„Rusalka je nádherně barvitá, v celé operní literatuře nemá obdoby.“

„Nový je fakt, že si Smetanu orchestry chtějí zažít a zahrát i ve svém prostředí, na své domácí půdě, a pak dokonce na mezinárodních festivalech. Před Pražským jarem, nebo po něm.“

„Janáček je pro mě absolutní špičkou ze všech autorů první poloviny dvacátého století.“

Tomáš Netopil, prezident Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka, designovaný šéfdirigent Pražských symfoniků, pravidelný host České filharmonie a mezinárodně rozkročený příslušník silné tuzemské střední generace dirigentů, v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz rekapituluje úkoly uplynulých a nadcházejících týdnů. Dotýkají se Prahy, Ostravy, Litomyšle, evropských hudebních center, ale také Austrálie a Spojených států. Hovoří o slavnostních a intenzivních prožitcích Roku české hudby, ať už k němu přicházejí doma, nebo v cizině.

Jak prožíváte rok České hudby? Je pro vás něčím relevantním?

Pochopitelně je. Zatím nejintenzivněji jsem ho prožíval v Praze na jaře při novém nastudování Rusalky. Byla pro mě hodně slavnostní. Šlo o můj osobní návrat k Orchestru Národního divadla a vůbec do této instituce po více než dvanácti letech. Umocněno právě slavnostností těch chvil – Roku české hudby. A mezitím jsem byl také součástí smetanovského maratonu, který se v Národním divadle udál na začátku března, při Smetanově dvoustém jubileu, těsně před premiérou Rusalky. Opravdu slavnostně intenzivní prožitek Roku české hudby.

Kolikátá je to mimochodem vaše Rusalka?

Rusalku jsem nastudoval v Semperově opeře v Drážďanech, v Essenu, dirigoval jsem ji ve Vídeňské státní opeře… Moje čtvrtá.

V Praze jste byl v letech 2009 až 2012 šéfdirigentem Opery Národního divadla…. Pak jste tam už nikdy neúčinkoval?

Ne, opravdu ne. Skončil jsem v roce 2012 produkcí Dona Giovanniho. Mimochodem šlo o mou první spolupráci s režijním duem Skútr, se kterým jsme teď pracovali na Rusalce. Tehdy jsem v té sezóně nastudoval ještě Dvořákova Jakobína, který je od té doby na scéně, myslím až do dneška. Ale od té doby jsem s Orchestrem Národního divadla nespolupracoval.

Existují plány, že byste se tam teď zase někdy vrátil?

Spolupráce na Rusalce byla velmi příjemná a uvažujeme o nějaké další. To je zatím vše, co mohu prozradit.

A budete ještě Rusalku dirigovat?

Chtěl jsem v této sezóně u téhle produkce zůstat co nejdéle, takže jsem dirigoval všechna představení v březnu a v dubnu a pak se vracím ještě v červnu. Možná se nám podaří termínově protnout i v následující sezóně.

Vnímáte Rusalku jako jedno z hlavních, tedy ikonických děl hudby z českých zemí?

Určitě ano. Je to geniální hudba. Uvědomil jsem si opět, že je obrovská radost studovat ji i se samotným orchestrem, ještě než jsme se setkali se zpěváky. Její partitura je tak nádherně vystavěná, instrumentačně i tektonicky! Nádherná a úžasná symfonická partitura, která opravdu v žádném momentu nenudí. I když tohle slovo bych vlastně neměl ani v případě této opery použít! Rusalka je nádherně barvitá a hudebně živá, v celé operní literatuře nemá obdoby.

A má v operní literatuře obdobu Janáček? Pochopitelně o něm uvažujme z jiných hudebních důvodů než ve Dvořákově případě.

Samozřejmě, že nemá. Janáčkův hudební a dramatický jazyk je originální a jedinečný v celé operní a symfonické literatuře. Dnes patří k těm nejhranějším českým operním skladatelům a frekvence, s jakou je uváděn po celém světě, je ohromující. Když se zamyslím nad kulturním vývojem a evropským hudebním „kvasem“ první poloviny dvacátého století, musím konstatovat, že to byl právě Janáček, kdo si našel svůj nezaměnitelný a osobitý hudební styl, díky němuž pak vtisknul svým dramatickým námětům živou a pravdivou hudební výpověď. Je tak pro mě absolutní špičkou ze všech autorů první poloviny dvacátého století. Vychází mezi nimi jako ten jediný, jako nejlepší operní skladatel. Na začátku ledna jsem v Hamburku uváděl jeho Jenůfu. Znovu jsem si tam potvrdil, že je Janáček opravdu mimořádný autor: dokázal transformovat nejen řeč, ale i psychologická dramata do hudby způsobem, kterým jsou uvěřitelná i pro posluchače bez znalosti českého jazyka. Tak silné zpracování, tak silná výpověď to je!

Řekl byste, že za vašeho dosavadního uměleckého života se Janáčkova pozice ve světě proměnila? Prohloubila?

Tento fakt nedokážu asi úplně posoudit… Janáček byl jednou z mých prvních operních produkcí, to bylo v roce 2004 v Seville. A pak jsem měl příležitost studovat jeho opery i na dalších místech – a přišlo mi už tehdy, že je hodně frekventovaný. Co se ale asi změnilo, je daleko hlubší přístup zpěváků k češtině, k vypracování jazyka. To určitě mohu pozorovat. Například při Věci Makropulos a Kátě Kabanové v Ženevě i při Jenůfě v Hamburku byla připravenost zahraničních zpěváků, co se týká výslovnosti a vztahu ke studiu jazyka, opravdu extrémně kvalitní. Pěvci, ať jsou to Němci, Maďaři, nebo Američané, mají čím dál vypracovanější základy českého textu.

Znamená to tedy, že se Janáček během druhé poloviny dvacátého století, až do naší současnosti, z kdysi spíše kuriózního autora ve světovém repertoáru už naprosto etabloval?

Přesně tak. Četnost, se kterou se ve světě uvádí, vytyčuje kvalitativní základ, který je založen na textu.

Na festivalu v Ostravě, který nese Janáčkovo jméno, shodou okolností však právě jeho letos nedirigujete. Jde o záměr?

Ano, byl to záměr. Setkal jsem se v Praze s Rusalkou, na Smetanově Litomyšli diriguji závěrečný koncert s Mou vlastí, během jara jsem uváděl Smetanovu i Dvořákovu hudbu v zahraničí. Mou vlast jsem dirigoval ve Frankfurtu nad Mohanem a v Austrálii. V Americe pak Dvořákovo Te Deum a Osmou symfonii a Janáčkovu rapsodii Taras Bulba… A proto jsem chtěl pro Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka v Ostravě svůj přístup k Roku české hudby trochu pozměnit. Když odhlédneme od jubilantů a od letopočtů se čtyřkou na konci a podíváme se trochu hlouběji, ke kořenům, kde začíná tradice české hudby, tak dojdeme do baroka a klasicismu. Tam se utvářela její identita. Chtěl jsem, aby v mém vkladu na Janáčkově festivalu právě tohle zarezonovalo. Takže tam zazní v rámci jednoho večera Bendova revoluční skladba, melodram Médea. A s ní od Františka Xavera Richtera Symfonie g moll „con fuga“.

Médeu Jiřího Antonína Bendy jste už před časem uvedl v Praze, že.

Ano, to je přesně ten program. Nyní ale bude trochu pozměněné herecké obsazení a ještě podstatnější je, že bude obměněn orchestr. Po České filharmonii to teď bude Czech Ensemble Baroque, soubor dobových nástrojů Romana Válka, který mi svůj orchestr na tento koncert, na festival v Litomyšli a do Brna takříkajíc půjčí.

Řekl bych, že na historické nástroje se Bendova hudba u nás ještě moc nehrála!

Myslím, že skutečně ne.

Co ještě chystáte pro Ostravu?

Ještě to bude koncert s komorním ansámblem Collegium Colloredo. Je to soubor, který jsem založil v rámci Letní hudební akademie v Kroměříži a který nese v názvu jméno dávného olomouckého arcibiskupa. Je to soubor dobových nástrojů, ve kterém taktovku vyměním za barokní housle. Vystoupí s námi sopranistka Markéta Klaudová, která s námi již v minulosti spolupracovala, a půjde o velmi pestrý barokní koncert hudby z kroměřížského zámeckého archivu a od francouzských mistrů. S tímto souborem, jehož hlavní členkou je Barbara Maria Willi, se letos představíme také na festivalu Concentus Moraviae a na dalších letních koncertech společně s vokálním souborem „Drei Engel“.

Jak prožíváte svou funkci prezidenta ostravského Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka?

Těší mě, ale jde samozřejmě i o určitou povinnost – člověk musí přemýšlet o tom, jakým způsobem pomoci s náplní festivalu. Jeho ředitel Jaromír Javůrek samozřejmě zná ostravské prostředí a publikum velmi dobře – ví, co a jak funguje. V současné době čelíme zásadnímu problému s koncertním sálem, který momentálně není k dispozici. Musíme hledat nejrůznější jiné alternativy a k tomu také hledat vhodnou programovou náplň.

Podílíte se tedy i na dramaturgii?

Částečně ano. Schází se celá dramaturgická skupina, která tvoří linii všech koncertů.

Dokážete jmenovat něco, co se podařilo letos skutečně vzácně?

Když budu mluvit za sebe, tak jsem docela pyšný, že můžeme do Ostravy přivézt projekt s Bendovým melodramem. A opravdu mě těší i to, že se nám podařilo vytvořit spolupráci s kroměřížskou Letní hudební akademií a s brněnskou Soutěží Leoše Janáčka. Na festivalu tak bude koncert, na kterém vystoupí laureáti soutěže i naší akademie. To jsou počiny, které jsou mým příspěvkem do festivalu a ze kterých mám velkou radost. V minulosti to byla také například krásná spolupráce s francouzským cembalistou Jeanem Rondeau.

Jaká bude cesta do Ameriky?

Bude to letos moje již třetí cesta a tentokrát do Fort Worth v Texasu, kde uvedu výběr Slovanských tanců a Osmou symfonii Antonína Dvořáka. Česká stopa bude při této příležitosti ještě prohloubena o sólistu, kterým bude Lukáš Vondráček. Ten se představí v Chopinově klavírním koncertu.

Na začátku května jste byl naopak v Austrálii. Jaký měly koncerty v Brisbane ve státe Queensland s tamním orchestrem a s Mou vlastí ohlas?

Byl to mimořádně krásný týden a chuť a zájem orchestru o kompletní Smetanovo dílo byla až překvapující. Orchestr reagoval s přirozenou muzikalitou a citem na veškerá hudební zákoutí a specifika tohoto díla. I samotná reakce publika byla ohromná a dokázala mi opět, že celý příběh „Mé vlasti“ má strhující výpověď i pro publikum na druhé straně zeměkoule…

Má vlast není asi v Austrálii úplně obvyklá repertoárová položka.

To opravdu není. O to více mě překvapila samozřejmost a nekomplikovanost hudebního projevu celého orchestru. V duchu jsem si pořád představoval ten silný český vliv v osobě jejich dlouholetého šéfdirigenta Rudolfa Pekárka. Byl v roce 1934 zakladatelem Pražských symfoniků, tedy Orchestru FOK, ale později výrazně působil právě u tohoto australského orchestru.

Už jste tam v minulosti dirigoval?

Ano, dirigoval jsem na západním pobřeží v Perthu a pak také v Sydney, kam se opět v příštím roce vracím.

V Austrálii a vůbec kdekoli v zahraničí musíte Mou vlast orchestrům asi přece jen vysvětlovat. Když se hraje doma, jako tomu bude při závěru Smetanovy Litomyšle počátkem července s Českou filharmonií, bývá to podstatně jiná situace?

Ano. Závěr Smetanovy Litomyšle si s Českou filharmonií, jak věřím, užijeme. Když je třeba ponořit se do drobných detailů, je to u zahraničních orchestrů vlastně mnohem dobrodružnější zážitek. Mám na mysli ty detaily, které u České filharmonie nepotřebuji výrazně vysvětlovat, protože se dějí samozřejmě. V zahraničí musí dirigent drobnosti, které se týkají frází a různých dynamických fines, vždy pečlivě (do)vysvětlit. Ale na druhou třeba ve Frankfurtu, kde jsem ji letos také dirigoval, a to u tamního operního orchestru – to byl mimochodem ten, se kterým jsem v roce 2002 vyhrál Soltiho dirigentskou soutěž – bylo uvedení Mé vlasti velkým svátkem a pro mě radostí.

A Mou vlast vnímáte, podobně jako Rusalku, jak jsme o ní hovořili už na začátku, také jako něco zcela ojedinělého?

V souvislosti s její interpretací v zahraničí jsem si uvědomil, že se mnohdy využívají jenom první tři básně, ale byl jsem překvapen, jak přijímají nejen lidé v publiku, ale i hráči poslední dvě básně Tábor a Blaník. Ty jsou pro nás vrcholem oblouku celého cyklu. Publikum i hráči kvitují kompoziční kvalitu a výstavbu díla, která je mimořádná. Poslední dvě básně dopoví a projasní celý oblouk až k samotnému závěru. Jsem vždy opravdu rád a vděčný, že si pořadatelé zvolí celý cyklus. Jen tak pro mě Má vlast totiž dává opravdový smysl.

Takže se dá usuzovat, podobně jako jsme o tom hovořili u Janáčka, že Smetana za poslední dobu postoupil ve světové pozornosti a uznání? Vždycky se říkalo, že je málo hraný, protože je takový specificky český…

Já myslím, že je méně hraný stále, ale současně jsem přesvědčen, že i díky naší širší současné české dirigentské generaci je už daleko víc jeho hudba přítomna v hledáčku, že se na něj soustřeďuje daleko více orchestrů.

Daniel Barenboim, Kirill Petrenko… to je příklad dvou světových dirigentů, kteří Mou vlast v poslední době uvedli a uvádějí i jinde než jenom na Pražském jaru. To je také novější jev, že?

Ano. Vnímám to tak, že tato situace vzniká z výrazně silného popudu festivalu Pražského jara, na který jsou tyto výrazné osobnosti se svými orchestry pozvány. Nový je fakt, že si Smetanu orchestry chtějí zažít a zahrát i ve svém prostředí, na své domácí půdě a na festivalech. Před Pražským jarem nebo po něm. To je obrovský přínos pro popularizaci našich autorů a jejich děl.

Už tedy rozhodně neplatí, že Má vlast je něco tak výhradně národního, že ji nikdo jiný než my Češi nemůže dobře zahrát?

V dnešní době jsou po celém světě opravdu tak fantastičtí muzikanti, že nemůžeme žádným způsobem něco takového zmiňovat. Vůbec bych si nedovolil cokoli takto usurpovat a nám Čechům přisuzovat tento primát… I Má vlast si žádá rozmanitost ve své samotné kráse!

Foto: Staatsoper Hamburg / Hans Jörg Michel, ND / Pavel Hejný, Čf / Petr Kadlec, MHF LJ / Dalibor Válek, Facebook T. Netopila, Marco Borggreve

Facebook X E-mail WhatsApp