„Bystrý posluchač mohl rozpoznat i vítězoslavnou chvíli nad sneseným vajíčkem.“

„Čím pohodovější byla první část koncertu s dokonalou formou symfonie, tím náročnější byl ponor do díla Dmitrije Šostakoviče, bořitele zákonitostí symfonické formy.“ 

„Dennis Russell Davies vedl orchestr s  klidnou jistotou všemi úskalími excentričnosti Šostakovičova díla.“

Šestý abonentní koncert 68. koncertní sezóny naplnila Filharmonie Brno v Besedním domě 16. května dvěma nesourodými skladbami. Název „Haydn a Šostakovič v g moll“ vystihl jejich styčný bod. Obě symfonie jsou v tónině g moll. Vzájemně však vyvažují smutek a hravost. Symfonie č. 83 Josepha Haydna, známá jako Pařížská a také jako La poule – Slepička, je hravá. A Symfonie č. 14 g moll Dmitrije Šostakoviče pro soprán, bas a komorní orchestr op. 135? Ta je naopak jednou z nejvážnějších existenciálních skladeb dvacátého století. Provedení se ujal šéfdirigent Filharmonie Brno Dennis Russell Davies, zpěvních partů sopranistka Jana Šrejma Kačírková a basista Jiří Sulženko.  

Symfonie č. 83 Josepha Haydna, známá jako Slepička, je skladba plná hudebního humoru, ale i jednoduché a laskavé životní moudrosti. Po monumentálním úvodu se první věta označená Allegro spiritoso mění v synchronním rytmu houslí, krátce se zvedá k hymnickému začátku a opět ulpívá v rytmizaci podobné slepičímu zobání, kvokání a poskakování na pomyslném dvorku. Bystrý posluchač může rozpoznat i vítězoslavnou chvíli nad sneseným vajíčkem… Po těchto radostech i starostech nastává útlum ve větě druhé označené jako Andante. Ospalost, soumrak, jen občas se pozvedne křidélko či víčko pod dojmem snu v dokonalé souhře orchestru. Taneční nástup věty třetí, Menuetto – Trio: Allegretto, evokuje směs pocitů z idylického prosluněného dne s občasnou ptačí připomínkou. Kontrastně se pak rozeznívá Finále s označením Vivace.     

Čím pohodovější byla první část koncertu s dokonalou formou symfonie, tím náročnější byl ponor do díla Dmitrije Šostakoviče, bořitele všech dosavadních zákonitostí symfonické formy. Jako účastník a bdělý pozorovatel dějů dvacátého století zaznamenával, co by nemělo být zapomenuto. Jeho dílo se v průběhu života překlene od Walze č. 2 až k Symfonii č. 13 na Jevtušenkovu báseň Babí jar, která jistě ovlivnila i jeho Symfonii č. 14 g moll pro soprán, bas a komorní orchestr op. 135. Opřen o díla básníků meditujících nad tématem lásky, života a smrti, často ovlivněných přímou válečnou událostí, napsal Šostakovič dílo varující a odsuzující jakékoli násilí. Symfonie, která měla být oratoriem, se postupně stala kantátou o jedenácti básních pro dva hlasy.

Autorem první básně je Federico García Lorca. „Sto zanícených láskou snem věčným tiše dříme… A rudý písek kryje tvé cesty, Andalusise‘‘.  Začátek v  pianissimu sólových houslí s tklivou melodií, v níž nelze nepoznat lidovou píseň Ščedryk, se po chvíli láme do bezútěšné a tragické polohy s výraznými glissandy sólového kontrabasu.  Ve druhé básni Malageňa už rovnou „přišla smrt“ a „…hněv už z kytar plane… Sůl v strunách cítíš…“. Housle zasviští v nejvyšších polohách. Do naléhavě bolestného zpěvu sopránu se ozývají kastaněty, celesta a zvony. Postupně se vystřídala sóla všech nástrojových sekcí i skvěle odzpívané party sopranistky Jany Šrejmy Kačírkové a basisty Jiřího Sulženka. Přenesly posluchače do atmosféry, ve které si Guillaume Apollinaire léčil  traumata války, do níž byl vržen. Jeho Lorelei a následující Sebevrah jsou námětově podobné a hudebně nesmírně náročné. Báseň Madam, stůjte, prosím, má sice tóny rozverné, ale její text „Jsem též samý smích, …jak ta smrt lásku kosí…“ je vševypovídající. Báseň Ve vězení La Santé jako jediná vnáší otázku „Proč Bůh dal mi těžce nést tento kříž?“ Následuje báseň plná vzdoru a sotva publikovatelných nadávek i kleteb, Odpověď záporožských kozáků cařihradskému sultánovi. Mění se bolestínský tón hudby a po šílené férii zvuků vstupuje Dělvig v básni Ach Dělvigu, Dělvigu! od Vilgeima Kjuchelbekera  „…rdí se, kdo kradou, lhou, a tyranů moc zdá se malá, když zpívá Dělvig….“. Na další otázky o životě a smrti by snad mohl dát odpověď Rainer Maria Rilke. V jeho Smrti básníka se opět tklivě opakuje Ščedryk. Ani Závěr nedává naději. Mnohem blíž je k ní v Máji náš Karel Hynek Mácha. To je však naše poezie… Symfonie skončila nečekaně a náhle. 

Po zásluze velký aplaus ocenil především dirigenta. Dennis Russell Davies vedl orchestr s  klidnou jistotou všemi úskalími excentričnosti Šostakovičova díla. Přes těžké téma, neobvyklé postupy v harmonii ve složitém, těžce hratelném rytmu, mělo jeho vedení přirozenou dynamiku i tempo a bylo příjemně poslouchatelné. Postupně všem poděkoval, především koncertnímu mistru Pavlu Wallingerovi, sólistovi mnoha citlivých pasáží, také všem dalším sólistům a nástrojovým skupinám… I pěvcům, Janě Šrejmě Kačírkové a Jiřímu Sulženkovi.    

Foto: Filharmonie Brno / Václav Hubáček