„Samo balancování díla na hraně mezi operetou, operou a muzikálem způsobuje problém interpretačního obsazení. Má být Candide svěřen opernímu, nebo muzikálovému souboru?“

„Lumír Olšovský si na své konto může připsat další úspěšnou roli. Není operním pěvcem, ve zpěvu tudíž sází především na výraz, což se mu vzhledem k jeho herecké výbavě výborně daří.“

„Výkon Richarda Samka v roli Candida rostl v průběhu představení.“

Novou inscenací se v sobotu 10. června do českého divadla navrátila Bernsteinova opereta Candide, tentokrát na Novou scénu Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni (DJKT). Jejího nastudování se ujal operní soubor, který se k operetám opakovaně vrací v pravidelných intervalech každou druhou sezónu. Po Offenbachově Pařížském životě (2017), Lehárově Veselé vdově (2019) a Straussově Netopýru (2021) tedy padla volba na Candida, dílo legendárního skladatele a dirigenta.

Jak v obsahově vyčerpávajícím dramaturgickém úvodu poznamenal nový dramaturg opery Vojtěch Frank, Candida lze sledovat ve dvou rovinách – buď jako dílo filozofické, anebo jako sled groteskních, revuálně pojatých scén, provázených gejzíry skladatelových kompozičních nápadů.

V hudební historii, obzvláště pak v dějinách divadla není přepracovávání děl ničím novým. Historie Bernsteinova Candida je však obzvláště pestrá, navíc provázená řadou jmen, z nichž některá v průběhu třiceti let zcela vypadla ze hry. S myšlenkou najít paralelu k mccarthyovskému Výboru pro neamerickou činnost padesátých let v pikareskním románu filozofujícího autora 18. století, jakým byl Voltaire (1694–1778), vlastním jménem François Marie Arouet, přišla americká spisovatelka Lillian Hellman (1905–1984). Ve spolupráci s tehdy již úspěšně etablovaným skladatelem a dirigentem Leonardem Bernsteinem (1918–1990) vznikla verze, která se bohužel po své broadwayské premiéře roku 1956 s velkým diváckým ohlasem nesetkala. Nového broadwayského uvedení se Candide dočkal v roce 1972, tentokrát však s novým libretem britského spisovatele a scénáristy Hugha Wheelera (1912–1987). Z původní politické satiry se v jeho pojetí stal Candide muzikálovou komedií, zároveň však uspokojující intelektuální nároky obecenstva. Zásadních změn doznala i hudební složka, mnohá čísla byla vypuštěna a naopak nahrazena jinými, výrazně se rovněž zmenšilo i orchestrální obsazení. Ani s touto verzí však skladatel nebyl spokojen. V roce 1982 podnikl další pokus, když pro inscenaci v New York City Opera doplnil partituru o původní čísla. Své finální verze se však Candide dočkal až o šest let později, a to v provedení Skotské opery v úpravě dirigenta Johna Mauceriho (*1945) a filmového producenta Johna Wellse (1936–1998). Bernstein ji posvětil coby dirigent několika koncertními provedeními, rok před svou smrtí i nahrávkou pro firmu Deutsche Grammophon.

Samo balancování díla na hraně mezi operetou, operou a muzikálem způsobuje problém interpretačního obsazení. Má být Candide svěřen opernímu, nebo muzikálovému souboru? Plzeň má naštěstí oba ansámbly pod jednou střechou, vedle operních pěvců se na provedení mohou podílet i jejich kolegové, jejichž doménou je v současné době muzikál.

Pro temperamentního, eruptivní muzikalitou nabitého skladatele se Candide stal laboratoří, v níž mohl experimentovat, zároveň si však ověřovat své kompoziční postupy, a to mnohdy cestou vyrovnávání se s velkými zjevy evropské hudby. Přesto je jeho hudba ryze americká, což však českým interpretům leckdy přináší nejednu potíž.

Popularitou a počtem provedení se dnes Candide nemůže rovnat muzikálu West Side Story. Velmi často se však na koncertních pódiích mohou posluchači setkat s předehrou a árií Cunegondy Glitter And Be Gay. Škoda, že právě tato hudebním vtipem hýřící předehra zanikla při plzeňské premiéře v hlubinách orchestrálního příkopu Nové scény. Výkon orchestru pod vedením Jiřího Štrunce, který Candida také nastudoval, byl jako vždy standardně spolehlivý. Totéž platí i o operním sboru vedeném sbormistrem Jakubem Zichou.

Hlavním magnetem pro obecenstvo se mělo stát vystoupení Jiřího Korna v trojroli Panglosse, Voltaira a Martina. Mnozí si ho pamatujeme z pražského uvedení ve Státní opeře (2006). Zpěvák roli odmítl, a tak v průběhu nastudování do inscenace vstoupil umělecký šéf souboru muzikálu DJKT, Lumír Olšovský. Podle mého názoru si na své konto může připsat další úspěšnou roli. Jeho Pangloss/Voltaire/Martin je jako nositel filozofických tezí „o příčinách a následcích, o nejlepším ze všech možných světů, o původu zla, o podstatě duše a o souladu napřed určeném“ intelektuálně blahosklonným učencem, což je podepřeno příkladnou dikcí a chováním coby vtělená důstojnost. Olšovský není operním pěvcem, ve zpěvu tudíž sází především na výraz, což se mu vzhledem k jeho herecké výbavě výborně daří (Dear Boy; Words, Words, Words).

Titulní postava Candida je zpočátku jeho protikladem, v závěru pak dvojníkem. Jeho sólové partie jsou vystavěny na čisté téměř mozartovské kantiléně (Life is Happiness Indeed). Výkon Richarda Samka v roli Candida rostl v průběhu představení. Ačkoliv se pěvec v některých rolích dotýká hrdinných tenorových rolí, jeho vrozená muzikálnost ho v interpretaci Bernsteinovy hudby vede správným směrem. Soňa Godarská v roli Cunegondy se ve slavné árii Glitter And Be Gay zaskvěla jistými výškami, bohužel střední poloha vyzněla příliš expresivně, když se sopranistka zřejmě snažila dostát komického účinku role. Upozornit na sebe dokázal mladý tenorista Marek Žihla v trojroli Guvernéra/Vanderdendura/Ragotského. Je intonačně a rytmicky přesný, škoda jen, že se jeho komorní hlas nedokázal prosadit vzhledem k dynamice orchestru. Úspěšně si vedla Jana Tetourová v roli Staré dámy, Jana Piorecká coby Paquette a Jakub Hliněnský v dvojroli Maxmiliána a Kapitána.

Dílo odehrávající se v mnoha odlišných prostředích je naplněno řadou postav. Ostatní účinkující nechť prominou, jestliže je zde neuvádím. V tomto ohledu mě překvapilo, že scénograf Petr Vítek více nevyužil technických předností jeviště, jak tomu bylo ve scéně Seznámení s Eldoradem. Černé jeviště působí v prostředí Nové scény zbytečně asketicky, což nekoresponduje s Bernsteinovou hudbou. Tento dojem nezachrání ani závěrečný návrat k maketě zámku, kdy se úvodní westfálská idyla propojuje s tezí vyjádřenou závěrečným sborem (Make Our Garden Grow). Kostýmy Evy Jiřikovské posunuly děj do padesátých let minulého století, což koresponduje s režijním pojetím Tomáše Ondřeje Pilaře, který pro svoji inscenaci zvolil právě tuto dobu – éru barevných hollywoodských filmů, vytvářejících iluzi dokonalého světa a hřejivého pocitu bezpečí, jež však zažíváme pouze v době svého dětství. Dynamičnost a rytmické bohatství Bernsteinovy hudby je výzvou pro každého choreografa, čehož Martin Šinták v práci se sólisty a baletním souborem bohatě využil. Ke kladům představení lze přičíst i pečlivě připravený program Vojtěcha Franka, obsahující vedle odborných statí seznam hudebních čísel a kompletní libreto s překlady Ivana Vomáčky a režiséra Pilaře. V inscenaci, v níž byla pro zpěvní čísla zvolena angličtina, mají podstatný význam na čtecím zařízení české a anglické titulky připravené Zbyňkem Brabcem. První repríza s alternujícími pěvci se odehraje v sobotu 17. června.

Foto: ze zkoušky – DJKT / Martina Root