„Čím to, že barokní soubory působící na českém území nějak automaticky disponují interpretačním nadšením a elánem?“

„Snadno mohla naskočit myšlenka o tuzemském podceňování hudby španělské provenience.“

„V posledním čísle večera Beatriz Lafont předvedla mimořádnou ohebnost a pohyblivost hlasu, jakož i možnosti rozsahu.“

Soubor Musica Florea uspořádal nevšední koncert na neobvyklém místě. Rytířský sál Velkopřevorského paláce na Malé Straně byl 6. prosince svědkem vystoupení španělské sopranistky Beatriz Lafont Murcia. Umělecký vedoucí, violoncellista a tentokrát také kytarista Marek Štryncl společně s ansámblem představil francouzskou a španělskou hudbu v Evropě 17. a 18. století.

Večer přinesl reprezentativní průřez francouzskými a španělskými hudebně-scénickými žánry období baroka, přičemž se zhruba střídala čistě instrumentální čísla s těmi i s vokálem. Úvod obstarala Suita č. 1 Michela-Richarda de Lalanda. Přibližné sto padesátce diváků se dostalo chutného a dobře stravitelného předkrmu, po němž už nastoupila Beatriz Lafont Murcia (rozhovor s ní si lze přečíst ZDE.) a už svým úvodním číslem ubezpečila o tom, že svým výkonem hodlá učinit zadost zmíněné scéničnosti. Jala se využívat celý prostor pódia, nešetřila očním kontaktem, zpívajíc zpaměti (což dnes u zpěváků nějakým způsobem není samozřejmé) zužitkovávala svůj jižanský temperament k nápadné a vhodné mimicko-gestické práci.

V tomto místě je nutné zmínit, že překlady jí zpívaných textů k dispozici nebyly. Je trochu smutné muset se jen domnívat, o čem zpěvák asi tak zpívá. Zvláště v případě scénického aspektu by bylo více než záhodno vtáhnout diváka ještě důkladněji do toku hudby i v jejím explicitním textovém sdělení.

Nicméně zpěvačka má natolik výrazný pódiový projev, že árie vlastně „utáhla“ i bez posluchačského zorientování se v příběhu. Vystoupení si po celý čas viditelně užívala, stejně tak celé doprovázející těleso, které se v recitativu a árii (Formons les plus brillants concerts – Aux languers d’Apollon Jeana-Phillipa Rameaua) dokonce zapojilo do herecké akce. Čím to, že barokní soubory působící na českém území nějak automaticky disponují interpretačním nadšením a elánem? Můžeme jít na Collegium Marianum, Collegium 1704, Musicu Floreu či jiné a téměř s jistotou se nám dostane vystoupení muzikantů, kteří svou profesi evidentně mají rádi. Proč tomu tak není vždy i v případě symfonických orchestrů a jiných velkých těles? Proč v jejich případě často proznívá určitá šeď všednosti a nudy? Barokní tělesa nás v tomto ohledu zpravidla nezklamou a nejinak tomu bylo v případě Musicy Florey 6. prosince. Marek Štryncl zázračně už svou přítomností a všudypřítomným úsměvem dokáže navodit navýsost příjemnou atmosféru, jíž posluchač chce být součástí. Tentokrát zaujal ještě přídatně z většiny akordickou, umnou hrou na kytaru precizně a konkrétně rytmizovanou a muzikantskou energií nabitou. I houslistka, snad můžeme říct koncertní mistryně Magdalena Malá se překonávala a ještě pozvedla svůj výkon nad obvyklý standard, když ho rámovala nápadným a žádoucím hráčským sebevědomím. Výraznou roli přijal také flétnista Marek Špelina a nabídl brilantní instrumentální um.

Co se týče Beatriz Lafont, je nutné se chvíli zastavit u techniky jejího zpívání – je totiž značně neobvyklá, minimálně na českém „rybníčku“. Ponechám stranou úvodní intonační nejistotu (způsobenou možná trémou zkraje vystoupení), protože po minutě zmizela a už se nevrátila; navíc rovný zpěv, který pěvkyně praktikuje, je do určité míry odvaha – vibrato je jiným zpěvákům často berličkou k zakrytí neschopnosti přesné intonace. Možná se to ale s „rovností“ zpěvu nesmí přehánět. U Beatriz Lafont člověk neslyší hlubší oporu, nepozoruje kýžené propojení celého dechového sloupce odspodu až po „masku“. Její způsob zavání forzí a absence větší role bránice způsobuje, že nízké polohy ztrácí znělost a nosnost. Hlas celkově téměř rezignuje na hrudní rejstřík a témbr drtivou nadvládou registru hlavového získává nádech neurotické afektovanosti, zejména ve výškách. Zpěvačka se bez problému dostává k metě c3, avšak čím výše se nachází, tím ostřejším se její tón stává. Moc pěkně vycházely zádumčivější kusy (např. Ah! Mortelles douleurs Jeana-Baptista Lullyho), ve kterých umělkyně rovněž předváděla obeznámenost s barokní ornamentikou. V těchto mollových pasážích ve spíše nižších polohách hlas získával nejpříjemnější barvu. Při přechodu do skutečných hloubek však docházelo k nápadných rejstříkovým střihům, zlomům. Zpěvaččina technika je usazená a aplikovaná přesvědčivě, avšak českému uchu se nejeví „správně“. Ve výsledku se vlastně podobá technice sopranisty-kontratenora.

Pokud jde o repertoár večera, snadno mohla naskočit myšlenka o tuzemském podceňování hudby španělské provenience. Autoři jako José de Nebra či Francisco Hernández de Illana u nás nejsou velmi známí, přesto hudba, kterou skládali, je zřejmě plná neotřelé invence, živoucí a prodchnutá přitažlivou emocionalitou.

Před předposledním číslem povstal umělecký vedoucí Marek Štryncl ke krátkému slovu: „Dobrý večer,“ prohlásil asi hodinu a čtvrt po začátku, načež sál naplnil pobavený smích. Štryncl přiblížil pojem zarzuela úzce spjatý s daným večerem i s budoucím projektem převozného divadla Florea Theatrum, jehož náplní právě bude jedno takové dílo Antonia de Literese, které kombinuje mluvené slovo a zpěv.

Právě zmíněným komponistou končil středeční koncert. Jeho Si de rama en rama bylo první příležitostí k rozeznění kastanět, jež zdatně obhospodařovala pěvkyně Beatriz Lafont, když procházela uličkou mezi diváky. V posledním čísle večera Si el triunfo que ama zas předvedla mimořádnou ohebnost a pohyblivost hlasu, jakož i možnosti rozsahu. Musica Florea ji doprovodila skutečně triumfálním způsobem a opět prokázala, jak ji to celé prostě baví.

Foto: Petr Dyrc