„Skladba Violoncelloops měla možnost dozrát do výsledné podoby.“

„Václav Petr zaujal publikum hned při svém příchodu na pódium nejen výraznou extravagantní košilí, ale také koncentrovaným a precizním výkonem.“

„Potvrdilo se, že když je nová, modernistická skladba výborně napsaná i zahraná, tak ji bez problému a s nadšením přijme i konzervativnější publikum.“

Ve čtvrtek 19. září se Česká filharmonie představila ve Dvořákově síni Rudolfina za řízení zkušeného německého dirigenta Inga Metzmachera v dalším ze svých letošních vystoupení v rámci festivalu Dvořákova Praha. Kromě působivého Památníku Lidicím Bohuslava Martinů a proslulé Páté symfonie Petra Iljiče Čajkovského program obohatila světová premiéra koncertu pro violoncello a orchestr nazvaného Violoncelloops od současného českého skladatele Petra Wajsara. Sólového partu se ujal koncertní mistr České filharmonie Václav Petr.

V létě roku 1942 po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a následných represivních akcích nacistů proti českým vlastencům, které vyvrcholily vyhlazením středočeské vesnice Lidice, se vzedmula vlna solidarity v celém tehdejším svobodném světě. Československá exilová vláda hned záhy vyzvala Bohuslava Martinů, aby zkomponoval hudební monument k této tragické události. Skladatel sice začal psát, nicméně po určité době práce přerušil a původní skici použil ve své První symfonii. K myšlence se vrátil až na základě výzvy k napsání krátkých skladeb reagujících na válečné události od American League of Composers. Památník Lidicím, H 296 tak byl dokončen až v létě roku 1943. Na pódiové provedení si však skladba musela ještě další dva roky počkat, nicméně premiéra byla následně velmi prestižní záležitostí – za řízení Artura Rodzińského ji provedla v říjnu roku 1945 The New York Philharmonic. (Více o tématu v článku Odraz lidické tragédie v umění.)

Letošní festivalové provedení skladby v podání České filharmonie bylo v mnoha ohledech hluboké. Dirigent večera Ingo Metzmacher k tomu podotkl: „Jako pro Němce pro mě bylo provedení Památníku Lidicím velmi emotivní!“ Česká filharmonie, kterou na pódium přivedl její koncertní mistr Jan Fišer, se představila hned v první skladbě večera ve výborné formě a prakticky od úvodních tónů vtáhla svým charakteristickým zvukem zaplněnou Dvořákovu síň Rudolfina do víru symfonické hudby.

Jako druhé číslo večera přišla na řadu světová premiéra skladby Violoncelloops – koncertu pro violoncello a orchestr. Její autor Petr Wajsar vznik skladby komentuje: „Původní zakázka přišla od České filharmonie zhruba před pěti lety. Z nejrůznějších důvodů však k původně plánované premiéře nedošlo a vhodná příležitost k provedení tak nastala až nyní, na festivalu Dvořákova Praha. Jsem svým způsobem rád, protože k partituře jsem se v průběhu těch pěti let mnohokrát vracel a několikrát ji přepracoval. Skladba tak měla možnost dozrát do výsledné podoby.“

Sólista večera, violoncellista Václav Petr (rozhovor čtěte ZDE.) zaujal publikum hned při svém příchodu na pódium nejen výraznou extravagantní košilí s geometrickými černobílými objekty, ale co je důležitější, také od začátku koncentrovaným a precizním výkonem. Zhruba třicetiminutová skladba je koncipovaná jako jednovětá, nicméně v sobě skrývá pět autonomních částí. Z nich spolu myšlenkově korespondují první a pátá část, čímž v rámci celku autor vytváří velký „loop“ či smyčku. Smyčky Wajsar vytváří také ve vnitřních plochách skladby, a to jak v rytmických – zde bych vyzdvihl především suverénní výkon bicistky Anežky Novákové, členky orchestrální akademie, která hrála s Českou filharmonií svůj vůbec první projekt! –, tak v plochách témbrových a atmosférických, kde mohl svůj cit pro práci s barvami a zvuky ukázat publiku sólista Václav Petr. Zejména plocha využívající flažolety působila jako z „jiného světa“ a díky přirozeným mikrointervalům evokovala snad až starou antickou hudbu.

Velmi zajímavé bylo také sledovat reakce publika. Zatímco před začátkem koncertu vedle mě sedící pár projevoval k nové skladbě určitou nedůvěru, tak po jejím vynikajícím provedení reagoval s neskrývaným nadšením a rozhodně nebyl sám. Bouřlivý potlesk a „brava“ dokonce přiměly Václava Petra k přídavku. „Zahrál jsem Baladu Eugène Ysaÿe ve verzi pro sólové violoncello. Není to sice má úprava, ale částečně jsem si ji dotvořil,“ prozradil mi sólista po koncertě. Celkovým vyzněním světové premiéry Violoncelloops a veskrze pozitivními reakcemi publika se potvrdilo, že když je nová, modernistická skladba výborně napsaná i zahraná, tak ji bez problému a s nadšením přijme i konzervativnější festivalové publikum.

Druhá půle festivalového koncertu byla věnována hudbě Petra Iljiče Čajkovského, konkrétně provedení jeho Symfonie č. 5 e moll, op. 64. Čajkovskij tuto skladbu komponoval v jarních a letních měsících roku 1888, přičemž v listopadu téhož roku petrohradskou premiéru Mariinském divadle sám dirigoval. Dobové přijetí tohoto rozsáhlého, čtyřvětého symfonického cyklu bylo poněkud problematické, nicméně v průběhu dalších let se bezpečně usadil v klasickém repertoáru světových orchestrů. Velkou popularitu si získal především v průběhu druhé světové války, kdy ji (nejen) ruské orchestry často nasazovali pro její údernost, přímočarost, řadu folkloristických motivů a přístupnost širšímu publiku. 

O dirigentu Ingu Metzmacherovi (rozhovor čtěte ZDE) se tvrdí, že je specialistou na novou hudbu, vždyť je autorem několika odborných publikací, včetně popularizační Keine Angst vor neuen Tönen: Eine Reise in die Welt der Musik (Nebojte se nových zvuků: Cesta do světa hudby). Nicméně v interpretaci Čajkovského hudby projevil velkou romantickou kapacitu. Také orchestr snad ještě vygradoval svůj dosud skvělý výkon, bylo prostě znát, že u Čajkovského je „prostě doma“. Co se mi opravdu líbilo, byla vnitřní dramaturgie provedení, kdy symfonie vyzněla jako jeden velký celek, čemuž napomohly takřka neznatelné pauzy mezi větami, tak akorát na jedno nadechnutí… Ze skvělého výkonu všech muzikantů České filharmonie bych vyzdvihl slavné hornové sólo, které hrála Kateřina Javůrková. Možná jsem v něm zaslechl dva drobné „kanárky“, ale patří k velikosti interpretky, že i přesto sólo vyznělo s velkou uměleckou přidanou hodnotou a chytilo mě za srdce. Brava!

Obsahově bohatý festivalový koncert poté uzavřel aftertalk, ve kterém Jiří Vejvoda uvolněně pohovořil s Petrem Wajsarem, Václavem Petrem a Ingem Metzmacherem nejen o premiéře, ale také o dalších skladbách, které zazněly. Dodalo to festivalovému večeru příjemný, lidský rozměr a velmi důstojné zakončení.

Foto: Dvořákova Praha / Petra Hajská