„Spotify nás zařadilo do výběru týdne, takže naše deska byla mezi dalšími světovými novinkami, třeba vedle Hilary Hahn. To nám vystřelilo poslechovost k nějakým deseti tisícům.“

„Když přišla možnost jet studovat ke skvělému kantorovi, tak jsme jeli za Rainerem Schmidtem do Madridu, a nechali jsme tam doslova všechny peníze, co jsme měli.“

„Člověk musí hrát tak, jak učí. To by bylo hrozné, kdyby tam ty ideje nebyly!“

V neděli začalo jubilejní patnácté Setkání s hudbou v Soběslavi, zavedené interpretační kurzy a komorní hudební festival. Bennewitzovo kvarteto je s tímto setkáváním spojeno. Dvakrát v Soběslavi vystoupilo a někteří jeho členové se tam angažují i jako lektoři. Se dvěma z nich, houslistou Štěpánem Ježkem a violistou Jiřím Pinkasem, jsme se neformálně setkali u oběda a nad dobrým jídlem si popovídali nejen o Soběslavi a jejich vztahu ke kurzům, ale obecně o vzdělávání začínajících umělců a umělkyň a nevyhnuli jsme se ani tématu letošního 25. výročí založení Bennewitzova kvarteta. Oba navíc prozradili několik novinek do budoucna. Bude to opravdu mimořádná hudební návštěva!

Bennewitzovo kvarteto slaví 25 let. Bilancujete?

Štěpán Ježek (ŠJ): Snažíme se na to nemyslet (smích). Spíš se soustředíme na to, co se děje teď a co je potřeba připravit. Nedávno jsme si nadělili nové CD u Supraphonu, tak to byl takový hezký moment spojený s jubileem. Je potřeba se dívat do budoucna.

25 let je přece jenom pořádný kus cesty. Řeknete mi, co za tím stojí?

Jiří Pinkas (JP): Je neuvěřitelné, že od roku 2001, kdy jsem do Bennewitzova kvarteta přišel já, hrajeme ve stejném složení. Jakub Fišer, náš primárius, se k nám přidal před deseti lety v roce 2013, ale jinak hrajeme od roku 2001 společně. To je možná ono, naše největší deviza, dlouhé společné hraní se do nás otisklo.

Mluvili jste o novém CD. Proč zrovna Haydn?

ŠJ: My se mu věnujeme docela dlouho. Předtím jsme nahráli CD s repertoárem, který je pro nás také klíčový, a to jsou „Terezínští autoři“. Haydn teď je výsledkem toho, že jeho kvartety hrajeme kontinuálně. Nové CD, co je takovým hezkým průřezem Haydnovy tvorby, tak organicky vyplynulo z toho, co děláme dlouho.

JP: A chtěli bychom v tom pokračovat, protože Haydn se u nás zase tolik nehraje. Když si vezmeme naši „konkurenci“, která je k nám generačně nejblíž, což jsou Pavel Haas Quartet a pak Zemlinského kvarteto, tak nejen, že Haydna a Mozarta tolik nehrají, ale ani se je podle mých informací nechystaní nahrávat. A s tím náš zájem taky souvisí. Je tady prostor se Haydnovi věnovat.

ŠJ: Já myslím, že my si neřekneme: teď pojďme natočit tohle a všechno tomu podřídíme, ale ten proces je postupný. Napřed se tomu věnujeme, repertoárově někam směřujeme. V určitý moment to nahrajeme a pracujeme s tím dál.

Už máte nějaké ohlasy na desku?

JP: Zatím čekáme, protože je to opravdu čerstvé. Venku je to teprve od konce května.

ŠJ: Bylo super, že nás Spotify zařadilo do výběru týdne, takže naše deska byla mezi dalšími světovými novinkami, třeba vedle Hilary Hahn (smích). To nám vystřelilo poslechovost k nějakým deseti tisícům.

Co bude váš další krok?

ŠJ: Určitě bychom mohli pokračovat dalším Haydnem. Ale pak je tu i další téma…

JP: … které je fakt super, jen nevím, zda už ho máme prozradit (smích)?

Tak nám alespoň naznačte.

JP: Strašně krásné téma, už jen když o tom mluvím!

ŠJ: Jde o spojení Haydna a dalších autorů té doby v mnohem širším kontextu. Ale na druhou stranu ve velmi konkrétních souvislostech, které tehdy nastaly.

JP: Já myslím, že už to můžeme říct! Haydn, Mozart, Vaňhal a Dittersdorf se několikrát setkali a hráli spolu svoje kvartety. A my jsme už byli dvakrát osloveni, abychom tenhle program interpretovali. Poprvé v Linci v Brucknerhausu. A je to vlastně hrozně zajímavé! Vybrali jsme tedy od Vaňhala i Dittersdorfa kvartety, které skladbám jejich slavnějších kolegů mohou konkurovat a dobře se dramaturgicky doplňují. Teď jsme je hráli 8. června na Mozartfestu ve Würzburgu a ohlasy naprosto super! V Supraphonu už máme předjednáno, že bychom takovou desku nahráli. Trochu jsme se báli, že když to nebude jeden autor, ale hned čtyři, tak ta nahrávka bude špatně katalogizovatelná. Chceme to názvem postavit na Mozartovi…

ŠJ: V Supraphonu navrhovali název „Na návštěvě u Mozartů doma“

JP: Mozart věnoval Haydnovi šest kvartetů, z nich by na té desce byl jeden. Potom kvartet Es dur od Vaňhala, který v Mozartově vídeňském bytě v roce 1786 rozhodně také zazněl a Vaňhal ho složil dva roky předtím, než tam jel. Dittersdorf zkomponoval kvartet rok po tom, co společně zkoušeli, a je tím jasně ovlivněn. No a Haydn má kvartety op. 33, kterými se zase nechal inspirovat Mozart. Když je slyšel, byl úplně nadšený, a na základě toho Haydnovi věnoval těch šest kvartetů. Existuje k tomu několik dopisů.

Vy si s tím pohráváte až nehudebně.

JP: Ano, přesně! Mozart byl z Haydna nadšený, jak ukazují dopisy a věnování. Existuje dopis, ve kterém Haydn píše Leopoldovi Mozartovi (otci Wolfganga Amadea Mozarta, pozn. redakce), že jeho syn je „před Bohem největším skladatelem“.

ŠJ: Tady vidíte, jak zajímavý kontext to nabízí a bylo by dobré to nahrát na jednu desku, dát vedle sebe.

Nahrávka Haydna, brzo snad také Na návštěvě u Mozartů. To jsou skvělé dárky! Ale budeme vás moci více slyšet také v Česku?

JP: My jsme měli mezi lety 2010 a 2013, v době, kdy jsme vyhráli Borcianiho soutěž, opravdu extrémní roky. To jsme měli třeba jeden koncert v Čechách a osmdesát venku. Pořád hrajeme většinu koncertů v zahraničí, ale u nás hrajeme už hrajeme víc, třeba pětkrát až desetkrát za rok.

ŠJ: Vybíráme si místa třeba i repertoárově. Aby to dávalo smysl pro nás, posluchače i pořadatele. Ale domluvili jsme se, že více než deset koncertů to nebude, protože někteří z nás máme i pedagogické závazky. Posluchači nás mohou slyšet třeba v září na Dvořákově Praze…

JP: … kde budeme hrát v úpravě skvělou Ullmannovu Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka s Danielem Bambasem a Respighiho Il Tramonto s Markétou Cukrovou.

Už jste nakousli svoji pedagogickou činnost. Blíží se Setkání s hudbou v Soběslavi, interpretační kurzy pro začínající umělkyně a umělce a s tím spojený komorní hudební festival. Někteří členové Bennewitzova kvarteta tam pravidelně jezdí učit a společně jste tam i vystoupili. Co byste poradili mladým začínajícím umělcům? Jak dneska uspět v kvartetu?

ŠJ: Tím jsem se hodně zabýval. Napsal jsem disertaci tak trochu na tohle téma. Zajímalo mě, co je potřeba k tomu, aby se ze čtyř hráčů stal úspěšný soubor. Myslím, že je to dobrá práce, ale přece jenom se vám za ty roky trochu změní perspektiva a nevidíte tu situaci tak naivně jako dřív. Co mám konkrétně na mysli: My s kvartetem jsme se někdy v roce 2001 rozhodli, že to chceme zkusit a že budeme prostě zkoušet jako blázni a investujeme do toho veškerý čas a prostředky. Když přišla možnost jet studovat ke skvělému kantorovi, tak jsme jeli za Rainerem Schmidtem do Madridu, a nechali jsme tam doslova všechny peníze, co jsme měli. Jenom díky stipendiu jsme pak mohli zůstat o rok déle. Jeli jsme tenkrát opravdu nadoraz. Do toho jsem já byl první, kdo se oženil. Takže jsou tam tyhle ekonomické a osobní roviny.

Zasvětili jste tomu kompletně všechno.

ŠJ: Nechci se chvástat, ale když to vidím dneska zpětně, tak ano, dali jsme tomu opravdu hodně.

JP: A tohle není dneska běžné. Je tu velký rozdíl.

Takže mají dneska mladí hudebníci větší šance uspět?

ŠJ: Na jednu stranu mají více možností. Jako třeba všechny orchestrální akademie, cestování, Erasmus a další stipendijní programy. To za nás jednoduše nebylo. Ale na druhé straně, dnešní studenti jsou od začátku drsně tlačeni, aby se už během studia nějak kariérně zajistili, vyprofilovali, aby po studiích vůbec něco sehnali.

Je to tím, že vzrostla konkurence?

ŠJ: Spíš ubylo příležitostí. Já si třeba pamatuji, že v době, když jsem jako dítě chodil do hudební školy, tehdy lidové školy umění, tak většina učitelů byla z konzervatoří. Dnes se o místo v hudebce derou lidi z AMU a jsou rádi, že ho seženou. Čili ano, i konkurence vzrostla. Chtěl jsem tím vším říct, že v dnešní realitě je pro mladého muzikanta strašně těžké vsadit vše na jednu kartu, jako jsme to udělali tehdy my.

JP: Hlavně se tak musí společně rozhodnout čtyři lidi, to je nejzásadnější!

ŠJ: My jsme tenkrát zkoušeli opravdu šest až sedm dní v týdnu, šest hodin denně a druhý den zase. Když se dívám zpět na nějaké moje pedagogické snahy o komorní soubory, tak s těmi mladými lidmi se pracuje krásně, ale problém je v tom, že v dnešní realitě je téměř nemožné, aby se určitý soubor pravidelně scházel, ideálně ve stejném složení několik let.

Takže dnešní hektická doba nepřeje takové práci?

JP: Jakmile je kvarteto na druhé koleji, tak je strašně těžké, aby fungovalo.

ŠJ: My jsme dneska samozřejmě v úplně jiné situaci. Máme na repertoáru asi dvě stě kusů a ten společný odehraný čas je obrovský. Ale soubor, který je nový a nemá odehráno, se bez dlouhodobé práce neobejde.

Vidíte dnes v mladší generaci soubor, který jde vaší cestou?

ŠJ: To právě moc ne…

JP: Jeden skvělý kvartet bude hrát v Soběslavi, Kukal Quartet. Ti jsou mladí, šestadvacetiletí. Najít ve čtyřech lidech ten společný interest, to je těžké.

No a jak se tedy vy z Bennewitzova kvarteta snažíte to poctivé řemeslo předat?

ŠJ: Já na hudebním gymnáziu učím housle a na AMU trochu komořinu a housle.

JP: Kuba Fišer, náš primárius, učí na gymplu a v hudebce, kde se věnuje i těm nejmenším dětem. Já mám smlouvu na konzervatoři, ale jsem tam opravdu málo, jenom když jedou kluci třeba ze Zemlinského kvarteta nebo dalších pryč, za ně tak nějak zaskakuji. Teď se nám poštěstilo, že jsme učili týden v Itálii, v Reggio Emilia, kde jsme před patnácti lety vyhráli soutěž. My jsme tam od té doby hráli jen jednou a nyní nás pozvali. Krásný týden… Měli jsme tam čtyři šikovné soubory z Evropy. Takže občas takhle učíme, byli jsme opakovaně v Holandsku, jednou v Číně.

A pak taky v Soběslavi! Jak se zaneprázdnění členové Bennewitzova kvarteta ocitnou na kurzech v Soběslavi?

ŠJ: Z mého pohledu to byl takový zázrak. Já se v té době, byl to rok 2012 nebo 2013, začal trochu zajímat o to, že bych někde učil. A výborný kantor z Pražské konzervatoře Pavel Kundelásek jezdil tehdy učit na kurzy do Soběslavi a zavolal mi, jestli bych nejel taky. Že tam je těch studentů hodně a že by se mu hodila pomoc. Proč se obrátil na mě, to vlastně nevím. Já nebyl ani jeho student, ani tehdy neměl jako učitel nějaký velký kredit. No zkrátka jsem tam jel a byl z toho překvapený, protože jsem v té době neměl úplně takové zkušenosti, bylo to pro mě nové. Od té doby jsem tam jezdil každý rok. Potom jsme se dohodli s vynikajícím kantorem Jirkou Fišerem – což je táta od našeho Kuby Fišera z kvarteta, ačkoliv tenkrát s námi Kuba ještě nehrál – a jezdili jsme tam spolu. Teď tam jezdím každý druhý rok, protože jednou za dva roky jsme ve stejnou dobu s kvartetem v Kanadě na jednom velkém hudebním festivalu. No a když v Soběslavi nejsem, tak tam místo mě učí Honza Fišer, druhý syn Jirky Fišera (Jan Fišer je koncertní mistr České filharmonie, pozn. redakce). Takže tam vyučují otec a syn Fišerovi, a když já nejsem v Kanadě, tak s Jirkou učím já.

JP: Já jako lektor do Soběslavi nejezdím, protože se tam nevyučuje obor viola.

ŠJ: Samozřejmě tak se dá uvažovat o všem možném. Dlouho se tam vyučovaly varhany, teď je tam zase kytara. Jenže ona ta kapacita není nekonečná. Závisí kolik lidí se vejde na internát, kde většina bydlí. Teď tam máme housle, cello, klavír, kytaru, zpěv, dříve varhany. A k těm kurzům probíhá festival, který nabízí šest nebo sedm koncertů pro veřejnost.

Jak tam se studenty pracujete?

ŠJ: Je to velmi intenzivní! Letos máme třeba sedmnáct houslistů na dva lektory a je to opravdu nahuštěné. Myslím, že takhle intenzivní to na kurzech nabývá. Oni mají vlastně každý den hodinu, jednou jdou ke mně, druhý den k druhému kantorovi. A na konec jsou dva nebo tři absolventské koncerty.

JP: Je to super, protože proti jiným kurzům oni dostanou více hodin, tím jak mají hodinu každý den.

ŠJ: Ano, je to více, než je obvyklé. No a na konci jsou koncerty. Jednou v hudební škole, kde probíhají samotné hodiny. Tam hrají spíše ti mladší. Pak v kulturním domě a v jednom z kostelů ve městě. Tam většinou hrají ti, co nepotřebují klavír. Akusticky se tam ta hudba hodí.

Je těžší hrát před publikem, kde sedí i vaši studenti?

JP: To je vlastně nejtěžší. To je opravdu nejvíc! (smích). I teď v Itálii jsme týden učili a pak měli koncert a bylo to vlastně moc milé. Člověk musí hrát tak, jak učí. To by bylo hrozné, kdyby tam ty ideje nebyly!

Vracíte se do Soběslavi rádi?

ŠJ: Ano, moc rádi. Já to musím spočítat, ale myslím, že letos tam jedu asi už podesáté.

JP: Já tam sice neučím, jak už jsem říkal, ale mám v týmu manželku, která tam působí organizačně, a i naše děti jsou pravidelnými účastníky kurzů.

Kolikrát jste tam vystupovali společně jako Bennewitzovo kvarteto?

ŠJ: My tam hráli zatím dvakrát.

JP: Jednou u sv. Víta, na programu byl třeba Sollima a Janáček.

ŠJ: A podruhé v kapli sv. Marka. Jirka tam bude letos hrát společně s Orbis Triem!

JP: Na to se moc těším. Já Orbis Trio považuji za špičkové klavírní trio, určitě je mezi českými „TOP 3“! Říkal jsem jim, že bych si s nimi moc rád zahrál. Existuje krásný kvartet c moll od Brahmse, který teď v Soběslavi zahrajeme společně s Čajkovského triem. Řekli jsme si, že dáme tyhle dva autory dohromady, protože mají letos výročí. Brahms se narodil v roce 1833, Čajkovský zase umřel 1893. Takže provedeme společně tyhle dvě velké romantické skladby. Už jsme je společně hráli, je to krásná hudba a já jsem úplně nadšený!

Budeme se na vás, Jirko, v Soběslavi těšit společně s Orbis Triem, a někdy v budoucnu potřetí na celé Bennewitzovo kvarteto třeba Haydnem, Mozartem a celou vídeňskou partou?

ŠJ a JP: Uvidíme, snad ano (smích).

Foto: Milan Mošna, Tomáš Moudrý, Setkání s hudbou v Soběslavi, Peter Ganzglück, Petra Hajská, Kateřina Pinkasová