PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Příkladný je výkon Jany Sibery v titulní roli, která po technické a výrazové stránce výtečně odstínila odlišný charakter árií a duet.“

„Dirigent Jiří Štrunc preferoval svižná tempa, možná i na úkor žádoucích kontrastů, se svým dobře znějícím orchestrem však udržel napětí scény v kasinu a působivě vygradoval tragický závěr.“

„Příběh Manon je nadčasový, přenesení do Francie padesátých let minulého století tvůrci ostravské inscenace tudíž působí zcela přirozeně.“

Patří ke cti plzeňské opery, že se pravidelně vrací k jevištním dílům francouzských skladatelů, a to nejen k populárním a časově ověřeným (Bizetova Carmen, 2020), ale i méně uváděným (Thomasův Hamlet, 2018). Francouzská operní tvorba, od baroka přes klasicismus, 19. a 20. století až po současnost, stále zůstává hlubokou studnicí, z níž lze čerpat a objevovat krásná, zajímavá a obsahově přínosná díla.

„Můj táta je více než třicet let sbormistrem a mě vždycky hrozně štvalo, když nám doma v obýváku neustále hrály sbory a já to musel poslouchat.“

„Moje první ‚regulérní‘ dirigování byl pak koncert 4xM, což byl streamovaný koncert, který jsme dělali za covidu. Tam jsme vybrali čtyři muzikály – Fun Home, Rent, Vlasy a Probuzení Jara.“

„A co se mi na Fun Home líbí nejvíc? Určitě ta úžasná niternost a emotivnost celé hudební stránky. Myslím, že ta se musí dotknout opravdu každého.“

Pavel Režný je jednou z nejvýraznějších osobností plzeňského muzikálového souboru Divadla Josefa Kajetána Tyla. Po absolvování JAMU v Brně, obor muzikálové herectví, obdržel jako zpěvák a herec řadu nominací na prestižní divadelní ocenění, za rok 2019 pak získal cenu Thálie za roli „Smrti“ ve slavném rakouském muzikálu „Elisabeth“ Sylvestera Levaye a Michaela Kunzeho s českým textem Michaela Prostějovského. Působnost Pavla Režného však nezůstává pouze v pěvecké rovině. Na plzeňské konzervatoři studuje obor dirigování pod vedením Jiřího Štrunce a má za sebou už kompletní hudební nastudování úspěšného muzikálového představení Fun Home. Právě ‚Pavel Režný jako dirigent‘ je hlavním tématem rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz.

„Samo balancování díla na hraně mezi operetou, operou a muzikálem způsobuje problém interpretačního obsazení. Má být Candide svěřen opernímu, nebo muzikálovému souboru?“

„Lumír Olšovský si na své konto může připsat další úspěšnou roli. Není operním pěvcem, ve zpěvu tudíž sází především na výraz, což se mu vzhledem k jeho herecké výbavě výborně daří.“

„Výkon Richarda Samka v roli Candida rostl v průběhu představení.“

Novou inscenací se v sobotu 10. června do českého divadla navrátila Bernsteinova opereta Candide, tentokrát na Novou scénu Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni (DJKT). Jejího nastudování se ujal operní soubor, který se k operetám opakovaně vrací v pravidelných intervalech každou druhou sezónu. Po Offenbachově Pařížském životě (2017), Lehárově Veselé vdově (2019) a Straussově Netopýru (2021) tedy padla volba na Candida, dílo legendárního skladatele a dirigenta.

„Vedle vizuálního dojmu, násobeného iluzionistickými kulisami, jimiž se prostor divadla výrazně prohlubuje, to bylo zejména akustické prostředí dřevěného interiéru, tedy dva faktory, které příznivý dojem z představení výrazně podpořily.“

„S dekoracemi se dobře pojily kostýmy Aleše Valáška, výtvarníka, jenž dovede umně propojit minulost s přítomností. Tomáš Ondřej Pilař nepojal svoji režii ve vztahu k barokní opeře jako striktně ortodoxní, barokní gestiku použil spíše náznakově, rovněž tak pracoval i choreograf Martin Šinták, jenž výstupy několika tanečníků podtrhl kolorit scény a náladu jednotlivých výstupů.“

„Korunovace se pod vedením zkušeného znalce tzv. poučené interpretace barokní hudby Vojtěcha Spurného hrála v neapolské verzi, tedy se dvěma cembaly. Komorní soubor tvořený členy plzeňského operního ansámblu se v optimálním akustickém prostředí zvukově velmi dobře prosadil.“

V pátek 12. května vystoupil operní soubor plzeňského Divadla J. K. Tyla v rámci hudebního festivalu Musica Bayreuth v tamějším architektonicky skvostném Markraběcím operním divadle. Nebylo to poprvé. V roce 2018 tam uvedl Monteverdiho Orfea, o rok později Cherubiniho Médeu, v loňském roce Gluckovu Alcestu. Pro letošní pohostinské vystoupení padla volba na Monteverdiho Korunovaci Poppey, premiérovanou v plzeňském Velkém divadle 15. srpna 2020.

„Příčin obliby Zeyerovy hry by se jistě našlo mnoho. V určité etapě našeho soužití se Slováky to mohl být autorův příklon ke slovenské tematice, vyplývající z jeho živého zájmu o Slovensko, probuzeného na konci 19. století přítomností slovenských studentů na pražské české univerzitě a jejich aktivitami ve spolku Detvan (zal. 1882).  Oblibu lze spatřovat i v kongeniální Sukově hudbě, v neposlední řadě pak i v tematice silné, vše obětující lásky, překonávající zlo a nenávist.“

„Melodrama je náročný žánr, vyžaduje nejen volumézní, na dechu dobře postavený hlas, ale i patřičnou hudební erudici. Zeyerova jevištní mluva je navíc v partiích neprovázených hudbou vedena latentním jambickým, tudíž vzestupným veršem. I zde je nutné udržet náležité tempo udávané předtím hudbou a vyvarovat se zbytečných hlasových forzí a tempových akcelerací, vyvolávaných silnými emocemi.“

„Pod taktovkou Jiřího Petrdlíka odvedl operní orchestr DJKT dobrý výkon, který v úvodu a závěru korunoval zpěvným tónem svých houslí a tradici Sukovy hudby oddaný koncertní mistr Martin Kos. Zatímco sborové pasáže nastudované Jakubem Zichou zde zněly z nahrávky, sólové hlasy jsme slyšely v živém podání Ivany Klimentové a Jakuba Turka, kteří nejenže se dobře zhostili svých zpěvních partů, ale v nápadité režii se uplatnili i ve skupinových hereckých akcích činoherního ansámblu.“

Zeyerova pohádka Radúz a Mahulena prošla scénami mnoha českých divadel, a to jak ve své původní podobě, tak v mnoha úpravách. Plzeňské Divadlo J. K. Tyla se k ní po roce 1960 vrátilo novým inscenačním ztvárněním, v němž se opět spojil básníkův text se Sukovou hudbou. Inscenace premiérovaná v sobotu 25. března na jevišti plzeňského Velkého divadla je tak výsledkem spolupráce tamějšího činoherního a operního souboru.

„Plzeňská nová inscenace Armidy je po všech stránkách povedená.“

„Jozef Benci zcela suverénně ovládá svou roli Hydraota, krále Damašku.“

„Skvělá a ve všech hlasových polohách jistá je Ivana Veberová jako Armida“

Druhou premiérou operního souboru Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni v letošní sezóně se stalo nastudování poslední opery Antonína Dvořáka Armidy. Dvořák ji komponoval mezi 11. březnem 1902 a 23. srpnem 1903. Klavírní výtah Karla Šolce vydala Hudební matice Umělecké besedy až v r. 1941. Partitura na své vydání teprve čeká. Zatímco v Praze v Národním divadle byla poprvé uvedena 25. března 1904 a pak ještě 6x, v Plzni byla poprvé provedena 28. srpna 1925. Za ředitele městského divadla Bedřicha Jeřábka zde byly tehdy v jediném roce provedeny všechny Dvořákovy opery. Naposledy zazněla v Plzni r. 1943.

„Snad nikdy se ve Velkém divadle nesešlo v tak velkém počtu obecenstvo složené z interpretů (někdejších i stávajících), kritiků a pracovníků kulturních institucí.“

„Postava rytíře Dalibora a její pojetí ve Smetanově opeře coby neohroženého hrdiny rozhodně není prvním případem, kdy se tento šlechtic stává kladnou postavou.“

„Plzeňská opera jistě znovu vítá do svého souboru Richarda Samka. Dalibor ho pěvecky posouvá do dramatické polohy, s níž se pěvec dokáže obdivuhodně vyrovnat.“

Po šestnáctileté přestávce se na scénu plzeňského divadla vrací Smetanův Dalibor. Jako tradičně „šéfovský titul“ bylo jeho nastudování svěřeno nikoliv Jiřímu Petrdlíkovi stojícímu v čele plzeňského operního ansámblu, ale dlouholetému dirigentu opery Divadla J. K. Tyla Jiřímu Štruncovi, jehož znají posluchači i z jiných operních scén. Premiéra, která byla zároveň v pořadí první inscenací sezóny 2022/2023, se uskutečnila 22. října v plzeňském Velkém divadle.

„Královnou a králem večera byli jednoznačně fenomenálně démonický Pavel Režný s nádhernou a vznešenou Soňou Hanzlíčkovou.“

„Velká škoda, že přísné licenční podmínky nedovolují pořídit záznam z představení – tento počin by si to jednoznačně zasloužil.“

Plzeňský amfiteátr zažil v posledním červnovém víkendu po nucené dvouleté odmlce velkolepou dramaticko-hudební show, a to hned ve dvou večerech po sobě. Po pátečním Macbethovi se v neděli otevřel divákům svět rakouského císařského dvora ve výpravném muzikálu Elisabeth.

„Soukromý i tvůrčí život Němcové je obsažen zejména v jejích dopisech, které se pro Olgu Sommerovou staly východiskem pro libreto.“

„Silnou, krásnou a emotivní Boženou byla mezzosopranistka Jana Piorecká, která jí dala nejen plný a nosný hlas, ale i lidskost a niternou opravdovost.“

Ke 160. výročí úmrtí Boženy Němcové byla na Smetanovu Litomyšl zařazena komorní opera Lenky Noty Jsem kněžna bláznů. Představení se konalo 28. června ve Smetanově domě. Soubor opery Divadla Josefa Kajetána Tyla Plzeň řídil Jan Bubák.

„Opera Macbeth je plná dramatických okamžiků, smrti a touhy po větší moci. Režisér se mohl nechat inspirovat bohatým dějem a vytvořil opravdu velkolepou podívanou.“

„Hlavní role Lady Macbeth a Macbetha ztvárnili Ivana Veberová a Martin Bárta. Veberová si dramatickou roli doslova užívala. Bártův hlas jí velmi dobře sekundoval.“

Po dvouleté odmlce se mohl v Plzni uskutečnit šestý ročník open-air produkce Divadla Josefa Kajetána Tyla – Noci s operou. V pátek tak návštěvníci zhlédli operní drama Giuseppe Verdiho Macbeth. V neděli se mohou zúčastnit představení muzikálu autorské dvojice Michael Kunze a Sylvester Levay s názvem Elisabeth, který měl premiéru na Nové scéně v Plzni v roce 2019.