„Karol Kurpiński napsal 30 oper. Přežila jediná – Hrad Czorsztyn.“

„Bomsori Kim zvládala virtuózní prvky s neuvěřitelnou lehkostí, Julianna Avdějeva svým výkonem strhla i orchestr.“

„Penderecki psal Tři kusy ve starém slohu zcela jistě sobě tak trochu pro radost.“

Polská republika byla vyhlášena 11. listopadu 2018, jen pár týdnů po vzniku Československa. Jestliže u kolébky naší republiky stáli profesor/filosof a generál/astronom, pak o vznik novodobého polského státu se zasloužil fenomenální klavírista/skladatel Ignacy Jan Paderewski, který využíval svá turné k boji za obnovu polské nezávislosti. Byl mluvčím Polského národního výboru a stal se předsedou první svobodné polské vlády. Jak tedy oslavit lépe 100 let znovunabyté nezávislosti Polska než hudbou? Slavnostní koncert k tomuto výročí zazněl v podání POZNAŇSKÉ FILHARMONIE, která představila 16. listopadu pražskému publiku čtyři polské skladatele ze čtyř různých období.

V polských barvách, červené a bílé, slavnostně osvětlená Smetanova síň měla možnost poznat Poznaňskou filharmonii, která je považována za druhý symfonický orchestr Polska po Varšavské filharmonii. Orchestr má ve svém názvu jméno významného polského skladatele (studoval u Paula Ducase a Nadi Boulangerové), muzikologa a organizátora hudebního života Tadeusze Szeligowského, který se v třicátých letech minulého století v Poznani výrazně zasloužil o vznik symfonického orchestru, na něj pak v roce 1947 navázala Státní filharmonie Poznaň, jejímž prvním uměleckým ředitelem se Szeligowski stal. První sezónu jim přijela zahájit Česká filharmonie s Rafaelem Kubelíkem. Szeligowski také v padesátých letech založil Mezinárodní houslovou soutěž Henryka Wieniawského, která se koná pod patronací Poznaňské filharmonie dodnes, stejně jako Poznaňské hudební jaro. Do Prahy přijela filharmonie se svým hlavním hostujícím dirigentem Łukaszem Borowiczem a s dramaturgií, která chtěla ukázat bohatost polské hudby od XVIII. století až po současnost.

Program zahájila předehra k opeře Hrad Czorsztyn od Karola Kurpińského. Kurpiński (1785 – 1857) patřil k mimořádně nadaným a talentovaným umělcům. Ve svých 12 letech získal místo varhaníka v kostele v Sarnově, v pětadvaceti letech se pak stal dirigentem opery Národního divadla, kde zůstal třicet let. Jako skladatel byl mimořádně plodný. Napsal třicet(!) oper, dvacet osm orchestrálních skladeb, čtyři velké mše a nespočet opusů pro klavír, různé sbory i komorní ensembly. Z tohoto obrovského díla se v současnosti prakticky už nic nehraje. Výjimku tvoří opera Hrad Czorsztyn, ze které (v převážné většině polské) orchestry uvádějí některé části koncertantně. Jedná se spíše o singspiel, takže ke koncertnímu provedení se hodí především předehra, kde autor využívá melodie polských lidových písní. Orchestr hrál vyrovnaně, s velkým nasazením. Byl to skvělý začátek a možnost seznámit se se skladatelem, který je u nás veskrze neznámý.

Henryk Wieniawski psal svůj Koncert pro housle a orchestr č. 2 d moll více než deset let. Je to virtuózní skladba, dokonale „houslová“, se specifickou zvukovou elegancí. Sólového partu se ujala mladá korejská houslistka Bomsori Kim, kterou známe z jejího letošního recitálu na Dvořákově Praze. Svou mezinárodní kariéru Kim začala právě v Poznani na Mezinárodní houslové soutěži Henryka Wieniawského v roce 2016, v Polsku natočila debutové album a v letošním roce se stala rezidenční umělkyní u Poznaňské filharmonie. S ní a s Wieniawského koncertem se v této sezóně představí ještě v Miláně a v Berlíně. Přes své mládí je Bomsori Kim mimořádně technicky zdatná a virtuózní prvky v první části koncertu zvládala s až neuvěřitelnou lehkostí. Kantilénu se rozvíjela do nádherných oblouků, její housle zněly vroucně i břitce. Nedostižný byl cikánský tanec na začátku třetí části v závratném tempu a s bravurními staccaty. Wieniawského koncert je dialogem mezi sólistou a orchestrem, témata se mezi nimi přelévají, vytvářejí napětí i souznění. Sólistce i orchestru se to podařilo vyjádřit velmi dobře.

Současnost reprezentoval Krzysztof Penderecki a jeho Tři kusy ve starém slohu. Ach, kde je ten Penderecki bouřlivák, ten experimentátor se zvukovými efekty, originální výzkumník instrumentace? Tři kusy jsou napsány pro smyčcový orchestr a základem díla je filmová hudba z filmu Wojciecha Hase Rukopis nalezený v Zaragoze, podle románu knížete Jana Potockého. Odehrává se na počátku XVIII. století, kdy doznívá baroko a pomalu se ozývá klasicismus. A právě k baroku a neoklasicismu se Penderecki po svém avantgardním období vrací. Přetváří je ovšem po svém. Ve Třech kusech ve starém slohu ukazuje, že perfektně ovládá historické kompoziční styly, pohrává si s melodií, mistrně zvládá harmonii. Jedná se o dílko, které působí svěže, pohladí po duši. Troufnu si tvrdit, že Penderecki je psal tak trochu sobě pro radost. Smyčcová sekce Poznaňské filharmonie ani na chvíli nezapomněla, že je to sice suita ve starém slohu, ale provedení musí být moderní.

Jaká by to byla oslava polské hudby, kdyby chyběl Fryderyk Chopin. Jeho Koncert pro klavír a orchestr č. 1 e moll přišla zahrát Julianna Avdějeva, vítězka Chopinovy klavírní soutěže, není tedy divu, že si ji Poznaňští pozvali i k provedení Chopinova klavírního koncertu. I Juliannu jsme letos již slyšeli, dokonce v tom samém sále, na mimořádném koncertu FOKu, kdy doprovázela fenomenální německou houslistku Julii Fischer. Již v tehdy ukázala, že je skvělou klavíristkou. To potvrdila i v pátek večer. Chopin byl klavírní skladatel par excellence. Klavír byl pro něho vždy prvořadý, orchestr mu sloužil jenom jako doprovodný prvek. U Chopina v obou klavírních koncertech nejde o dialog mezi sólistou a orchestrem. Orchestr pouze podmalovává zvuk klavíru. V koncertu e moll oproti koncertu f moll se přece jen pokusil dát orchestru více místa, třeba v poměrně dlouhém orchestrálním úvodu i ve figurativních pasážích. Je to ale klavír, který na sebe strhává veškerou pozornost. Koncert je plný interpretačních těžkostí a klade na klavíristu mimořádné nároky. Pro Juliannu Avdějevu jako kdyby nebyly, vše se zdálo neuvěřitelně snadné. Její hra mi připomínala Valentinu Kameníkovou s její razancí i vervou. Přesto, zvláště ve střední části, byla krásně lyrická. Svým výkonem strhla i orchestr. Odměnou byl bouřlivý potlesk.

Došlo i na přídavky. Julianna Avdejeva si vybrala slavnostnímu večeru odpovídající skladbu Ignace Jana Paderewského Cracovienne fantastique. Provedení odpovídalo názvu – fantastické. Poznaňská filharmonie si vybrala mazur z opery Stanisłava Moniuszka Strašidelný dvůr. Moniuszko, jeden z nejvýznamnější polských skladatelů, napsal svěží dílko, které se hodí jak na operní scénu, tak na koncertní pódia nebo jen tak k promenádnímu koncertu. Poznaňští hráli s chutí, radost z nich přímo čišela. Oslavili sto let svého státu skutečně mimořádně. Takže přejme stejně tak, jak si přejí mezi sebou Poláci – sto łat.

Foto: Petr Dyrc