„Anna Gaálová má dar naklonit si publikum pódiovým projevem plným něhy a pokory.“

„Sólového partu se Veronika Lédlová zhostila s nápadnou suverenitou a potřebným sebevědomím.“

„Charakteristika pohybového slovníku Zdeňka Červinky mi dává vzpomenout na současného nejslavnějšího Čecha od fochu dirigentství Jakuba Hrůšu.“

S dalším koncertem k Roku české hudby přišla pražská HAMU. V Sále Martinů vystoupilo studentské těleso Akademických komorních sólistů pod už zkušenou taktovkou Zdeňka Červinky a v sólových úlohách se projevili barytonista Pavel Josef Kšica, zaskakující za indisponovaného Jana Kukala, trombonistka Veronika Lédlová a zejména pianistka Anna Gaálová, jež svým výkonem zaujala celou první polovinu večera. Ten jako celek hovořil o světlé budoucnosti českého umění.

Za velice sympatický koncept akce považuju už „jen“ nápadné praktické propletení různých oborů učiliště. Student dirigování vedl adepty všech možných jiných hlavních oborů sdružené ve studentském tělese, z řad studentů školy se vybrali sólisté vystoupivší na koncertě (přičemž nástrojové zastoupení bylo příjemně pestré), jednu ze zaznělých skladeb zkomponoval posluchač reprezentující další z vyučovaných oborů, a dokonce slovo k programu stvořila studentka hudební teorie. Ti všichni z jedné fakulty. Tak si představuju zdravé školní společenství.

O Anně Gaálové (*1999), klavíristce, jež se (zpaměti!) chopila Dvořákova jediného klavírního koncertu, už jsme slyšeli nejednou. Bezesporu patří mezi elitní svěřence jednoho z nejznámějších českých klavíristů Iva Kahánka. Při produkci na sobě nedala znát známky nervozity, je vidět, že už „něco zažila“. (Věnovat úsměv komusi z příbuzných bezprostředně před započetím skladby už samo o sobě hovoří o tom, že tréma nejspíš není její „silnou stránkou“ – ve smyslu, že asi není typickou trémistkou.) Šestatřicetiminutovou kompozici jsme vyslechli jedním dechem, já osobně se přistihl jako přikovaný v pohledu na pianistčiny hbité prsty. Nezanedbatelně, umělkyně má dar naklonit si publikum pódiovým projevem plným něhy a pokory. A co se týče technické stránky hry, Gaálová neměla problém.

Sice s pomocí přestávkového odeznění, přesto vyžaduje určitou odvahu umístit svou juvenilní kompozici mezi díla největších českých klasiků. Po Dvořákovi a před Smetanou totiž zazněl opus studenta skladby Tomáše Borla (*1996), konkrétně Koncert pro trombon a orchestr. Borl se výrazně nechává inspirovat hudebním světem romantických skladatelů, a vlastně proto se Koncert v chodu večera vyjímal pěkně. Skladatelovou předností je z mého pohledu zjevně dobrý cit pro výstavbu formy – jak říkají skladatelé: „Drží to.“ Míněno, že dílo neztrácí tah, že nedochází k rozpadu formy, celé to funguje. Sólového partu se s nápadnou suverenitou a potřebným sebevědomím zhostila Veronika Lédlová (*1995) ve třídě Lukáše Moťky / Stanislava Penka. Myslím, že autor kusu k jejímu výkonu nemohl mít větších připomínek, což naznačila už vřelá odezva publika po dohrání.

Nejoslavovanějšího letošního jubilanta Bedřicha Smetanu připomněly dvě jeho skladby. Tou první, kdy za Jana Kukala při jeho náhlé nemoci musel zaskočit Pavel Josef Kšica, byla árie Voka z autorovy poslední dokončené opery Čertova stěna. Oproti konzervatorním studiím je u pěvce slyšet výrazný posun, zjevně poctivě se tento člen známé hudební rodiny Kšiců řídí radami svého kantora Martina Bárty. Jistý výkon. Nedivil bych se brzkému etablování umělce mezi profesionály.

Dirigent Zdeněk Červinka (*1998) před orchestrem osaměl až na závěrečné číslo. Z cyklu Má vlast nezněla podbízivě nejznámější Vltava, nýbrž finální z šestky symfonických básní Blaník. Těleso posílené o některé dechy rázem znělo s ještě větším důrazem a přesvědčivostí, celkový sound se bezpochyby rovnal mnohému slyšenému z profesionálních pódií. Zdeněk Červinka je už v podstatě „hotový umělec“ se zářezy u Prague Philharmonia, pardubických a teplických filharmoniků i dalších těles. Charakteristika jeho pohybového slovníku mi dává vzpomenout na současného nejslavnějšího Čecha od fochu dirigentství Jakuba Hrůšu.

Frekventanti HAMU téměř vyprodaný Sál Martinů nesporně velice potěšili. Mladistvě entuziastický elán a nesporně vysoká úroveň uměleckých kvalit těžko může vést k nespokojenosti. Vyřizuju díky za všechny v hledišti přítomné.

Foto: Ondřej Konrád

Facebook X E-mail WhatsApp