Spojené nádoby v brněnských vodojemech
„Podzemní prostory vodojemů mají svá akustická specifika. Jde zejména o dlouhý, takřka minutový dozvuk.“
„Kromě zvláštního pocitu, že se člověk pohybuje po dně obrovské nádrže, bylo zajímavé, jak se hudebníci v atypickém prostředí rozprostřeli.“
„Pokud v programu organizátoři inzerovali ohledně akce ve vodojemech hodinový akustický zážitek, tak rozhodně nepřeháněli.“
Šestatřicátý ročník festivalu Expozice nové hudby, který pořádá Filharmonie Brno, připravil na své letošní páté akci 17. října 2024 projekt Communicating Vessels (Spojené nádoby). Pět autorů a zároveň interpretů si od večerních osmi hodin navzájem zahrálo skladby v ponurých prostorách nedávno zpřístupněných brněnských vodojemů na Žlutém kopci. Přímo pro specifické prostředí připravili své práce Kristýna Švihálková, Radim Hanousek, Michal Wróblewski, František Chaloupka a Ian Mikyska.
Tři vodojemy na Žlutém kopci jsou jednou z unikátních technických památek města Brna. Byly vystavěny mezi lety 1874 a 1917 a svému účelu sloužily až do roku 1997. Po postupných úpravách byla tato stavba kompletně zpřístupněna veřejnosti letos 22. března 2024. Podzemní prostory vodojemů mají svá akustická specifika. Jde zejména o dlouhý, takřka minutový (konkrétně 56vteřinový) dozvuk. Když jsem přicházel, tak právě probíhala instruktáž, která příchozím kladla na srdce, aby vzhledem k dozvuku byli pokud možno potichu, neboť každý zvuk, který vytvoří, bude mít v rámci hudebního objektu dalekosáhlé následky. To potvrdila také Jolana Midletton z Českého rozhlasu, která mi při sestupu do podzemí popsala technické svízele spojené s nahráváním. Kromě zvláštního pocitu, že se člověk pohybuje po dně obrovské nádrže, bylo zajímavé, jak se hudebníci v atypickém prostředí rozprostřeli. V podstatě vytvořili čtverec o zhruba dvacet až třicet metrů dlouhých stranách s tím, že ve dvou cípech proti sobě diagonálně stáli kytaristé (Mikyska a Chaloupka) a ve druhých dvou cípech zase hráči na dechové nástroje (Wróblewski a Hanousek), čímž vytvořili svého druhu zvukové překřížení. Uprostřed tohoto překřížení bylo stanoviště perkusí, které obsluhovala Kristýna Švihálková. Nevím, jak to působilo na ostatní posluchače koncertu, ale právě bicí nástroje umístěné na středu evokovaly v rámci celku něco jako srdce, nebo jádro celého ansámblu. Mezi hudebníky se více či méně potichu pohybovali posluchači a stávali se tak také součástí zvukového obrazu. Ale to trochu předbíhám… Ještě než se rozezněly úvodní tóny části složené Radimem Hanouskem, bzučelo to v nádrži jako v úle. To by opravdu nebylo slyšet vůbec nic, a tak někdo z organizátorů vydal rozhodné Pššššt!!!, načež se většina posluchačů disciplinovaně ztišila a mohly se rozezvučet Hanouskovy zvukové představy. Pokud bych měl tuto plochu popsat slovy, tak bych řekl, že šlo v podstatě o jemnou, ale příjemně intenzivní hudbu, která nenásilně vtáhla publikum do podzemního příběhu.
Problém nastal po skončení této části, neboť publikum začalo opět hlučet, všemožně se přesouvat (zde mám tedy černé svědomí i já), a tak trochu zanikl velmi zajímavý úvod druhé části, kterou zkomponovala Kristýna Švihálková. Autorka ve zmíněném úvodu plochy použila efekt šoupání nohou o podlahu, což by bylo ve spojení s dlouhým dozvukem skvělé, ale bohužel hluk obecenstva tento jinak velmi kreativní prvek překryl. Naštěstí se publikum záhy ztišilo, když se ozvaly první tóny vyluzované na hudební nástroje. V charakteru mi přišla druhá část jako velmi energický a plasticky působící zvukový objekt.
Autorem části třetí je František Chaloupka. Podobně jako byli hudebníci rozestaveni v ansámblu do čtverce se zvýrazněným středem, tak také zvýrazněně působila Chaloupkova skladba, která jakožto třetí z pěti byla umístěná v pomyslném středu koncertu. Možná i tím, alespoň mě, evokovala pomyslnou pointu v dramaturgickém oblouku celku. Chaloupka potěšil také několika hravými zvukovými prvky, z nichž bych vypíchl především hru na nafukovací balónky, které v průběhu plochy interpreti úspěšně praskli.
Navazující čtvrtou část vytvořil Michal Wróblewski a posluchačsky mi sedla. Měl jsem pocit, jako kdybych byl ve zvukovém džbánu, ve kterém se dějí neskutečné procesy. Místy to působilo, jako by Wróblewski vypouštěl zvukového džina z lahve, řídil jej, nebo jej nechal volně poletovat a pak jej zase uzamkl… přítomné posluchače zaujala v závěru plochy Kristýna Švihálková, která citlivě zahrála na pilu.
Závěrečná část pak byla tak trochu z jiného soudku nebo, chcete-li, vodojemu. Ian Mikyska totiž narušil zavedené pořádky a v úvodu skladby využil zvuk činelu nikoliv z centra ansámblu, ale z relativně vzdálené druhé nádrže. Mělo to velmi pozitivní efekt ve smyslu potřebného muzikantského kontrastu. Zároveň musím napsat, že Mikyska svou plochou udržel hudební celek kompaktní a jeho hudba se jevila jako logické vyústění celého zvukového příběhu večera. Pokud v programu organizátoři inzerovali ohledně akce ve vodojemech hodinový akustický zážitek, tak rozhodně nepřeháněli – autorům týmu projektu Communicating Vessels se podařilo vytvořit umělecky hodnotný, muzikantskou kreativitou nabitý zvukový objekt a já tak mohl z nádrží vycházet naprosto spokojený a s úsměvem na rtech.
Na závěr dodám, že letošní ročník Expozice nové hudby měl podtitul (No Ideas) But in Things. Kromě toho, že podtitul odkazuje k názvu stejnojmenného dokumentárnímu filmu o skladateli Alvinu Lucierovi, tak k tomu dramaturg Daniel Matej v programu dodává: „V posledních letech (2021–2023) se koncepce festivalu opírala o určitou zastřešující ideu, které byla víceméně podřízena celá dramaturgie. V roce 2024 se tvůrci dramaturgie vydávají opačným směrem: snaží se najít v českém i mezinárodním kulturním prostředí zajímavé projekty, skladatele a interprety, jejichž umělecká činnost významně přispívá k rozmanitosti a pluralitě současné (nejen) hudební scény, a tyto projekty přivést ‚pod jednu střechu‘ v rámci jednoho festivalového týdne.“
Kromě projektu Communicating Vessels proběhly v rámci Expozice další zajímavé akce. 13. října to byl celodenní projekt Nikdy neslyšená, přesto neslýchaná – den s hluchým Bedřichem Smetanou (reflexi čtěte ZDE), 14. října La Lontananza Nostalgica Utopica Futura v podání dua Horáková & Jedličková, 15. říjjna v Kině Art promítání zmíněného dokumentu (No Ideas) But Things, k čemuž byla přidruženo provedení Lucierovy skladby I am Sitting in a Room, 16. října světová premiéra skladby Cesty Dana Dlouhého (reflexi čtěte ZDE) a nakonec 19. 10. závěrečné uvedení kompozice Fresco Karla-Heinze Stockhausena v Besedním domě, kterého se účastnila, podobně jako zahajovacího smetanovského dne, celá řada brněnských souborů a umělců.
Foto: Expozice nové hudby / Jan Prokopius
Příspěvky od Štěpán Filípek
- Marek Keprt: S festivalem MusicOlomouc bych rád udržel směr. Raději kvalitu než kvantitu
- Petr Popelka: Se SOČRem chci dotáhnout rozdělanou práci
- Pablo Ferrández: Závěr Dvořákovy Prahy skýtá mnohá ‚poprvé‘
- Světová premiéra Violoncelloops nadchla publikum na Dvořákově Praze
- Dennis Russell Davies: Kultura dělá pro růst společnosti mnohem víc než sport