„Dvořákův fragment zamýšlené skladby působil v provedení Talichova kvarteta svěže, prokazoval typicky dvořákovskou invenci, která nám obvykle dává při poslechu pocit zvláštního štěstí.“

„Tak vycizelovanou intonační složku na koncertech vnímám málokdy.“

„Molto allegro e vivace bylo interpretováno se sympatickou spontaneitou a výrazovou předsvědčivostí, kdy se soubor ještě více ponořil do agogiky a dynamiky romantického vzletu závěru, který tempicky pěkně gradoval.“

Slavnostní vstupní koncert mezinárodního hudebního festivalu Třeboňská nocturna, jeho již dvacátý ročník, realizovalo 11. července renomované Talichovo kvarteto. Spolu s tímto špičkovým představitelem české kvartetní školy se prezentoval francouzský klarinetista Lilian Lefebvre, jenž loni zvítězil v soutěži Pražského jara. Podstatu programu tvořila díla světového klasicismu a romantismu – Wolfgang Amadeus Mozart, Felix Mendelssohn-Bartholdy a Antonín Dvořák. Dramaturgie programu byla příznivě nakloněna širšímu okruhu potenciálních posluchačů. Ostatně ani v blízkém krajském městě České Budějovice, kde primárius komorního souboru Jan Talich působil mnoho let jako šéfdirigent Jihočeské filharmonie, nebývám koncertů tohoto charakteru častým svědkem. Koncert se konal v Konírně zámku Třeboň, což je velmi pěkný a akusticky příznivý prostor, vhodný pro koncerty komorní hudby.

Koncert s koncizně volenou dramaturgií, zahájila Kvartetní věta F dur (B 120). Ano, opusové číslo opravdu není, jedná se o číslo v Burghauserově seznamu skladeb. Kvartetní věta Allegro vivace vznikla jako první část smyčcového kvartetu, psaného Dvořákem na objednávku. Zřejmě i proto Dvořak od další koncepce upustil, nepokračoval v ní, naopak začal psát zcela od píky nový kvartet C dur. (Ten již opusové číslo má (op. 61), u Burghausera 121.) Vznik je datován rokem 1881, ale prvního provedení u nás se tato kvartetní věta v F dur, de facto tedy fragment smyčcového kvartetu, dočkala kuriózně až v dubnu roku 1945 v Praze. Dvořákův fragment zamýšlené skladby působil v provedení Talichova kvarteta svěže, prokazoval typicky dvořákovskou invenci, která nám obvykle dává při poslechu pocit zvláštního štěstí. Talichovo kvarteto splnilo úkol přesvědčivého entrée na jedničku. Soubor zní zvukově vzácně homogenně, má precizní intonaci, která potěší citlivé uši, přiznám se, že tak vycizelovanou intonační složku málokdy na koncertech vnímám. Obvykle vše toleruji, omlouvám, ale tady nemám co tolerovat či omlouvat, vše je perfektní. Slovy Smetanova Přemysla z Libuše: jsem tomu rád.

V první části večera zazněla díla jediného slohu: romantismu. Německý skladatel Felix Mendelssohn-Bartholdy je typickým představitelem tohoto stylu, přesněji raného německého romantismu, spolu se Schubertem, Weberem, Schumannem. Smyčcový kvartet op. 12 napsal již ve svých dvaceti letech coby první z šestice dokončených kvartetních kompozic. Překvapuje zde vyspělostí, klasicky dokonalou výstavbou kompozice, zároveň sympatickou hudební elegancí až líbivostí melodické invence a osobité kantability. Na svou dobu je navíc originální využitím témat nad rámec jedné věty, Mendelssohn se k nim rád v průběhu kompozice vrací.

První housle primária Jana Talicha akcentovaly zmíněnou průzračnou melodičnost díla, předevšim v první větě Allegro non tardante a v části třetí Andante espressivo. Molto allegro e vivace bylo interpretováno se sympatickou spontaneitou a výrazovou předsvědčivostí, kdy se soubor ještě více ponořil do agogiky a dynamiky romantického vzletu závěru, který tempicky pěkně gradoval.

Talichovo kvarteto prokázalo, že patří ke špičce interpretační. O bezvadné intonaci jsem již výše psal, činili mi velkou radost. Navíc se vyspělost souboru komorního typu pozná dobře podle vyspělosti frázování, musí mít přirozenou (byť mnohdy tvrdě vypracovanou) plasticitu. K tomu zaznamenávám citlivé dynamické odstíny, technicky a výrazově výtečnou hru primária kvartetu Jana Talicha, jehož silně zavazuje tradice jeho předchůdců.

Klarinetový kvintet A dur, K. 581 W. A. Mozarta vznikl roku 1789 pro klarinetistu Antona Stadlera, proto je někdy nazýván jako Stadler Quintet. Je to Mozartův jediný dokončený klarinetový kvintet. Z komorní tvorby Mozarta zůstává dodnes jedním z nejpopulárnějších děl skladatele. Proto jsem již výše předeslal, že pokládám dramaturgii koncertu za moc dobře volenou pro potenciální klientelu lázeňského publika. Také jí lze dobře vkročit do rozsáhlé říše komorní hudby. Zvukovou vděčností, cílenou jednoduchostí, snad až idylickým kouzlem si tento kvintet pro klarinet, dvoje housle, violu, violoncello získal hned po premiéře ve Vídni velkou oblibu, která trvá dodnes. Klarinet v podání francouzského hosta Liliana Lefebrva upoutá nejen přirozeným citem pro kantilénu, promyšleným frázováním, ale i barevností rejstříků včetně jistého velkého rozsahu nástroje. Hned po vstupu do díla, radostném vstupním tématu, předneseném vyrovnaně znějícím smyčcovým kvartetem, se klarinet prezentoval v Allegru bravurně zahranou figurací. Technickou vyspělost předvedl Lefebrve půvabným klidem zpěvu klarinetu v druhé větě – Larghettu – krásně plynoucího ba i ze spodního rejstříku nástroje. Ve střední části jsem nemohl vysoce neocenit lyrický charakter rozhovoru klarinetu a prvních houslí. To bylo jedno z nejpůvabnějších míst večera. Moc mne zaujal Menuet s dvěma trii – první mollové je vyhrazeno smyčcům, druhé především klarinetu. Poslední věta jsou variace na jednoduché téma (Allegro con variazioni), lidově prostě znějící, ve variacích byla ve zdařilé tektonice dynamicky vyzdvižena mollová epizoda i Adagio, po němž vrcholí skladba výrazem optimismu, radosti a uvolněnosti.

Talichovo kvarteto předvedlo suverénní výkon zvukově vyrovnaný, stejnorodého tónu, znamenitého frázování a citlivé dynamiky. Přiznám upřímně, že tak krásný výkon jsem před koncertem ani neočekával, což se mi ovšem stává v praxi koncertů vzácně, proto cítím jako dobré to zmínit! Jan Talich mne překvapil krásou zvuku svého cenného nástroje, stylovostí interpretace. Jako renomovaný dirigent dovede „svůj“ ansámbl dobře vést k tektonice skladeb, která nikdy nevzniká sama od sebe, někdo jí musí – obrazně řečeno – pootevřít dveře. Přesná souhra, zvuková vyrovnanost nástrojů, měkký zvuk violoncella, to vše z komorního večeru v Třeboni vytvořilo zážitek. Francouzský klarinetista Lilian Lefebrve vystupoval ve skladbě Mozarta, jako by byl pátým členem ansámblu, ideálně souzněl s kvartetem svým skromným a věcným přístupem, s bravurní, rytmicky přesnou a stylovou hrou obtížného Mozarta, tolik průzračného. Bravo!

Třeboňská nocturna zahájila již jubilejní dvacátý ročník. Každým rokem představuje festival velmi kvalitní koncerty renomovaných „kumštýřů“ v oblasti artificiální hudby. Že se daří, o tom svědčí malá epizoda z reflektovaného koncertu: Vedle mne seděly dámy z Prahy, které každým rokem jezdí do Třeboně, zaplatí si ubytování a chodí na všechny festivalové koncerty! Jeden z praktických důkazů kvality a pověsti festivalu. Vždy musí být ovšem přítomna duše festivalu se schopnostmi organizačními, společenskými, se schopností získat renomované umělce a sponzory. Tou duší festivalu je v Třeboni pan Miloš Končický. Jeho zásluhou jsou Třeboňská nocturna kvalitativně výtečným produktem schopností, snahy a vůle, což je obvykle málo vidět, je to skryto očím publika. Obecenstvo na vstupním koncertu bylo vděčné, vynutilo si dlouhým potleskem přídavek – ve formě zopakování části čtvrté věty Mozartova Kvintetu A dur. Mnozí jedinci z publika děkovali u východu ze sálu panu Končickému, že jim umožňuje v Třeboni prožívat tak výjimečné zážitky.

********

Foto: Ivan Malý