„Německé rekviem napsal Brahms jako povzbuzení pro žijící. Jako vážnou a závažnou hudbu promlouvající svátečním způsobem do každodennosti.“

„Lukáš Vasilek nastudoval se svým sborem jeho part v obrovské dynamické šíři, s mnoha detailními proměnami, s vypracováním skvěle vyznívajících polyfonních struktur, s pozorností k niternosti i ohromujícímu nasazení.“

„Sakari Oramo využil potenciál sboru k velkým plochám, ke strhujícím gradacím, k soustředěně působivým táhlým písním, ke slavnostnímu výrazu i k útěšnému zpěvu o smutku i o radosti naděje.“

Jedna jediná skladba vyplnila hlavní večerní program osmého dne festivalu Dvořákova Praha. Brahmsovo Německé rekviem. Oduševnělé, monumentální i niterné hudební přemítání o životě a smrti – necírkevní, neliturgické, křesťanské, hluboce humanistické, upřímně lidské. Zásadní zásluhu na jeho povznášejícím vyznění má Pražský filharmonický sbor, který měl ve čtvrtek v Rudolfinu, na varhanní empoře nad orchestrem, opravdu hodně práce.

Před Českou filharmonií stanul 14. září na Dvořákově Praze Sakari Oramo, finský umělec, který v roce 2012 vystřídal Jiřího Bělohlávka na postu šéfdirigenta Symfonického orchestru BBC. Tím je dosud a má jim být přinejmenším do roku 2026. Německé rekviem Johannesa Brahmse stojí a padá s výkonem sboru. Orchestr je v tomto případě sice v těsném závěsu, ale přece jen druhý. Však také dirigentova pozornost po celých pětasedmdesát minut směřovala primárně vzhůru, k varhanní empoře. Sbor má ve skladbě klíčovou úlohu, zpívá v podstatě nepřetržitě a má za úkol v průběhu díla vyjádřit širokou škálu sdělení a emocí.

Johannes Brahms napsal Německé rekviem jako třicátník. Vytvořil dokonalé, zralé dílo, a to nejen hudebně, ale také jeho originální dramaturgií. Se svým protestantským zázemím, i když nepraktikovaným, vybral a sestavil totiž text zcela svobodně a volně z Lutherova německého překladu Bible. Jeho romanticky básnivé, a přece uměřené přemítání o životě a smrti se tak naprosto jedinečně pohybuje zcela mimo závaznou konvenci katolické liturgie. Nenapsal mši za zemřelé, ale povzbuzení pro žijící. Koncepcí a náladou spirituální, vážnou a závažnou, ale do určité míry vlastně až světskou hudbu: ne ve smyslu zábavnosti, ale civilnosti. Hudbu promlouvající svátečním způsobem do každodennosti. Možná právě proto je jeho poselství vtělené do Německého rekviem tak silné, že i samu Bibli chápal víc jako sebranou lidskou moudrost, ne jako věroučný základ.

Lukáš Vasilek nastudoval se svým sborem jeho part v obrovské dynamické šíři, s mnoha detailními proměnami, s vypracováním skvěle vyznívajících polyfonních struktur, s pozorností k niternosti i ohromujícímu nasazení, které však u Brahmse ani v takových okamžicích není patosem, ale jen přesvědčivou naléhavostí. Sakari Oramo využil tento potenciál k velkým plochám, ke strhujícím gradacím, k soustředěně působivým táhlým písním, ke slavnostnímu výrazu i k útěšnému zpěvu o smutku i o radosti naděje. Filharmonici se v komplexně celistvé partituře uplatnili rovnocenně. Temnými údery i idyličtějšími barvami, dlouhodechými hobojovými sóly, měkkými smyčci…

Menší úlohu dal autor dvěma vokálním sólistům. Sopránové sólo podbarvené tiše zpívajícím sedícím sborem i věty svěřené barytonistovi zapadly do stylu skladby i do nálady provedení zcela uspokojivě, ale Anu Komsi i Christian Senn by museli mít přece jen větší charisma a rovnější hlasy, aby výslednému dojmu přidali svými vstupy na nezapomenutelnosti.

Brahmsova hudba do letošního programu Dvořákovy Prahy patří ve větší míře právem, ať už by bylo důvodem jeho mezinárodně sdílené 190. výročí narození, nebo přátelství obou umělců. Vzácné provedení Německého rekviem, skladby slýchané v tuzemsku jen občas, bylo ozdobou festivalu. Zase z jiných důvodů než předchozí hostování tří slavných zahraničních orchestrů.

********

********

Foto: MHF Dvořákova Praha