„Chloe Mun představila velmi chytře vystavěný program.“

„Glissanda hrála klavíristka s takovou lehkostí, že působila, jako by rukama namísto klaviatury jen zlehka čeřila vodní hladinu.“

„Posluchač si čas od času potřebuje připomenout, že i geniální hudebníci jsou ve skutečnosti lidé.“

Na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného se po zahajovacím koncertě Andráse Schiffa představila v neděli 3. listopadu v Sále Martinů na pražské HAMU také jeho nadějná studentka Chloe Jiyeong Mun. Korejská klavíristka nabídla posluchačům pestrý program, v němž ukázala své nesporné hráčské kvality a hluboký cit pro interpretaci. Při následné besedě si získala srdce pražského publika svým skromným a pokorným vystupováním s až roztomilou plachostí. 

Jméno korejské klavíristky není dosud v Česku příliš známé. Ačkoli má za sebou řadu úspěchů na mezinárodních soutěžích, například v Ženevě nebo v italské klavírní soutěži Ferrucia Busoniho, seznam hudebních soutěží a jejich laureátů se neustále tak rozšiřuje, že již téměř není v silách posluchačů vážné hudby jejich výsledky sledovat. 

Odpůrcem hudebních soutěží je ostatně i mentor interpretky a světově uznávaný klavírista András Schiff, který dlouhodobě poukazuje na jejich neobjektivnost. „Musím přiznat, že soutěže nesnáším, nikdo nesoutěží rád. Já jsem ostatně žádnou klavírní soutěž nikdy nevyhrál – a jsem tady,“ zavtipkoval během besedy po koncertě. Jelikož však chce sám podporovat mladé talenty, založil jako alternativu vlastní projekt Building Bridges, do nějž každý rok přijme tři nadané klavíristy k intenzivnímu studiu pod svým vedením (o svém poslání podporovat nadějné umělce hovořil také v předfestivalovém rozhovoru pro KlasikuPlus.cz). „Mám pocit, že jsem se naučila nejen hudbu, kterou jsem se chtěla naučit, ale že mi to zcela změnilo život, vnímání a můj přístup k tomuto světu,“ řekla Mun o pedagogickém působení svého učitele, který bývá rovněž nazýván hudebním myslitelem.

Své studentce zprostředkoval koncert v rámci Pražského jara, aby ji představil českému publiku. Jak píše v úvodu programu korejský velvyslanec Youngki Hong, jenž svou krajanku na recitál přišel osobně podpořit: „Praha představuje to nejlepší z kultury, historie a hudby. Mnoho našich umělců sní o tom, že bude vystupovat v tomto nádherném městě,“ uvedl. Praha je totiž v Jižní Koreji známá nejen v uměleckých kruzích, ale je takřka popkulturním pojmem, jímž jsou místní doslova posedlí. Objevuje se totiž jako kulisa několika K-dramat, což je korejská obdoba romantických seriálů, a po Paříži je korejskými turisty druhým nejnavštěvovanějším evropským městem. Na koncert tak dorazila klavíristku podpořit také řada jejích krajanů. Schiff zaujal strategické místo s dobrým výhledem na ruce své žačky a celý koncert pozorně sledoval její výkon.

Chloe Mun představila velmi chytře vystavěný program, v němž obsáhla Chopinovy Tři mazurky, op. 50, dvě knihy z Obrazů od Clauda Debussyho, Sonátu C dur Josepha Haydna a Sonátu c moll Franze Schuberta. Ostatně, jak sama uvedla, nad programem prý vždy velmi pečlivě přemýšlí a zvažuje souvislosti nejen mezi autory, ale i jednotlivými skladbami. 

Chopinovy mazurky do programu zařadila, protože jde o dílo, které není na koncertních pódiích příliš hrané, a zvolila dobře. Na ploše tří drobnějších skladeb ukázala technickou preciznost a hravost v klavírním projevu.

Zahrnout do programu hudbu Clauda Debussyho poradil umělkyni před rokem právě její učitel, a nemohl pedagogicky zapůsobit lépe. Mun vybrala konkrétně Obrazy (knihu I a II), které ve výsledku patří mezi její oblíbené skladby, což bylo cítit doslova v každém tónu, a impresionistická hudba patřila k vrcholům koncertu. Pozornému čtenáři tištěného programu jistě také neunikla citace skladatele, jenž první knihu Obrazů považoval za důležitý milník své kariéry a prohlásil: „Bez falešné pýchy cítím, že se tyto tři skladby k sobě dobře hodí a že si najdou své místo v klavírní literatuře… nalevo od Schumanna nebo napravo od Chopina, jak chcete…“ Že zazněly v programu po Chopinově hudbě, tak jistě nebude náhoda.

Působivě zahrála Mun zejména první část s názvem Odrazy ve vodě. Jde sice o jednu z mnoha Debussyho „vodních“ skladeb, přináší v ní však nové zvukové barvy, které autor počátkem 20. století objevoval v klavírním zvuku a experimentoval s nimi. K zobrazení světla odrážejícího se od vodní hladiny a jejího vlnění zde slouží záplava arpeggií, tremol a glissand, která hrála klavíristka s takovou lehkostí, že působila, jako by rukama namísto klaviatury jen zlehka čeřila vodní hladinu. Drobná staccata pak evokují vodní kapky a pianistka je hrála způsobem, jako by jí tóny odkapávaly z prstů. 

Mezi devízy mladé klavíristky rozhodně patří cit pro zvukomalbu a její detaily, působivé tak byly i další skladby z obou cyklů, jimž vdechla precizní a citlivou dynamiku, ať už šlo o Pohyb, evokující kolo za jízdy, nebo další trojici skladeb z druhé knihy Zvony znějící listovím, kde opět předvedla neuvěřitelnou lehkost rukou, A luna sestupuje na bývalý chrám s Debussyho oblíbeným motivem měsíčních paprsků nebo mimořádně živé virtuozní scherzo Zlaté rybky, v níž umělkyně zachytila hravost i bolestnou naléhavost, až se posluchač obával, zda nejde o ryby v Bečvě.

První polovina koncertu tak představila něžnější a lyričtější polohu klavíristky, dala prostor pro pečlivou tvorbu zvuku každého tónu a umělkyně v ní působila uvolněněji a zasněněji. Druhá polovina koncertu patřila dramatičtějším a technicky náročnějším skladbám a Mun v ní vypadala ještě soustředěněji na preciznost, zároveň však ukázala obrovský cit pro gradaci, budování napětí a schopnost ve vteřině změnit náladu skladby. 

Působivě dokázala vystavět zejména kontrastní části Schubertovy Sonáty c moll: velmi dramatickou první větu Allegro, při Adagiu naopak působila, jako by se vpíjela do klavíru, aby následně dostála naléhavosti třetí a čtvrté věty s hravým menuetem v závěrečném Allegru. Její recitál jako celek byl opravdu výjimečný zejména citem pro detail. 

Pomyslným posledním krokem k odhalení komplexnosti osobnosti umělkyně byla právě závěrečná debata. Ačkoli na koncertních vizuálech působí v blyštivých černých šatech sebejistě, stejně jako při hře samotné, kdy se nechává pohltit jevištní úlohou či hudebními emocemi, debata s publikem odkryla v jejím vystupování roztomilou plachost, nervozitu a pokoru, s níž k umění přistupuje. Jako by měla problém sestoupit ze snového světa, do nějž se při hře dostala, zpátky na zem. Posluchač si čas od času potřebuje připomenout, že i geniální hudebníci jsou ve skutečnosti lidé. Chloe Mun tak svou kouzelnou rozpačitostí a skromností učinila, a o to větší sympatie si získala.

Foto: Pražské Jaro / Václav Hodina