„Nepřestává mne fascinovat, jakou má Václav Hudeček radost ze hry. A Jan Talich mu výtečně sekundoval.“

„Veronika Kaiserová má mladý soprán, který zvládl bez obtíží všechny koloratury, ve výškách nepůsobil ostře a zvládal dobře i hluboké tóny.“

„Smyčce Talichova komorního orchestru hrály velmi dynamicky, pizzicato v tanci Tordion bylo přímo ukázkové.“

Vánoce jsou svátky tradic. Je to jistota, kterou si lidé nechtějí nechat vzít přes veškerý marketingový tlak. K té vánoční jistotě patří i vánoční setkání ve Velkém sále Paláce Žofín v rámci Svátků hudby Václava Hudečka a jeho hostů. Po dvacáté osmé. To už je nějaká tradice! A každý rok poněkud jiná. Co si přát víc?

V letošním roce to byl Talichův komorní orchestr, který nás provázel celým večerem. Václav Hudeček na úvod vtipně poznamenal, že většina jeho členů v době, kdy se tradice vánočních setkání na Žofíně zakládala, ještě vůbec nebyla na světě. A někteří jeho členové si v průběhu let odbyli svůj vstup na koncertní pódium právě na Žofíně. I samotný orchestr byl založen až rok po vytvoření Svátků hudby a dnes v něm hraje už další generace hudebníků. Jen zakladatel, prasynovec slavného českého dirigenta Václava Talicha, Jan Talich ml. stojí v jeho čele od založení roku 1992.

Byť je Jan Talich ml. spojován s orchestrem, nelze zapomenout, že je vystudovaný houslista. Je laureátem Mezinárodní houslové soutěže Václava Humla v Záhřebu a jako sólista vystupoval po celé Evropě i v USA. Proto si také nestoupl za dirigentský pult, ale po bok Václava Hudečka, aby spolu přednesli Concerto grosso g moll „Fatto per la Notte di Natale“ (Psáno pro štědrovečerní noc) op. 6 č. 8 z pera Arcangela Corelliho. Corelli sice nebyl vynálezcem formy concerta grossa, tím byl jeho přítel Alessandro Stradella, byl to ale právě Corelli, který dal concertu grosso pevnou formu. Obsazení tvořily dvoje housle a violoncello, smyčcový orchestr a basso continuo, realizované varhanami. Corelli jich napsal celkem 12, concerto grosso č. 8 patří k těm nejhranějším. Hned úvodem housle vytvářejí vážnou náladu, aby se ve třetí části zklidnily a rozezpívaly a vše skončilo nádherným pastorale ad libitum. Nepřestává mne fascinovat, když vidím, jakou má Václav Hudeček i po všech těch letech strávených na našich i světových pódiích radost ze hry. A Jan Talich mu výtečně sekundoval.

Stalo se rovněž tradicí, že na vánočním setkání je vždy představen mladý interpret na začátku kariéry, kterému to může pomoci v jeho profesním životě. V letošním roce se dramaturgie obrátila na profesorku pardubické konzervatoře Jarmilu Chaloupkovou, ano na tu, která vychovala kromě jiných Petra Nekorance, aby doporučila někoho, o němž je přesvědčena, že je to mimořádný talent. Navrhla Veroniku Kaiserovou, která po skončení pardubické konzervatoře pokračuje ve studiu na HAMU u prof. Ivana Kusnjera. Veronika přišla přednést část Rejoice greatly z oratoria Mesiáš Georga Friedricha Händela. Jedna z nejhezčích Händlových árií klade na pěvkyni vysoké nároky. Kaiserová má mladý soprán, který zvládl bez obtíží všechny koloratury, ve výškách nepůsobil ostře a zvládal dobře i hluboké tóny. Její artikulace byla výborná, bylo rozumět každému slovu. Její přednes byl milým překvapením.

Suita Capriol pro smyčce anglického skladatele Petera Warlocka pochází z jeho velšského období. Warlock se jako řada dalších anglických skladatelů té doby obrací k lidovým tancům jako inspiraci pro svou tvorbu. Nemusejí to nutně být lidové tance anglické nebo velšské, vždyť už jen názvy ukazují na zahraniční původ (Basse-Danse, Pavane nebo Pieds-en-l´air). Smyčce Talichova komorního orchestru hrály velmi dynamicky, pizzicato v tanci Tordion bylo přímo ukázkové, vrcholem byl ovšem poslední tanec Mattachins přednesený s mimořádným nasazením.

Na pódium se navrátila Veronika Kaiserová, aby přednesla první a třetí část z moteta pro soprán a orchestr Exsultate, jubilate Wolfganga Amadea Mozarta. Ve třech týdnech je to už třetí provedení, které jsem slyšel. Shodou okolností všechna mladými sopranistkami a všechna byla výborná. Kritik by se neměl opakovat, ale nemohu, než se přihlásit ke svému předchozímu konstatování, že se nám rodí generace skvělých mladých sopranistek, které snesou přísné měřítko na svůj přednes. Smyčcovou sekci Talichova komorního orchestru přišla posílit sekce dechová. Orchestr zněl plně a vyrovnaně.

Hned poté čekala Veroniku Kaiserovou další složitá árie Georga Friedricha Händela z jeho oratoria Samson Let the bright Seraphim in burning row, kterou známe z podání takových pěvkyň jako Kiri Te Kanawa, Joan Sutherland nebo Renée Fleming. Veronika Kaiserová se pustila do obtížného partu s mimořádnou odvahou. A zvládla ho velmi dobře. Dialogy s trubkou, na kterou hrál Svatopluk Zaal, byly výtečné, koloratury plynuly lehce, interpretace byla takřka intuitivní. Barokní árie vyžadují specifický přednes a k němu se Kaiserová velmi přiblížila.

Skončila část „velké“ hudby a na pódium přišla školní besídka malých holčiček se souborem českých a moravských koled. Trochu mně znejistěla informace v programu, kde se píše, že se jedná o profesionální pěvecko-taneční těleso, které vystupuje na prestižních akcích u nás i v zahraničí. Na to ty malinké princezničky skutečně nevypadaly. Zpívaly přesně tak, jak zpívají před Vánocemi na stovkách našich základních škol třídní sbory, aby si vytvořily vánoční náladu. A že by doprovázely na koncertě Evu Urbanovou si už vůbec nedovedu představit. Na varhany hrála Eva Bublová a holčičky, se svíčičkami v rukách, nám zazpívaly vždy po jedné sloce koled Veselé vánoční hody, Co to znamená, Nesem vám noviny, Ráda bych k Betlému, Dej Bůh štěstí, Chtíc aby spal, Tedy poženem, Půjdem spolu a Narodil se Kristus Pán. V programu sice byly vytištěny dvě sloky poslední koledy, obecenstvo tedy předpokládalo, že si zazpívá spolu s holčičkami, jejich sbormistryně Jana Marie Kateřina Korbelová ale obecenstvu nemávla, a tak se všichni místo zpěvu rozloučili potleskem.

Foto: Radovan Šubín