„Kultivované publikum se telepaticky shodlo na netleskání mezi čísly.“

„Přibližně v polovině koncertu jsem si uvědomil jeden z jeho efektů: jako by se zastavil čas.“

„Vzniká otázka, do jaké míry jít vstříc obvyklým požadavkům dnešního diváka a do jaké zkrátka věrohodně, poučeně interpretovat na diváka nehledě.“

Za dramaturgický klenot lze považovat zahajovací koncert pětadvacátého ročníku pražského festivalu Letní slavnosti staré hudby. V Emauzském opatství se 16. července sešly soubory Tiburtina Ensemble a vlámský Oltremontano Antwerpen, aby oživily hudební příběh na oltářním obrazu Hanse Memlinga, tvůrce z druhé poloviny 15. století.

Proč „dramaturgický klenot“? Na Memlingově triptychu jsou vyobrazeni andělé hrající na prastaré nástroje a repliky těchto instrumentů se zejména zásluhou uměleckého vedoucího belgického instrumentálního souboru Wima Becua jako výstup jím iniciovaného multidisciplinárního projektu v Emauzích reálně rozezněly. Duplikát Memlingova obrazu byl navíc k vidění na stěně za umělci, už jen ta andělská křídla jim chyběla… Více než pět set let staré vizuální vyobrazení se tedy stalo inspirací dynamickému hudebnímu ztvárnění, kdy hlavní tíha sdělení po čas večera spočívala na bedrech nástroje lidského hlasu – ústřední osoba malby je obklopena šesticí zpívajících. Stejný počet hlasů byl k slyšení díky dámskému vokálnímu souboru Tiburtina Ensemble, jenž vede Barbora Kabátková a jehož členkou je také známá interpretka starohudebního repertoáru, sopranistka Hana Blažíková; vystoupila rovněž v sólové úloze i coby hráčka na gotickou harfu.

Ještě před vstupem do kostela bylo zřejmé, že pořadatelé nenechali nic náhodě a že případná negativní kritika bude hledáním jehly v kupce sena. Plakát už na hlavní silnici zvoucí k místu konání a ujišťující, že jsem tu správně, množství asistentek a asistentů pomáhajících s dobrým nasměrováním, kostel s číslovanými sedadly, pečlivě vyhotovená koncertní brožurka v dvojím jazyce, přiložené zpívané texty s překladem… Jubilující festival se už prvním dojmem těší dobrému zdraví a starostlivé péči svého vedení.

Memlingův obraz nese název Bůh Otec se zpívajícími a na nástroje hrajícími anděly a Barbora Kabátková obraz reflektujíc v tištěném slovu k programu přiblížila ideu hudební výstavby večera: „(…) ještě předtím, než jsem začala zkoumat rukopisy, jsem se rozhodla pro rozdělení programu do několika částí: nebeské schody, nebeská brána a trůn in excelsis.“ Zvolené vokální kusy Wim Becu doplnil instrumentálními, což opět přivádí ke klíčovému aspektu koncertu: Ne všechny vyobrazené nástroje jsou běžně používané, bylo tedy třeba je rekonstruovat. Úhrnem jsme tedy slyšeli nástroje, jako je fidula, trumšajt, busina, šalmaj, clareta, středověká snižcová trompeta, psaltérium, kannel… Pečlivým čtením slova k programu zkombinovaným s náhledem na přiložené obrázky si posluchač poměrně dobře mohl jednotlivé méně známé organologické termíny přiřadit k jejich reálné podobě, přesto si myslím, že v tomto bodě mohl být divákovi poskytnut trochu „polopatičtější“ servis, když netradiční nástroje byly pilířem pořadu. Na druhou stranu lze namítnout, že hlavní slovo měl skutečně lidský hlas. Barbora Kabátková se rozhodla v souladu s historií obrazu zaměřit se na hudební situaci v Bruggách na konci 15. století, přičemž u většiny zpívaného autor není znám.

Členky ansámblu Tiburtina brzy ujistily o intonační svrchovanosti, čistém unisonu i rytmické jednotě – nikoli samozřejmé; většina interpretovaných vokálních děl nedisponuje menzurální notací, bylo tedy na Barboře Kabátkové, aby gregoriánským gestem vyjadřovala rytmické záměry. To se v naprosté většině případů dařilo, přičemž soubor je evidentně poctivě sezpívaný.

Uvažoval jsem, co se stane s koncem prvního čísla Ave Maria gracia plena: Začne obecenstvo tleskat? Program byl totiž komponovaný převážně stylem co číslo, to jiný autor – tleskání by tedy vlastně dávalo smysl. Byl jsem však rád, že se kultivované publikum telepaticky shodlo na netleskání; díky nerušenému toku měla hudba volnější cestu k přirozené, decentní gradaci. Šestnáctku čísel programu patrně není nutné jednotlivě vypisovat. (Případně je soupis k dispozici na stránkách akce.) V hudební periodizaci jsme se obecně řečeno nedostali chronologicky dále než do šestnáctého století a srdcem pořadu byly čistě vokální prózy, sekvence, hymny či antifony a chorály se střídaly s instrumentálními či vokálně-instrumentálními vstupy.

K hudebním nástrojům lze podotknout, že je pravděpodobně potíž je hlasitostně balancovat. Například jednostrunný trumšajt (krom toho, že bývá nutné ho v průběhu skladeb skoro hrubou silou dolaďovat) má potenciál šestku zpěvaček akusticky „válcovat“, fidula také umí zabrat; naopak kannel a psaltérium jsou ve zvuku jemné. Trompety se prosazovaly dobře, v kombinaci s hobojovitě znějící šalmají nejednou tvořily sehranou trojku – jejich crescendované závěry některých čísel trochu zaváněly strhnutím potlesku. Gotické harfy místy navozovaly úsměv charakteristickým „bzikáním“, jež sice patří ke stylu, zároveň však vytváří mírně napjatý kontrast se vší ostatní vysokou zvukovou kultivovaností. Nástroji loutny (a patrně nejen jemu) byly svěřeny některé improvizační pasáže mnohdy elegantně napovídající iniciační tón následného zpěvu, tak nebylo třeba dávat si tón ladičkou.

Půl druhé hodiny dlouhé koncertní zastavení ve společnosti andělů přineslo bezesporu povznášející zážitek a dramaturgický záměr odvyprávět hudební příběh oltářního obrazu došel svého naplnění, přičemž přibližně v polovině koncertu jsem si uvědomil jeden z jeho efektů: jako by se zastavil čas. Nedutající auditorium mělo příležitost odhodit starosti všedního dne a skutečně spočinout. Bezčasí, ale současně zmíněná decentní gradace a pocit stále nápadnější vnitřní záře a rozjasnění.

Nevím, do jaké míry by se tím narušila funkční tektonika pořadu, přesto soudím, že chorálním zpěvům by slušela o kousek nápadnější výrazová diferenciace; že veškeré umění bylo kultivované snad příliš, následkem čehož trochu absentovala emoce. Tak vzniká otázka, do jaké míry jít vstříc obvyklým požadavkům dnešního diváka a do jaké zkrátka věrohodně, poučeně interpretovat na diváka nehledě. Související obecně nižší hlasitostní míra celého programu zároveň mohla mít za následek méně intenzivní účinek na posluchače – tady se jedná o složitém balancování, jak vyhovět všem zájemcům o daný kulturní zážitek, ale zároveň koncertním prostorem nepopřít ducha provozované hudby.

Neodbytné, závěrem ochotně aplaudující obecenstvo se dočkalo bonusu: Umělci zopakovali – hrát coby přídavek už zaznělý kus bohužel vždy vyznívá poněkud lacině – sekvenci Ave mundi spes Maria, která disponuje až humorným prvkem zmíněného drnčícího trumšajtu. Wim Becu svůj nástroj trompety pozvedl do výše a krouživým pohybem akusticky vyplnil každý kout kostela Panny Marie a slovanských patronů, dámský ansámbl v čele s Barborou Kabátkovou jeho kreaci aklamoval úsměvem a hle, hudba rázem získala nový rozměr. Radostný anděl je teprv příjemný společník.

Foto: LSSH / Petra Hajská