„Mohli jsme pozorovat, jak umělec dokonale splynul s akustikou sálu.“

„Nemuseli jsme se všemi interpretačními rozhodnutími souhlasit, ale věřili jsme mu.“

„Zvláště zaujala schopnost se v onom perpetuálním vření poslouchat a vzájemně na sebe reagovat – s lehkostí a radostí.“

Předposlední koncert letošního ročníku Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného patřil Ivu Kahánkovi. V Dvořákově síni pražského Rudolfina se však 7. listopadu nepředstavil sám, druhá polovina tohoto ryze smetanovského večera byla příležitostí jeho žákům Anně Gaálové, Pavlu Praženicovi a Matouši Zukalovi, kteří spolu s Kahánkem vystřihli úpravy Smetanových symfonických básní pro dva klavíry. Vrcholem virtuozitou prodchnutého večera se stala turbulentní předehra k Prodané nevěstě, pro niž počet klavírů vzrostl na čtyři.

Klavírní festival Rudolfa Firkušného letos dramaturgicky perlí. Nejenže do Prahy přizval některé významné osobnosti mezinárodního klavírního světa, jimž pravděpodobně vévodí sir András Schiff (reflexi jeho koncertu čtěte ZDE), ale podařilo se mu vytvořit i neotřelý program jednotlivých festivalových večerů. I když pomineme skutečnost, že Schiff svůj program odtajnil až na koncertě, stále nám zůstává minimálně několik zajímavých aspektů. Kdy se nám například stane, že v rámci jednoho večera zažijeme na jednom pódiu pět klavírů z různých historických epoch, jako tomu bylo při recitálu Alexandera Melnikova? (Reflexi čtěte ZDE.) A jak často vidíme na jednom pódiu čtyři Steinwaye? To byl případ čtvrtečního večera, kdy se nám ze sólového vystoupení stalo nejen komorní, ale díky zvukové mase a barevnosti, kterou se Ivu Kahánkovi a jeho žákům z pražské HAMU podařilo z nástrojů dostat, snad až „pseudo-symfonické“ setkání. A to vše na podkladě tvorby pouze jednoho autora Bedřicha Smetany.

Už koncept představení pedagoga s jeho žáky je na rovině takto mezinárodně významného festivalu unikátní a pro studenty pražské HAMU šlo pravděpodobně o velkou příležitost. Tedy ne, že by už oni samotní za sebou neměli mnohé! Asi nejvíce v našich uších rezonuje jméno Matouše Zukala jakožto držitele druhého místa ze soutěže Pražského jara (2021), ale také recipienta množství ocenění, pravidelného sólistu českých orchestrů, jenž pražskou HAMU letos dokončil. Také Anna Gaálová a Pavol Praženica jsou laureáty množství mezinárodních soutěží a mají na svém kontě řadu vystoupení s předními českými orchestry. Ještě před zazněním prvních tónů jsme tedy měli právem vysoká očekávání na kvalitu výsledku.

Nejprve pro nás byl připraven čistě sólový recitál s Ivem Kahánkem jako jediným protagonistou. Schválně si vypůjčuji vznešený termín, protože Kahánek se tu (vlastně na celý večer, i spolu se studenty) stal jakýmsi průvodcem dějem programních skladeb, z nichž nejedna měla dokonce přímo literární předlohu. Na úvod pianista zvolil „klavírní báseň“ Macbeth a čarodějnice, virtuózní kompozici volně založenou na čarodějnické scéně ze Shakespearova Macbetha. Hned od počátku jsme mohli pozorovat, jak dokonale umělec – díky pedálovému, dynamickému i úhozovému přizpůsobení – dokázal splynout s akustikou sálu. To mu umožnilo ještě důkladnější práci s barvami a odstínění jednotlivých frází, výsledkem čehož byl velice plastický a širokospektrální obraz. Ne však statický, nýbrž neustále se proměňující, v němž i pauzy dýchaly očekáváním.

O všestranné technické zdatnosti Iva Kahánka se asi není třeba příliš rozepisovat, dokonce ani o propracovanosti a promyšlenosti jeho interpretací. Na čtvrtečním koncertě jsme se o jeho kvalitách mohli akorát utvrdit. Avšak co přece jen překvapilo, byla míra virtuozity, která prostupovala vybraným repertoárem. Jedna „kláda“ střídala druhou a po celý koncert, trvající (s přestávkou) více než dvě hodiny, nemožnost větší úlevy. Po technicky náročných „Čarodějnicích“ totiž přišel méně hraný Smetanův klavírní cyklus Sny. Stejně jako ve známějších Českých tancích i zde najdeme ducha české lidovosti, jež ostatně vychází už z názvů některých částí, ale daného do vysoce virtuózního kontextu s velice nápadnými názvuky na tvorbu Fryderyka Chopina. Stejně jako u předchozí skladby ani zde Kahánek pouze nepředváděl své technické dovednosti, ale provázel nás příběhy a rozličnými emocemi. Nemuseli jsme se všemi interpretačními rozhodnutími souhlasit (já bych si třeba užila střední díl druhé části cyklu Útěcha v o něco pomalejším tempu), ale věřili jsme mu, že cílem je naplno vyjádřit emoci, ne exhibovat. Kromě již zmíněného je třeba ještě vyzdvihnout práci s rubatem ve třetí části V Čechách, jejíž průběh se v Kahánkově intepretaci i přes autorem předepsané Moderato e rubato nekouskoval příliš a stále si zachovával vnitřní napětí.

Velká intenzita sdělení a představení komplexních hudebních struktur v rámci celého (poměrně dlouhého) cyklu jistě nevyčerpala pouze Iva Kahánka, ale intelektuálně i nejednoho posluchače. Proto tu byl „na odlehčení“ program druhé poloviny. Ovšem také zde probíhala dějová dramata, osudy Richarda III. či Šárky ze Smetanových symfonických básní, které přinesly mnohá vzrušení. Interpretačně se tedy opět nejednalo o snadné kousky ani po technické stránce, ani z hlediska souhry. Určitě nejobtížnějším úkolem však bylo interpretaci povznést do roviny symfonického zvuku, tedy maximálně podpořit tvoření barev a dostatečně přesvědčivě zpodobit místa, jež jsou v partituře svěřena charakterově odlišným nástrojům (např. smyčcům). Některé úseky byly v tomto ohledu nepřekonatelné (např. úvod Vltavy jsem tak barevně, zvukově kompaktně a zároveň konkrétně zpracovaný ještě neslyšela), jiné zvukově – v pozitivním slova smyslu – neobvyklé a zajímavé (např. tremolo v obou partech ve vysoké dynamice v Richardu III. či „masité“ forte v Šárce), ovšem našla se i místa, na kterých by bylo možno z hlediska úhozu ještě zapracovat.

To se týkalo (ač jsem si vědoma, že srovnání studentů či čerstvých absolventů s mezinárodní hvězdou je dost nefér) i v tomto směru asi nejsložitější skladby, Richarda III., jejíž záludnosti a vysokou technickou obtížnost jako „primo“ představil Matouš Zukal. Je ovšem otázka, nakolik za zvukovou „plochost“, která se místy zvláště ve vyšších polohách objevila, může aranžmá skladby od Josefa Kličky. Zmíněná drobná výtka však byla mnohonásobně vyvážená celkově strhující interpretací, zakončená závěrečným vítězstvím nad složitým a technicky náročným kusem. Podobně tomu bylo i u symfonické básně Šárka s Pavlem Praženicou v partu „secondo“. Obdobné emoční zvraty, obrovské turbulence a jen chvíle k zastavení daly také podklad k velmi vzrušené interpretaci, dospívající až k závěrečné obrovské gradaci. Také zde jsme místy mohli cítit, že ještě je kam se posouvat, ale… nebylo by to divné, kdyby mladí studenti hráli se stejnou samozřejmostí jako jejich pedagog?

Mezi oba vzrušené příběhy byla vklíněna nejslavnější část Smetanovy Mé vlasti, tedy Vltava, s Ivem Kahánkem tentokrát u prvního klavíru. Slavný ústřední motiv Vltavy tak padl do jeho rukou, zatímco Anna Gaálová jako „secondo“ kreslila říční proudy, neomylně, zřetelně a jistě. Moc dobře víme, že Vltava klavíru sluší, ale tomuto duu se podařilo spojit symfonický charakter s konkrétním tónem klavíru a vytvořit tak zcela jedinečný zvukový zážitek. Třešničkou na dortu pak byla skvělá souhra a vzájemné výrazové napojení. 

Na závěr pak mělo přijít to nejočekávanější: předehra k Prodané nevěstě v úpravě pro čtyři klavíry od Marcuse Kretzera. Kahánek, opět jako „primo“, ale zároveň i umělecký vedoucí skvěle sehraného souboru, nasadil tradiční, skutečně zběsilé tempo, jak ho známe z orchestrální verze. Je však možné ho udržet po celou dobu? Jak se postupně přidávaly další a další klavíry, posluchače tyto případné obavy opouštěly. Přesné nástupy, naprosto vyrovnané rytmicky i souhrou; zvláště zaujala schopnost se v onom perpetuálním vření poslouchat a vzájemně na sebe reagovat, a to s lehkostí a radostí. Obrovský úspěch u publika, které tleskalo vstoje, si vynutil přídavek, znovu smetanovský. Na závěr tak zazněla ještě „čtyř-klavírní“ Vzpomínka na Plzeň, tentokrát v úpravě Jiřího Gemrota.

…………….

Během letošního ročníku Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného vystoupila také svěřenkyně Andráse Schiffa jménem Chloe Mun, což KlasikaPlus.cz reflektovala ZDE.

Foto: Pražské Jaro / Ivan Malý