Ševčíkovo kvarteto zahrálo v rámci Komorního cyklu orchestru Prague Philharmonia. Nabídlo večer, který spojil romantickou zpěvnost, expresivní vyhrocenost i existenciální hloubku. Dramaturgie od Schumanna přes Janáčka k Šostakovičovi 9. února opsala přesvědčivý oblouk hudebních světů, jež interpreti dokázali jasně charakterizovat a výrazově odlišit, přičemž kultivovaný zvuk, precizní souhra a cit pro styl se projevily jak v ryze kvartetních skladbách, tak v komorních spolupracích s výraznými sólisty Markem Kozákem a Jurajem Škodou. Výsledkem byl koncert, který nepůsobil jako sled čísel, ale jako promyšlený celek zapadající do příjemného prostoru barokního refektáře malostranského Profesního domu.

Robert Schumann zkomponoval všechny tři smyčcové kvartety opusu 41 v roce 1842, který sám označoval za svůj „komorní rok“, v intenzivním studiu děl Haydna, Mozarta a Beethovena. Smyčcový kvartet č. 2 F dur, op. 41 tak spojuje romantickou invenci s vědomým návratem ke klasickým formálním vzorům a v podání Ševčíkova kvarteta zazněl s citem pro klasickou proporci a přirozený tok hudebního času. Interpretace se vyhýbala přehnané emocionalitě a místo toho stavěla na jemně diferencované práci s frází a barvou. První housle Pavly Tesařové nesly melodickou linii s lehkostí a jistotou, aniž by jakkoliv narušovaly komorní rovnováhu. Zvláště v tomto kvartetu zaujala schopností rychle měnit výraz od křehké lyriky až k vypjaté expresi, přičemž výšky konkrétně v této skladbě zněly až jiskřivě. Druhé housle Michaela Foršta a viola Matouše Hasoně vytvářely pevnou vnitřní strukturu, která umožnila violoncellu Adama Klánského rozehrát kantabilní basovou linku s přirozenou plasticitou. Zvláště pomalá věta vynikla kultivovaným zvukem a schopností ansámblu udržet napětí v dlouhých obloucích bez zbytečného patosu.

Zcela jiný výrazový svět otevřel Janáčkův Smyčcový kvartet č. 1 „Z podnětu Kreutzerovy sonáty“. Leoš Janáček tento kvartet napsal, jak známo, z podnětu Českého kvarteta, přičemž skladbu zkomponoval až ke konci svého života. V tomto smyčcovém kvartetu se Ševčíkovo kvarteto opřelo o ostře řezanou artikulaci, pregnantní rytmus a kontrastní dynamiku. Hudba působila jako sled vnitřních monologů a výbuchů emocí, které se střídají bez možnosti úniku. Souhra tělesa zůstala i v těchto vypjatých momentech precizní, přičemž vynikla schopnost rychlých charakterových proměn. Výrazná práce s agogikou a důraz na janáčkovskou „řečovou“ melodiku dodaly provedení autenticitu a naléhavost, aniž by se vytrácela kontrola nad celkovou formou.

V obou kvartetech byla znát neopomenutelná práce Ševčíkova kvarteta s dynamickými odstíny a vnitřním napětím, které se neodvíjelo pouze z kontrastů hlasitosti, ale především z jemné gradace frází a promyšlené agogiky. Interpreti dokázali udržet posluchačovu pozornost i v místech, kde hudba stojí na zdánlivě jednoduchém materiálu, a to díky pečlivé artikulaci a citlivému vedení nejen vnitřních hlasů. Také ve středních polohách violy a violoncella se ukázala schopnost ansámblu vytvářet hutný, avšak průzračný zvuk, který nesplýval do jedné plochy. Posluchač tak mohl sledovat nejen hlavní melodické linie, ale i jejich vzájemné vztahy a napětí mezi hlasy. Tato schopnost „myslet v hlasech“ se výrazně uplatnila jak v polyfonních pasážích Schumanna, tak v rytmicky členitém a výrazově neklidném Janáčkovi, kde se jednotlivé motivy střídají v rychlém sledu a vyžadují maximální koncentraci všech hráčů.

Zoltán Kodály napsal Duo, op. 7 v roce 1914, v období, kdy systematicky zkoumal a zapisoval maďarskou lidovou hudbu. Skladba propojuje folklorní impulzy s moderním kompozičním jazykem a klade mimořádné technické i výrazové nároky na oba interprety. Kodályho Duo, op. 7 (III. část) v podání Pavly Tesařové a hostujícího violoncellisty Juraje Škody přineslo vítanou změnu barevnosti. Dialog obou nástrojů byl veden s přirozeným citem pro rytmickou pružnost a stylovou syrovost této hudby. Hra Juraje Škody se v Kodályho Duu vyznačovala soustředěným tónem a přirozeným plynutím, které podpořilo komorní charakter skladby a citlivě doplnilo partnerský dialog obou nástrojů. Interpretace stavěla na kontrastu mezi perkusivními prvky a lyrickými pasážemi, přičemž oba instrumentalisté dokázali využít celý zvukový rejstřík nástroje. Výsledkem bylo kompaktní, výrazově koncentrované provedení, které obstálo i vedle dramaturgicky silných kvartetních děl. 

Vrchol večera představovala hudba Dmitrije Šostakoviče, jehož 120. výročí narození si letos připomínáme. Šostakovičův Klavírní kvintet g moll, op. 5, v němž se ke kvartetu připojil klavírista Marek Kozák, vyzněl ke konci programu úchvatně. Kozákova hra se nepřekvapivě vyznačovala technickou jistotou a mistrným smyslem pro architekturu díla, aniž by většinu času skromnější klavírní part dominoval na úkor smyčců. Spíše naopak – Kozák citlivě reagoval na komorní charakter skladby a zapadal do zvukového celku. Zvláště fugato vyznělo s jasnou strukturou a napětím, které se postupně stupňovalo. V pomalých částech pak interpreti dokázali vytvořit až meditativní atmosféru, v níž se melancholie místy mísila s ironickým odstupem pro Šostakoviče typickým.

Celý večer vyzdvihl Ševčíkovo kvarteto jako soubor, který dokáže propojit technickou preciznost s hlubším pochopením stylových rozdílů jednotlivých epoch. Jeho interpretace nepůsobí samoúčelně, ale vždy vychází z respektu k hudebnímu textu a ze snahy sdělit jeho obsah srozumitelně a přesvědčivě. V kombinaci s oběma povolanými hosty se posluchačům dostalo koncertu, který měl vysokou interpretační úroveň nejen po technické stránce, ale zanechal také silnou emoční stopu doznívající po zbytek večera.

Foto: Prague Philharmonia / Michal Mošna

Facebook X E-mail WhatsApp