„Druhá věta ze Třetí Mahlerovy symfonie je bez kontextu celé skladby poněkud neukotvená.“

„Petru Nekorancovi, který se doposud jevil především jako představitel rossiniovské virtuozity a italského belcanta obecně, styl Brittenovy hudby evidentně konvenuje.“

„Beethovenova Pastorální, která se v napětí mezi poetičností a věcností dá zahrát nádherně a rozkošně, začala být brzy jednotvárná.“

Fanfáry z balkonu Obecního domu a předtím koncert České filharmonie, to byl ve čtvrtek závěr Pražského jara. Festivalu, který se už podruhé, stejně jako loni, musel spokojit s náhradní verzí programu. Letos festivalu obsáhlejšího, regulérnějšího a v několika případech nejen virtuálního a pouze streamovaného, ale už i s publikem v sálech. Nicméně i tak festivalu zbaveného plného lesku. Neměl ho ani poslední večer. Beethovenova Pastorální vyzněla v jeho závěru značně nezajímavě.

Program posledního ze dvou desítek koncertů byl sestaven velmi sofistikovaně, šikovně a pěkně. S Beethovenovou Pastorální symfonií korespondovala úvodní položka, totiž druhá věta z Mahlerovy Třetí symfonie, k níž bývá připojován podtitul Co mi vyprávějí květiny na louce. Přičemž Mahlerovu hudbu zaranžoval Benjamin Breitten. A od něj pak zazněl písňový cyklus Iluminace.

Českou filharmonii spojil festival pro tento večer s britským dirigentem Markem Wigglesworthem. Nebýt souvislosti s Brittenem, který s chutí a obdivem upravil Mahlerovu symfonickou větu pro trochu menší obsazení, bylo by její uvedení trochu zvláštním krokem. Z Mahlerových symfonií se samostatně hrává jen Adagietto z Páté. Jde v tom případě o mimořádně nádhernou hudbu, známou i z filmu, jde o opravdový hit… a jsme na takové řešení zvyklí. Druhá věta ze Třetí symfonie je však bez kontextu celé skladby poněkud neukotvená. Nosnost pro takovéto zvýrazněné nasvícení má, ale ne stoprocentní. Ani hráči, ani publikum se necítilo vtaženo do nálady či naléhavosti této idylické hudby natolik, aby uvedení mohlo být prožito jako událost. Ostatně, ani Brittenova verze, napsaná za války z popudu vydavatele Erwina Steina, není natolik specifická, jiná a zajímavá, jako je například Steinovo vlastní aranžmá celé Mahlerovy Čtvrté symfonie pro opravdu komorní seskupení s klavírem a harmoniem. To jsme slyšeli loni ve streamu Berlínských filharmoniků a událostí se jeho provedení i v takovém nepřímém zprostředkování tehdy stalo. Stein uprchl z Vídně do Británie a snažil se touto cestou podpořit vydávání nacisty zakázaných skladatelů. V Brittenovi našel obdivovatele Mahlerovy hudby, schopného kompozičně zachovat předlohu a jen instrumentačními detaily ji dotvořit k intimnějšímu zvuku. A ten se filharmonikům opravdu podařilo vytvořit.

Brittenova vlastní hudba je charakteristická, rozpoznatelná. Je jemná i trochu neskladná, mívá silný poetický náboj, kouzlí s atmosférou. U nás vzácné uvedení písňového cyklu Iluminace, napsaného za války na Rimbaudovy básně, bylo samo o sobě silným nápadem. A interpretace mladého tenoristy Petra Nekorance byla stylová, procítěná, zajímavá a podmanivá. Jeho vysoko posazený a nepříliš velký hlas mu umožnuje vystihnout barvu a ducha Brittenových písní podobným způsobem, jak to činí typicky školení britští tenoristé. To znamená hladce, měkce, poeticky, s akcenty v rychlejších pasážích i s nostalgickými odstíny v táhlých kantilénách. Písně doprovází smyčcový orchestr, traktovaný velmi vynalézavě a komorně; chvílemi v barvě flažoletů, jindy s pizzicaty, s krásnými sóly koncertních mistrů houslí a violoncell. Vesměs jde o miniatury, mnohdy jen o několika slovech, ale s plochami meziher a dovětků, doříkávajícími nevyřčené. Krásná je kantiléna čtvrté písně, nezapomenutelná jsou slova nesená opakováním na jednom tónu v sedmé písni. Brittenova hudba je zvukově i v harmoniích vynalézavá, emotivní a krásná a Petru Nekorancovi, který se doposud jevil především jako představitel rossiniovské virtuozity a italského belcanta obecně, její styl evidentně konvenuje. Jednoznačný vrchol večera.

Beethovenova Šestá symfonie, zvaná Pastorální, se v programu objevila logicky vzhledem ke skladatelovu loňskému nenaplněnému, kvůli okolnostem promarněnému jubileu. Mark Wigglesworth, dirigent s velkým renomé zejména z operního světa, ale i ze symfonických programů těch nejlepších orchestrů, předestřel dílo v romantizující podobě, plné pěkně vypracovaných dynamických a agogických proměn. Posílil v partituře ty momenty, které ji vzdalují klasicistní uměřenosti směrem do budoucna, ale nerozvinul současně výrazovou bohatost do té míry nápaditosti, aby se skutečně něco dělo. Skladba, která se v napětí mezi poetičností a věcností dá zahrát nádherně a rozkošně, začala být brzy jednotvárná a tento pocit se nepodařilo zvrátit. Stalo se dokonce, že Pražské jaro skončilo v posledních tónech, jimž chyběla pointa, téměř rozpačitě. Spíše jen zdvořilý potlesk v sále, kvůli doposud platným opatřením jen poloplném, na jedinečnosti tomuto koncertu nepřidal.

Foto: Zdeněk Chrapek