„Příkladný je výkon Jany Sibery v titulní roli, která po technické a výrazové stránce výtečně odstínila odlišný charakter árií a duet.“

„Dirigent Jiří Štrunc preferoval svižná tempa, možná i na úkor žádoucích kontrastů, se svým dobře znějícím orchestrem však udržel napětí scény v kasinu a působivě vygradoval tragický závěr.“

„Příběh Manon je nadčasový, přenesení do Francie padesátých let minulého století tvůrci ostravské inscenace tudíž působí zcela přirozeně.“

Patří ke cti plzeňské opery, že se pravidelně vrací k jevištním dílům francouzských skladatelů, a to nejen k populárním a časově ověřeným (Bizetova Carmen, 2020), ale i méně uváděným (Thomasův Hamlet, 2018). Francouzská operní tvorba, od baroka přes klasicismus, 19. a 20. století až po současnost, stále zůstává hlubokou studnicí, z níž lze čerpat a objevovat krásná, zajímavá a obsahově přínosná díla.

Zatímco divákům toto nahlédnutí dále na západ za hranice Německa připravuje mnohá příjemná překvapení, našim interpretům včetně inscenátorů oper a oratorií však zpravidla způsobuje vrásky. Jako Středoevropané jsme až na čestné výjimky (např. B. Martinů) více přilnuli k italské, německé a ruské operní tradici, po jazykové stránce jsme pak přijali diktáty velmocí. V operní literatuře téměř obligátní italština nám potíže nedělá, je zpěvná a Čech se ji snadno naučí. Ale jak je tomu s francouzštinou? Lze ji z kulturního dědictví tak snadno vyjmout, jak to vidíme na veřejnosti a v nabídce našich škol, zejména pak v osnovách škol uměleckého zaměření?

Čtenář nechť mi odpustí tuto úvahu, která patří spíše do oblasti problematiky našeho vzdělávacího systému. Avšak jazyk působící coby přehrada je to první, co mne napadlo po zhlédnutí premiéry Massenetovy opery Manon v plzeňském Velkém divadle v sobotu 21. října. Ve snaze dostát současnému trendu uvést operu v původním znění se i tato inscenace přenesená z Moravskoslezského divadla v Ostravě v Plzni poprvé uvedla ve francouzštině. Každý ze sólistů, ale i členů sboru si musel najít způsob, jak se s tímto problémem vypořádat – buďto myslet na budoucí kariéru a navštívit jazykové kurzy, nechat se vést jazykovým poradcem, anebo se spokojit s mechanickým odříkáváním neznámých slabik a slov, o jejichž významu nemá ponětí. To vše se bohužel odráží v interpretačně nesourodém celku, jak tato inscenace po hudební stránce bohužel místy působí. Ruku v ruce s charakterem jazyka souvisí i jeho vliv na hudební stránku, především na rytmickou přesnost ansámblů a způsob jejich frázování. Sólovým pěvcům ovládnutí jazyka naopak skýtá další možnosti, jak pracovat se svým hlasem a využít barevných valérů, pro francouzskou hudbu podstatných. V tomto ohledu je příkladný výkon Jany Sibery v titulní roli, která po technické a výrazové stránce výtečně odstínila odlišný charakter árií a duet, počínaje vstupní, téměř nesmělou Je suis encore tout étourdi přes cituplnou Adieu, notre petite table, proslulou Je marche sur tous les chemin až po dramatický závěr. I když u jejího partnera Mickaela Spadacciniho v roli Rytíře des Grieux bych si v prvním a druhém dějství představovala lyričtější a delikátnější polohu, vnáší tento pěvec do inscenace patřičný temperament, je herecky tvárný a svou příkladnou francouzštinou naprosto přirozený. Oba interpreti si velmi dobře rozložili své síly, aby obstáli v náročném strhujícím závěru. Jakub Hliněnský v roli Manonina bratrance Lescauta svým výkonem dokázal, že je na dobré cestě, kterak v interpretaci francouzské hudby obstát. V roli Hraběte des Grieux zaujal Miloš Horák, až na úvodní intonační nepřesnost dobře zapůsobilo ženské trio Zuzana Koś Kopřivová (Pousette), Ivana Šaková (Javotte) a Jana Piorecká (Rosette), Standardní výkony podali Daniel Kfelíř (Pan de Brétigny), Jan Maria Hájek (Guillot de Mortfontaine) a Jevhen Šokalo (Hostinský).

Partitura Manon (1884) nepůsobí tak sevřeně jako partitura Werthera (1887, premiéra 1892), v níž Massenet více pracoval s příznačnými motivy, je však o to více náročnější na promyšlení temp a dynamiky. Každý ze šesti obrazů sledující vývoj Manon má jiný charakter, ať je to zájezdní hostinec v Amiensu, útulný pařížský pokojík, slavnostní promenáda v Cours la Reine, kostel sv. Sulpicia, kasino či silnice vedoucí do Le Havru. Dirigent Jiří Štrunc preferoval svižná tempa, možná i na úkor žádoucích kontrastů, vzhledem k délce opery (hraje se se dvěma přestávkami) však se svým dobře znějícím orchestrem udržel napětí scény v kasinu a působivě vygradoval závěr. Operní sbor pod vedením Jakuba Zichy podal výkon, na nějž jsme v Plzni zvyklí.

V současné době se děj Massenetovy Manon na většině světových scén přesouvá do jiných časových období. Plzeňská Manon z roku 1981 v hudebním nastudování Josefa Chaloupky, v režii Inge Švandové-Koutecké, na scéně Oldřicha Šimáčka a s kostýmy Bedřicha Bartáka ještě respektovala dobu vzniku Prévostovy novely. Nicméně příběh Manon je nadčasový, přenesení do Francie padesátých let minulého století tvůrci ostravské inscenace – režisérem Jiřím Nekvasilem, scénografem Danielem Dvořákem a kostýmní výtvarnicí Simonou Rybákovou – tudíž působí zcela přirozeně.

Je dobře, že se Plzeň mohla konfrontovat právě s touto inscenací Moravskoslezského divadla, jakož i s většinou sólistů, kteří byli do ní v Ostravě obsazeni. Plzeň poslala do Ostravy na oplátku inscenaci Dalibora, ta se však plzeňským divákům znovu vrátí v Roce české hudby.

Foto: DJKT / Martina Root