pondělí, 01 únor 2021 10:21

Pohledem Jiřího Vejvody (5)
David, který se nezalekl Goliáše. Dekáda Davida Marečka v čele České filharmonie

Autor:

„Když jsme si krátce po mém nástupu do funkce sedli s Robertem Hančem, postupně jsme zjišťovali, že v České filharmonii se z toho dna můžeme jedině odrazit.“

„My plánujeme na tři až pět let dopředu. Na tři roky máme konkrétní plán. V pětiletém horizontu známe hrubé rysy.“

„Do dvou let se nachýlí ke konci druhý Marečkův mandát. Zůstane v čele České filharmonie? Bude moci – a bude chtít?“

 

1

 

Jubileum Davida Marečka ve funkci generálního ředitele České filharmonie přímo vyzývá k sumarizaci. Je však také důvodem k pohledu do vzdálenější minulosti, až k vyústění do situace, za níž tento post před deseti lety přijímal.

Nejprůkaznějším způsobem vyhodnocení je, jak známo, komparace. Srovnání, v němž se úspěch či selhání vynoří ve světle souvislostí. Platí to o epochách, institucích a jejich určujících osobnostech. Proto lze současný, plně stabilizovaný stav České filharmonie po dekádě Davida Marečka v jejím čele naplno docenit i připomenutím dvou rozkolísaných desetiletí, která jeho mandátu předcházela. Není to veselé vzpomínání. Tatam byla dvaadvacetiletá éra Václava Neumanna, který odešel v září 1990 provázen úctou k dirigentskému umu i obdivem k postojům během předchozího roku. Za dalších dvaadvacet let (1990–2012) se šéfdirigentů v Rudolfinu vystřídalo tolik, jako předtím za devět dekád od roku 1901 – pět. A rušno bylo také v ředitelské kanceláři.

 

2

 

Dodnes vidím před očima Ladislava Kantora, jak se v ní jeho drobná postava ztrácí a ani jeho hlas už není zdaleka tak sytý jako kdysi v čele C&K Vocalu či na Pražském hradě. Jsme v polovině 90. let, orchestr už dva roky řídí Gerd Albrecht. Jeho volba během japonského turné České filharmonie byla, mírně řečeno, neobvyklá. Jiří Bělohlávek, někdejší Neumannův asistent a záruka kontinuity, odešel s trpkostí. Albrechtovi už nikdo nevezme historické prvenství – byl prvním cizincem v čele našeho prvního orchestru. Neměl to ovšem snadné. S Kantorem si nepadli do oka a Láďův krátký pobyt v Hamburku, kde viděl Albrechta v působivé akci na jevišti tamní opery, to nezměnil. Olej do ohně přilévala jako vždy média: „...ani Heydrich se neodvážil postavit do čela České filharmonie německého dirigenta,“ zaznělo brzy u nás, zatímco v Německu, kde si ješitný Albrecht rád postěžoval, se později psalo o jeho „politickém vyhnání z Čech“. To už bylo po smutném koncertu 4. ledna 1996, těsně před jeho rezignací. Večer měl být oslavou století České filharmonie. Jako moderátor jsem v zákulisí se zděšením zblízka vnímal, jak znepřátelené jsou oba tábory – polovina orchestru okázale fandila Albrechtovi, polovina vzpomínala na Bělohlávka.

 

3

 

Další vývoj jako by se měnil na pozici ředitelů z tragédie ve frašku. Když se jeden z přechodných šéfů České filharmonie Václav Riedlbauch stal roku 2009 nakrátko ministrem kultury (jedním z dvaceti za třicet polistopadových let!), odvolal svého nástupce Vladimíra Darjanina kvůli ekonomickým nesrovnalostem, z nichž Darjanin naopak vinil jeho. Vrcholem nechtěné komiky byl pak roku 2010 tříměsíční mandát Václava Kasíka, kterého Riedlbauch dosadil do funkce krátce před pádem Vlády a bez výběrového řízení. Emotivní Kasík, kterého jsem dobře znal z působení v Českém rozhlase, se mi sice pochlubil tím, že „to jel povědět tátovi na hrob“, ale svůj vlastní si bohužel vykopal tím, že funkci vůbec přijal. „Nejsme trafika pana Kasíka,“ hlásal transparent nad hlavami rozhořčených filharmoniků ve stávce před Rudolfinem. Nakonec nebohý Kasík ještě ztratil služební platební kartu i s PINem, takže mu z ní kdosi hbitě odčerpal 192 tisíc – a bylo po jeho kariéře. Způsobem, který si nezasloužil. Co bylo ovšem daleko podstatnější: orchestr sice nebyl přímo v rozvalu, ale asi do něj neměl daleko. Hráči byli mizerně placeni, odbíhali do sestav bokem zvaných KMČ (Kdo Má Čas) a mezinárodní prestiž České filharmonie se povážlivě kymácela. Někdejší Goliáš stál na hliněných nohách. Že to tak nejde dál, bylo zřejmé.

Počátek Davidovy dekády zmapoval Frank Kuznik, americký kulturní novinář působící v České republice: „Telefon zazvonil, když pan Mareček seděl ve své kanceláři ředitele Filharmonie Brno. Bylo to v létě 2010 a volalo Ministerstvo kultury, aby se zeptalo, zda Mareček nemá chuť se přihlásit do konkurzu na ředitele České filharmonie. Děkuji pěkně, ale nemám, odvětil.“ Jak se časem ukázalo, jeho tušení bylo správné: „Když jsme si krátce po mém nástupu do funkce sedli s generálním manažerem Robertem Hančem, postupně jsme konstatovali, že v České filharmonii nefunguje marketing, PR a že těleso nemá žádnou dlouhodobou strategii. To ale znamenalo, že se z toho dna můžeme jedině odrazit.“

 

211

 

Hlavní podmínkou byl návrat Jiřího Bělohlávka do čela orchestru po dvaceti letech: „Znamená to pro nás návrat k vysokému standardu České filharmonie z dob šéfdirigentů Václava Talicha, Karla Ančerla nebo Václava Neumanna,“ řekl Mareček šéfredaktoru Harmonie Luboši Stehlíkovi. S tím ovšem souvisela nezbytná úprava podmínek: „Když jsem šel na pohovor před komisi, která ředitele vybírala, sdělil jsem jim, že jestli si zvolí náš koncept, budou na něj muset najít finanční prostředky.“ Díky vhodné politické konstelaci (tehdejším ministrům kultury Jiřímu Besserovi i financí Miroslavu Kalouskovi je klasická hudba dlouhodobě blízká) se platy výrazně navýšily. Ruku v ruce s tím přišla rozsáhlá reforma vnitřního fungování orchestru: „Místo čtyř zkoušek a dvou koncertů týdně čeká členy orchestru nově pět zkoušek a tři koncerty,“ svěřil Mareček mikrofonu Lucie Výborné a dodal, že dochází i k výrazně většímu tlaku na kvalitu: „Nebude-li někdo plnit povinnosti tak, jak by měl, může o svou práci přijít.“

Vším, co bylo třeba změnit, ovšem před Davidem z Brna vyvstal pražský Goliáš. Jak to, že se jej nezalekl? „Osud je milosrdný v tom, že když se člověk pustí do něčeho obtížného,“ dodal v rozhovoru se Stehlíkem, „nikdy se mu na začátku neukáže, jak těžké to bude. To zjistí až ve chvíli, kdy už není úniku.“

A tak začala ona pověstná drobná práce všedního dne. Jistěže přišly i problémy a možná i neúspěchy, o kterých Mareček bezpochyby ví a my nikoli, což je lepší, než kdyby tomu bylo naopak. Ale kladných bodů je za těch deset uplynulých let mnohonásobně víc. Zastavme se jen u několika z nich. A nezapomínejme přitom na to, že generální ředitel České filharmonie je též vrchním správcem Rudolfina. Od rekonstruovaných pokladen (první dojem bývá mnohdy rozhodující) až po Sukovu síň. K tomu opět Frank Kuznik: „Od začátku ledna 2016 (…) vypadá Sukova síň pražského Rudolfina úplně jinak. Po rekonstrukci má lepší osvětlení, nové sedačky, pohyblivé pódium, lepší akustiku a zcela nový klavír – krásný černý nástroj značky Fazioli.“ K čemuž Mareček, sám – jak známo – velmi zdatný klavírista, dodal: „Když na něj poprvé sáhnete, zní velmi lehce a hladce. Ale stačí trochu přitlačit a najednou jako by ten nástroj měl jakési turbo. Reaguje velmi dobře.“

 

2233

 

Jak léta prvního i druhého Davidova mandátu šla, vynořovaly se – a byly či jsou řešeny – další a další záležitosti. Praktické nebo koncepční. Například projekt takzvaných koncertních rezidencí České filharmonie v zahraničí. Jde o to, aby orchestr dosáhl hostování se dvěma či třemi programy během několika dnů v jednom sále, neboť to vyvolá daleko větší zájem publika i médií. Významná je rovněž snaha o pevné zakotvení České filharmonie coby národního orchestru. Proč vlastně, k čemu je to dobré? Do třetice Marečkova úvaha svěřená před časem Luboši Stehlíkovi: „V sousloví národní orchestr vidím obrovskou příležitost směrem do České republiky i do zahraničí. Ve vztahu k domácímu prostředí se chceme daleko více stát součástí obecného hudebního vzdělávání. Kromě pokračující spolupráce se ZUŠ chceme vstoupit i do hodin hudební výchovy na základních školách. To je samozřejmě fyzicky zcela vyloučeno, a proto jsme s podporou ministra kultury Daniela Hermana spustili projekt Digitální koncertní síně. S její pomocí dokážeme přenést koncerty a edukační programy České filharmonie do kterékoli školy...“

V době, kdy o tom David hovořil, neměl nikdo – ani on sám – tušení, co nastane počínaje březnem 2020. A jak úžasně se v covidovém zmaru vyplatí právě investice do Digitální koncertní síně. Přitom nebyl boj o finance nikterak snadný. Kolem Marečkova opakovaného jmenování do funkcí se na přelomu let 2016 a 2017 dokonce měnil ve střet. Hrálo se o navýšení ministerského příspěvku na další období: „Mareček s Bělohlávkem jej chtějí navýšit ze tří důvodů,“ napsal publicista Daniel Konrád, „za prvé aby zavedli projekt Digital Concert Hall (...), druhá část by byla určena na edukační programy, kterých od Marečkova nástupu razantně přibylo z padesáti ke čtyřem stovkám ročně (...) a třetí část by byla určena na zahraniční zájezdy, kde filharmonie reprezentuje stát.“ Mareček věděl, že Ministerstvo kultury, s nímž měla filharmonie dobrý vztah, však přesto vyhovět nemusí. Což by podle něj znamenalo, že se instituce nebude rozvíjet, ale jen udržovat: „To by mě nenaplňovalo,“ konstatoval a v nadsázce dodal: „to bych raději šel rozvíjet nějakou základní uměleckou školu na kraji republiky.“

 

202

 

K tomu naštěstí nedošlo. Jak on, tak Jiří Bělohlávek od počátku roku 2017 ve své misi na čele České filharmonie pokračovali. Přišel ovšem jiný zvrat, málokým zvenčí do té doby tušený. Jiří Bělohlávek ztrátou své bujné kštice přiznal na veřejnosti zákeřnou chorobu, s níž dlouho statečně bojoval a které ve středu 31. května 2017 podlehl. Pro Davida to byla dvojí rána, lidská i manažerská: „Pro Českou filharmonii, nejen orchestr, ale i celé administrativní zázemí, je odchod Jiřího Bělohlávka nenahraditelnou ztrátou,“ sdělil ČTK s povzdechnutím, že „ještě v pondělí jsem za ním byl v nemocnici, půl hodiny jsme si povídali a nic nenasvědčovalo tomu, že to vezme takový konec.“

 

199

 

Co teď dál?

Jak Mareček, tak Hanč se zprvu shodovali v názoru, že najít dalšího špičkového dirigenta s celosvětovým renomé bude úkol na roky dopředu. Vždyť ti nejlepší mívají letité úvazky a také finanční nároky přesahující české možnosti… Jednou z variant bylo svěřit taktovku národního orchestru národním šéfdirigentským nadějím – Jakubu Hrůšovi či Tomáši Netopilovi. Zdálo se však, že doba ještě naplno neuzrála. A mezitím se stal zázrak. Pětašedesátiletý matador zahraničních pódií, americký občan ruského – přesněji židovského – původu Semjon Byčkov byl natolik spokojen s předchozí spoluprací s Českou filharmonií a dojat smutečním obřadem za Jiřího Bělohlávka, že kývl na smlouvu za poloviční odměnu, než jakou jeho agentura původně navrhovala. Toto gesto vzájemnosti jako by bylo Marečkovi odměnou shůry za veškerou snahu, kterou vyvíjí. Orchestr mohl naplno nabrat druhý dech.

 

208

 

Jenže, jak výše řečeno, přispěchal covid a vše kolem něj, co bude teprve časem patřičně vyhodnoceno. Ještě na jaře 2019 odpovídá David novináři Janu Janušovi na dotaz ohledně následující koncertní sezóny takto: „My plánujeme na tři až pět let dopředu. Na tři roky máme konkrétní plán. Víme, kam pojedeme na zájezdy, které významné dirigenty pozveme a co budeme nahrávat. V pětiletém horizontu známe hrubé rysy...“ Stačil rok a vše je jinak. Jedné ze dvou tváří KlasikyPlus, novinářce a moderátorce Veronice Paroulkové, David na otázku, kam až nyní dokáže dohlédnout, přiznává: „Důsledky dokážeme posoudit až s odstupem. Zatím nevíme, kdy budeme moci znovu začít koncertovat doma, kdy se bude moci sejít na pódiu celý orchestr a v hledišti naše publikum. Nevíme, kdy budou moci do České republiky přijet umělci z ciziny a kdy bude orchestr smět vycestovat do zahraničí.“ V této situaci, jaké svět nečelil sto let, přišla Digitální koncertní síň v Rudolfinu nesmírně vhod. Pro účely, které v době jejího prosazování nebyly představitelné. A díky tomu, že – viz opět rozhovor s Veronikou Paroulkovou – „využíváme skvěle vybaveného televizního studia,“ mohl se bleskovou reakcí na covid zrodit nápad „uspořádat jednou za měsíc benefiční koncert, který dokážeme prostřednictvím České televize přenést v nejvyšší kvalitě do českých domácností.“ Kromě toho Česká filharmonie zásluhou digitálního studia, ukrytého v podzemí Rudolfina, pilně natáčí.

Jak bude svět devastované kultury vypadat za dva roky, netušíme ani na prahu roku 2021. Do dvou let se každopádně nachýlí ke konci druhý Marečkův mandát a také první Byčkovův. Kdo bude v jaké české Vládě řídit ministerstvo kultury a jak se k nim zachová? David Mareček už má na kontě leccos. Kdysi jako chlapec hrával s dědečkem čtyřručně na klavír; pak prožíval – se zlevněnou vstupenkou k stání – studentské výlety na koncerty ve vídeňském Musikvereinu; první „manažerské“ rozhodnutí učinil ve dvanácti letech, když vyměnil cellistu ve školním kvartetu. Jeho profesionální dráha je dobře známa. Zůstane v čele České filharmonie? Bude moci – a bude chtít? Před časem se ke mně donesla zpráva, že si jeho dovedností cení v zámoří… Jistě bude kromě všeho jiného včetně své rodiny zvažovat. A třeba vezme v potaz, co v jiném kontextu – na kroměřížské Letní hudební akademii – svěřil Petru Veberovi a KlasicePlus: „Profesionálové,“ řekl Mareček o hudebnících, k nimž se i jako manažer stále počítá, „se dělí na ty, kteří si své místo našli, a proto uspěli, a na ty, kteří se (...) dobývají do zavřených dveří a mají pocit, že jim osud byl nepříznivý.“

To druhé Davidovi, který se nezalekl Goliáše, vskutku nehrozí. A na to, zda v nalezeném místě setrvá, či půjde dál, si rád počkám.

 

207

 

Foto:  Petr Chodura, Petr Kadlec,  Fb České filharmonie 

Jiří Vejvoda

Absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, publicista a moderátor.

Pro Československý, resp. Český rozhlas natočil a odvysílal stovky pořadů, například 500 dílů cyklu Káva u Kische (1990 - 2000, s Otou Nutzem), Písničky pro uši i pro duši, za které získal v roce 1993 ocenění na mezinárodním rozhlasovém festivalu Prix Bohemia Radio. V letech 1990 a 1991 vysílal rozhlas jeho každotýdenní Hovory v Lánech s Václavem Havlem. Pro Československou, resp. Českou televizi uváděl cyklus Hudební aréna (1985 - 1990), nepřetržitě od roku 1993 Novoroční koncerty z Vídně a další přímé přenosy ze světa (Evropské koncerty Berlínských filharmoniků, Pařížské koncerty pod Eiffelovou věží, Koncerty letní noci ze Schonbrunnu atd.). V období let 2017 až 2019 opakovaně spolupracoval s týmem Placida Dominga na jeho pražských vystoupeních i na soutěži Operalia.  Od roku 2019 moderuje udělování cen Classic Prague Awards.  Během nouzového stavu v době koronaviru na jaře 2020 uváděl pro ČT Art koncerty Pomáháme s Českou filharmonií z prázdného Rudolfina, během nichž se podařilo vybrat 8,5 milionů ve prospěch nemocnic a seniorů. Na jevištích uvedl stovky koncertů včetně festivalových (Smetanova Litomyšl, Janáčkův máj, Dvořákova Praha, MHF Český Krumlov atd.) Je autorem několika knih, naposledy publikace Co vysílá svět z roku 2015 o rozhlasech všech kontinentů.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.