„Alena Hron patří k dirigentům, kteří dokáží vnutit orchestru svoji hudební představu tím, že hudebníky pro ni nadchnou.“

„Perkusionista David Paša se mezi tou spoustou nástrojů pohyboval jako tanečník, třímal v každé ruce i čtyři paličky a hbitě přebíhal od jednoho nástroje ke druhému.“

„Sólové violoncello mělo sice poněkud drsnější zvuk, přesto přednášelo nostalgickou naléhavou melodii spolu s orchestrem nosným tónem.“

Mezinárodní hudební festival Talentinum měl letos ve Zlíně 27. ročník. Jeho cílem je podpora a rozvoj mladých talentů a Filharmonie Bohuslava Martinů je přitom jejich partnerem při realizaci uměleckých projektů. V období od 18. dubna do závěrečného koncertu 23. května se uskutečnily čtyři projekty, ve kterých se představili publiku čtyři nadějní dirigenti a patnáct mladých sólistů. Tři poslední hráli ve čtvrtek pod taktovkou Aleny Hron.

Poslední koncert zlínského festivalu Talentinum přilákal 23. května publikum jak zajímavým repertoárem, tak výběrem sólistů. Netradičně před orchestr Filharmonie B. Martinů nastoupila žena, mladá dirigentka Alena Hron. Ta si již stačila vybudovat pověst spolehlivé a energické ženy u většiny symfonických orchestrů v České republice i v některých operních divadlech. V loňském roce dokonce debutovala na Pražském jaru a nedávno zaujala kompletní nahrávkou orchestrálních děl Vítězslavy Kaprálové. Čeká ji od následující sezóny Jihočeská filharmonie v Českých Budějovicích, kde zaujme post šéfdirigentky. Jde tedy o vycházející hvězdu na symfonickém nebi a poslední koncert Talentina potvrdil, že má na čem stavět. 

Má jak přednosti ženské, je inspirativní a při dirigování působí esteticky a půvabně, tak nezapře, že dokáže být energická a nesmlouvavá, že ví, co chce, a je schopná to z orchestru vytáhnout. Zdá se, že patří k dirigentům, kteří dokáží vnutit tělesu svou hudební představu tím, že hudebníky pro ni nadchnou. Přitom je zjevně i systematická, neboť dokáže vystavět hudební plochy přesně vypočítané tak, aby dosáhly kýženého efektu. První skladbou, kde dala své přednosti najevo, byla romantická předehra Hebridy od Felixe Mendelssohna-Bartholdyho (jehož druhé jméno program koncertu tajuplně zamlčel). Líčení severských ostrovů a jejich ság, včetně tajuplné jeskyně a bouřícího moře, bylo dobrým vstupem, který prověřil dirigentku jak v hudebním cítění, tak v precizním vedení orchestru. 

Druhou skladbou, která v ten večer zazněla, byl Koncert pro bicí nástroje a orchestr s názvem Inkantace. Autorem je finský skladatel Einojuhani Rautavaara (zemřel v roce 2016). Dílo má romantickou koncepci, ale zapojuje do ní efektní techniky i polytonální harmonie a dosahuje tak mystického účinku. Skladba z roku 2008 vznikla ve spolupráci se skotským perkusionistou Colinem Curiem, který je i autorem sólové kadence v poslední větě skladby. Na pódiu již při provozování první skladby zaujala a provokovala pozornost připravená sada perkusí, která se tam vyjímala jako šperk už nejen svým estetickým, ale i technickým vybavením. Sestava, která fungovala jako jeden komplexní nástroj, měla z pravé strany marimbu a zvony, z levé strany vibrafon a mezi tím spoustu nejrůznějších bubínků a uprostřed činely. Perkusionista David Paša se mezi tou spoustou nástrojů pohyboval jako tanečník, třímal v každé ruce i čtyři paličky a hbitě přebíhal od jednoho nástroje ke druhému. Vyluzoval přitom zvuky, působící dílem jako esoterické mámení kapek vody, dílem jako energické efekty, které doplňovaly melodickou linii vibrafonu a marimby. Třívětou skladbu zahájilo nejprve Pessante s blyštivou fanfárou žesťů a mírnou disonancí v orchestru, aby postupně vyvrcholilo velebným motivem ve fortissimu, kdy byly zapojeny do akce všechny perkuse, které pak postupně utichly do pianissima. Druhá věta Espressivo vycházela z pianissima a přinesla snovou něhu, bicí lehce zvonily a po crescendu utichla věta do zamyšleného klidu ve zvuku vibrafonu. Třetí věta Animato byla především exhibicí pro perkusionistu, orchestr zastal roli doprovodnou. Po krátkém odsazení nastal prostor i pro pomalou meditaci vibrafonu, po níž přišel varovný úder lesních rohů a vznešenými akordy dovedl orchestr skladbu do fortissima v závěru. Efekt provedení zapůsobil na publikum jako jiskra a bouře ovací trvala opravdu dlouho. Mladý interpret se zapsal do srdcí i myslí publika jako výsostný umělec se schopností zaujmout publikum brilantním výkonem. 

Další byl na programu Koncert pro housle a orchestr č.3 G dur, K 216 Wolfganga Amadea Mozarta. Pokud si někdo pomyslel, že výběr skladby není nic objevného, mladá houslistka Klára Klánská ho brzy vyvedla z omylu. Známou skladbu přednesla s takovou grácií a muzikalitou, že na sebe okamžitě strhla pozornost publika. První větu Allegro zahájila s noblesou, lehkostí a přitom jasným a pevným tónem, který zářil a stříbrně se nesl do auditoria. Technické i dynamické finesy, jako echa či akcenty a frázování, včetně hravé kadence, přednášela s lehkostí a samozřejmostí. Druhá věta Adagio začala měkce a zasněně, housle zpívaly v dojemné kantiléně, ozvláštněné mírným vibratem, sólová kadence se nesla do publika procítěným výrazem. Třetí větu Rondeau: Allegro zahajují smyčce spolu s lesními rohy, aby následovala odlehčená taneční část s efektními kontrasty. Melodie houslí spolu s orchestrem zakončila vylehčeně kouzelný přednes mladé a půvabné houslistky. 

Poslední skladbou večera byl Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 Es dur, op. 107 Dmitrije Šostakoviče. Čtyřvětou skladbu z roku 1959 napsal autor pro Mstislava Rostropoviče, který ji premiéroval s Leningradskou filharmonií. Jako poslední skladbu Talentina ji přednesl se zlínskou filharmonií violoncellista Jakub William Gráf. Koncert je velmi technicky náročný nejen pro sólistu, ale i na souhru s orchestrem. První věta Allegretto je podložena ostinátním pochodovým rytmem, který vzbuzuje napětí a obavy. Díky přesné práci dirigentky panovala pečlivě vypracovaná souhra sólisty s orchestrem ve všech rytmizovaných částech; orchestr se vzpínal do vysokých poloh pištivým témbrem dřevěných nástrojů, podporovaných pevným a silově vedeným lesním rohem Jiřího Hammera. Společně se sólistou vystavěli crescendo do fortissima v závěru. Druhá věta Moderato začala měkkými smyčci, vedenými koncertní mistryní Ivanou Kovalčíkovou; táhlou nostalgickou melodii, přednesenou hutným klarinetem Jiřího Kundla, podpořila pizzicatem violoncella a kontrabasy. Sólové violoncello mělo sice poněkud drsnější zvuk, přesto přednášelo nostalgickou naléhavou melodii spolu s orchestrem nosným tónem. Orchestr se vzepjal do široké zpěvné fráze, podpořené zvučnými lesními rohy, do vrcholu, ze kterého sklouzlo sólové violoncello lehkými flažolety spolu se smyčci do přízračné, snové a mlžné části do pianissima. Třetí věta Cadenza nastoupila attaca, virtuózní část prověřila sólistovy technické schopnosti na výbornou. Poslední věta Allegro con motto je naopak efektní částí pro orchestr, který spolu s violoncellem graduje, pochodovým rytmem violoncella prosvítá lesní roh a postupně narůstá hudební hmota v plném obsazení, nad kterým zněly pevné a hutné fanfáry podporované tympány. 

Efektní závěr strhl publikum k ovacím, které po zásluze odměnily výkon jak sólového violoncellisty, tak celého orchestru, který se pod vedením charismatické, energické a precizní dirigentky vzepjal k vrcholnému výkonu. Letošní Talentinum bylo ukončeno efektně a výsostnými uměleckými výkony. 

Filharmonie B. Martinů / Dominik Bachůrek