opery. To už bydlel na Upper East Side v „penthouse“, ve třináctipokojovém bytě na adrese 895 Park Avenue, at 79th Street, kde pořádal velké večírky a kde také napsal například Symfonii Kaddish, Mši nebo Chichesterské žalmy.

 

veb-Lincoln-Centre-DSC8325

 

Leonard Bernstein se proslavil nejen jako dirigent Newyorské filharmonie a dalších nejlepších orchestrů světa, ale také jako hvězdný televizní popularizátor vážné hudby. Stejně tak se ovšem zapsal do dějin hudby jako autor – jako skladatel. Jeho podnětným a zdařilým opusem z roku 1956 je Candide, komponovaný podle Voltairovy satirické knižní předlohy. Je dílem na pomezí operety a muzikálu.

V muzikálu West Side Story, založeném na příběhu milenecké dvojice ze dvou pouličních newyorských gangů s odlišným etnickým zázemím, vytvořil pak o rok později společně s libretistou Arthurem Laurentsem strhující moderní paralelu k příběhu Romea a Julie, a to paralelu už ryze muzikálovou. West Side Story se stala jedním z milníků hudby 20. století – především tím, jak jedinečně propojuje svět taneční a náročnější hudby. Ale i v tom, jak velkou porci odvahy a liberálnosti obsahuje. Bernstein ztvárnil temné téma, aktuální sociální problémy: otvírá je a prezentuje jako ještě nikdo před ním. Zřetelně přitom připomíná, že láska, agresivita, rasismus, šikana… jsou pojmy a jevy zcela zřejmě věčné.

 

veb-ny-metro-DSC8437

 

Jde o dílo dnes už natolik klasické, zásadní a základní, že o něm lze se vší vážností hovořit jako o něčem opravdu výjimečném – podobně jako u nejlepších děl klasiků předchozích staletí. Je to sofistikovaná moderní hudba, na svou dobu docela moderní, ve které je přítomno mnoho z postupů, za které by se nemusela stydět moderní vážná tvorba. Je to hudba zejména rytmicky, ale také instrumentačně komplikovaná, ovšem hudba současně velmi komunikativní, chytlavá; strhující v dynamičnosti, v hluboké lyrice i ve své energii. Hudba v konfliktních situacích vrcholně dramatická, pregnantní, jednoznačná. Nemůže nechat chladným. Ale pak přijdu nádherné melodie, jak u muzikálu očekáváme. Ovšem i ony mají přesah. Písně Maria, Somewhere, Tonight či America a další, to jsou hity, a zároveň jsou to melodie, které obstojí i jako nádherné skladby, ne jen jako písničky. Celá hudba West Side Story – i Symfonické tance z West Side Story, koncertní skladba, která se hraje v orchestrálních programech vážné hudby – zůstává i bez zpěvu a bez jevištní akce famózní.

 

252

 

Byl jednou z nejvlivnějších a nejzajímavějších osobností v Americe v druhé polovině dvacátého století. V přesazích, kterých docílil na hranici mezi klasickou a zábavnou hudbou, byl geniální. Ale stejně mnohostranný byl v roli dirigenta a pianisty. Dirigoval vlastní skladby, evropské klasiky, americké současníky… A mnoho učinil pro poznání a uznání skladatelského odkazu Gustava Mahlera. Víc než kterýkoli z interpretů předtím se vcítil do jeho složitých životních pocitů, do jeho vizionářství i kulturních kořenů… Mahlerův odkaz nebyl v šedesátých letech ještě plně sdílenou stálicí. Bernstein ho pomohl prosadit do běžného koncertního dění. Postavil se za něj jako interpret v jednoznačných kreacích plnou vahou svého intelektu, svého umění i svého zázemí. Málokterý umělec naší doby měl takový vhled, vpravdě existenciální, a tak prožitou znalost Mahlerovy hudby. „Mahlerův čas přišel,“ reagoval v roce 1967 ve svém proslulém novinovém článku na skladatelovu známou vizionářskou větu, že jeho čas teprve přijde…

 

veb-Boston-Harvard-DSC8186

 

Bernstein se narodil židovským imigrantům, původem z ukrajinského Rovna, a to ve městě Lawrence ve státě Massachusetts, 25. srpna v roce 1918. Na den přesně pět měsíců poté, co v Paříži zemřel Claude Debussy. Vystudoval Harvardovu univerzitu v Bostonu a studoval na Curtisově institutu ve Filadelfii. Od září 1943 působil jako asistent Bruna Waltera u Newyorské filharmonie, kde mu téhož roku listopadový nečekaný dirigentský záskok, bez zkoušky a v rozhlasovém přenosu, odstartoval hvězdnou světovou dráhu. Neuvěřitelný debut byl zjevením, jaké Amerika už dlouho nezažila… Stalo se v Carnegie Hall, mimochodem jen několik dní poté, co tam měla premiéru symfonická tryzna Památník Lidicím od Bohuslava Martinů.

 

Veber-Carnegie-DSC7687

 

Podobně jako u Mahlera, i u Bernsteina byly dvě stránky umělecké osobnosti rovnocenné a nadprůměrné: ta skladatelská i ta dirigentská. Navíc byl však ještě mimořádně disponovaným pianistou.

České koncertní publikum Leonarda Bernsteina zažilo jako osmadvacetiletého při prvním ročníku pražského jarního festivalu. Šlo o jeho první zámořské vystoupení. Pražské jaro bylo v roce 1946 oslavou nové budoucnosti kulturních kontaktů a svobodné spolupráce, manifestací radosti nad koncem války. Praha se prezentovala novodobou domácí tvorbou, ale po letech okupační cenzury zároveň hltala zahraniční hudbu. Bernstein hostování bylo ztělesněním tehdejšího nového směřování. Dirigoval americké autory, včetně své nové Symfonie Jeremiáš. Automaticky si tehdy odvážel z Prahy pozvání také na příští ročník 1947. Když pak přijel, tak vedle pozornosti hostitelské zemi uvedením Dvořákovy ouvertury Husitská řídil – sedm měsíců po bostonské premiéře – evropskou premiéru 3. symfonie Aarona Coplanda.

Traduje se, jak dirigent Bernstein v Praze v květnu 1946 bez mrknutí oka usedl ke klavíru a vystřihl sólový part Gershwinovy Rapsodie v modrém, když mu sólista nepřišel včas na zkoušku… A v Praze všechny okouzloval i v soukromí. Na večírku u Rafaela Kubelíka, šéfa České filharmonie i festivalu Pražské jaro, který tehdy bydlel na Smetanově nábřeží, strávil prý většinu času u klavíru. Spontánně hrál a zpíval spirituály, hebrejské písně… i jazz. Byl temperamentní, živelný, mladý a nekonvenční, muzikální, inteligentní, dravý.

 

1525868

 

Vrátil se, protože nechtěl mít nic společného s komunistickým Československem, až v roce 1990. V takzvané východní Evropě se objevil už v prosinci 1989, kdy řídil památný mezinárodní koncert oslavující pád Berlínské zdi. A pak v červnu přiletěl na první svobodné Pražské jaro a dirigoval Beethovenovu Devátou symfonii. Bylo mu dvaasedmdesát. Projevoval se ještě stále jako živelná temperamentní osobnost, velmi nekonformní ve vystupování i v dirigentské technice. Na pódiu byl „svůj“. Řídil jinak než je obvyklé, klidně dokonce chvíli jen rameny… Vyzařovala z něj autorita. Sledovali jsme ho s nepopsatelnými pocity – ve směsici nadšení z hudby i ze svobody. A tlačili jsme se v Obecním domě v chodbě u dirigentského salonku, abychom ho zahlédli zblízka…

Československo, respektive česká metropole, figuruje v životopise Leonarda Bernsteina zajímavým způsobem. V červnu 1990 byla totiž porevoluční Praha podivuhodným řízením osudu čtyřiačtyřicet let po té dávné první i jeho zámořskou štací poslední. Bernstein, tehdy už dost nemocný, se vrátil do New Yorku. Dramaturg festivalu Antonín Matzner dosvědčoval, že se pak ještě vyjednávalo o spolupráci s Pražským filharmonickým sborem i o dalším hostování v Československu… Ale 14. říjen 1990 učinil všem plánům definitivní konec.

 

veb-New-York-DSC1852

 

Foto: Petr Veber, Facebooková stránka Leonard Bernstein, David Shankbone, Wikipedia, Pražské jaro 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.