„Musím moc ocenit, že dramaturgie festivalu zařadila do programu předního českého symfonického orchestru dílo Césara Francka, k jeho dvoustému výročí narození.“

„Kartami silného očekávání v první polovině koncertu zamíchala nevydařená amplifikace.“

„Ende gut, alles gut, praví německé přísloví. Na Noc romantismu platí toto přísloví dvojnásob.“

Prestižní hudební festival v Českém Krumlově na svém druhém festivalovém koncertu v Pivovarské zahradě 16. července přivedl na pódium Symfonický orchestr Českého rozhlasu v Praze s nastupujícím mladým šéfdirigentem Petrem Popelkou (od září letošního roku). Sliboval silný zážitek. Přední české symfonické těleso přijelo se sedmdesáti hudebníky, s programem velmi atraktivním – Klavírním koncertem b moll Petra Iljiče Čajkovského a Symfonií d moll Césara Francka. Part Čajkovského slavného díla měl hrát pianista Alexander Melnikov, ale pro údajné snížení dotací festivalu byl zvolen mladičký vítěz Concertina Praga – teprve patnáctiletý Ryan Martin Bradshaw, slovensko-australský pianista, žijící v Bratislavě a studující ve Vídni na Univerzitě múzických umění pro velmi nadané děti.

Očekávání jsem měl značná, musím moc ocenit, že dramaturgie festivalu zařadila do programu předního českého symfonického orchestru dílo Césara Francka, k jeho dvoustému výročí narození. Dávám za pravdu zmínce autora programu koncertu, že to je skladba, která se dost vytratila z programů koncertů, jako by ji zastínila přemíra velikého výběru ze skladeb novoromantismu. Je ovšem možné – je to jen moje hypotéza – že překvapivě slabší návštěvnost koncertu (za mnoho let jsem takovou návštěvnost v Pivovarské zahradě nezažil…) mohla jít na účet malé soudobé známosti této skladby. Hovořil jsem v jiných souvislostech, které ještě zmíním, s vícero návštěvníky, nikoliv čistými laiky, ale skladbu nikdo z nich neznal. Je to vůči autorovi sice krajně nespravedlivé, ale co platno, život nebývá často spravedlivý… Ostatně sám César Franck se provedení nedožil. Symfonie d moll byla nalezena v autorově pozůstalosti. Dílo obrovské tvůrčí reflexe objevili jeho žáci a jejich zásluhou se skladba uvedla ve známost. Po určitém období zájmu však zase pozornost ochabovala a nebývám svědkem uvádění jeho děl. Proto jsem i složil poklonu vedení festivalu, že mělo odvahu symfonii uvést! Co platno, třeba Dvořákova Novosvětská, řeknu-li to bez příkras, by návštěvnicky udělala jistě větší službu. Ostatně Franck zažil nezájem o celé své dílo v průběhu života, jen díky výborným žákům (mimo jiné u nás známý Vincent d’Indy) se stal Franck oceňovaným skladatelem epochy vrcholného romantismu.

Předpoklady a očekávání jsou věcí často jinou, než je realita. Kartami silného očekávání v první polovině koncertu zamíchala nevydařená amplifikace. Trochu bolest v Pivovarské zahradě, domníval jsem se, že patří minulosti… Loni byl vstupní koncert Plácida Dominga velmi slušně ozvučen. Ve vstupní skladbě koncertu, velmi slavné a široce populární – Klavírním koncertu b moll Petra Iljiče Čajkovského – pokazila nedobrá amplifikace dojem zdaleka nejen u mne. Proto jsem oslovoval o přestávce více lidí, jak jsem předeslal v předchozím odstavci… Nedobrou amplifikaci, eufemisticky řečeno, jsem přisuzoval svému místu poměrně vpředu (místo jsem si mohl libovolně volit, bylo ho totiž mnoho). Měnil jsem ho, střídal řady, ale diváci mi iniciativně sdělovali, že si nepomohu, vzadu je to prý podobně akusticky špatné, to jest hluchý zvuk, coby výslednice špatné amplifikace, smyčce postihl značně, zněly hluše, bez svrchních alikvotů, sólo violoncella ani nešlo zvukově poznat, dřeva zněla proti hluchým smyčcům zase nepřirozeně ostře, lesní rohy se podivuhodně vytrácely… Hráči buď v první větě zaspali, nebo byli tak ohromeni podivným zvukem, kterého si snad nemohli ani na pódiu nepovšimnout… Dokonce i mladičká studentka klavíru místní ZUŠ sdělovala rodičům: „To zní všechno nějak divně dutě…“ Krásný postřeh třináctileté dívenky, studující klavír. Ostatně, od klavíristy – protagonisty večera – ji dělí pouhé dva roky… A já zde píši o dívence…

Čili moje rozpaky nebyly vůbec přehnané z hledisek možné profesionální deformace. Spolupracoval jsem totiž v životě externě s rozhlasovým studiem, tak přece jen určité poznatky jsem zde získal. Překvapen jsem byl však o to víc, že ozvučení předešlého barokního večera na jiném místě festivalu jsem v zásadě akceptoval. Kohokoliv jsem oslovil, byl v tomto aspektu zklamán. Nemohu tudíž zastírat, že dojem u Čajkovského slavné kompozice byl nedokonalou amplifikací pokažen, a hodnotit tudíž zvukovou stránku, dosti podstatnou, objektivně nelze. Volím kompromis, skladbu zmíním, ale rozebírat ji nebudu, barva zvuku a homogenita zvuku nástrojů je dost zásadní otázka pro reflexi. Od atraktivního, monumentálního úvodu jsem nevěřil svým uším, co je možné, ale takto zkresleně v barvě zvuku jsem nikdy Čajkovského nevnímal. Budiž řečeno, že klavír pro sólovou virtuózní hru bych do tohoto prostoru vůbec nevolil, nechal bych ho na Zámeckou jízdárnu a přirozenou akustiku. Co asi bylo starostí se stěhováním koncertního nástroje, to si dovedu představit… Mladičký klavírista Ryan Martin Bradshaw sebeméně nezklamal, po ryze technické stránce obstál výborně, úhoz ve forte je jistě zatím trochu determinován, ale brilantní úseky s kadencí zvládal suverénně, s krásnou mladistvou nezávazností a odvahou, rovněž oktávové postupy zvládal ve třetí větě zcela bez problémů. Krásně rozezpíval druhou větu, Andante semplice, lyrické téma charakteru jeho měkkého, jemného úhozu nejlépe konvenovalo. Barva klavíru byla méně zkreslena od jednočárkované oktávy nahoru. Bohužel, barva okolních doprovodných nástrojů byla naopak zkreslena příliš. To pokazilo auditivní dojem z tak velkolepé kompozice, vzdor snahám všech zúčastněných. Drobné několikeré zaváhání v přesné souhře jsem bral spíše jako důsledek amplifikace, která musela být i na pódiu vnímána s určitými rozpaky.

Po přestávce jsem si sednul na jedno z mnoha volných míst v zadních řadách, v očekávání zlepšení dozvuku při větším odstupu od pódia. S úlevou jsem zaznamenal lepší zvuk violoncell a kontrabasů hned od nástupu Lenta první části Franckovy Symfonie d moll. Poté i houslové skupiny zazněly jasněji oproti první polovině, trochu jim nazvučení dopřálo více svrchních alikvotů, čímž smyčce získaly na lepší barvě zvuku, už nebyl tak „dutý“, výstižným výrazem mladičké klavíristky v publiku… Dirigent Petr Popelka má k dílu zjevně silný vnitřní vztah, měl promyšlenou koncepci s řadou detailů dynamických a tempických (ty by ovšem třeba v Zámecké jízdárně, v přirozené akustice, vyšly mnohem pregnantněji), diriguje se sympatickou emotivností, temperamentem svého mládí. Gesto může působit až efektně, rozevlátě, ale je upřímné, vychází z vnitřního prožitku silného díla. Řeší zde v netypických třech větách symfonie zásadní filosofický obraz ústupu starého života. Přiznává pravdu novému, mladému životu s ústupem od onoho svého, starého, konvencí prolnutého a soudobý celek oslabujícího stanoviska… Tam, kde Beethoven, coby vrchol slohu klasicismu, potřeboval slova k vystižení myšlenky (Muss es sein?), hovoří výraz Césara Francka jen jednotícím hudebním proudem, výrazným a podobně přesvědčujícím, už bez potřeby slov!

Hned Allegro non troppo v první větě vyzdvihl dirigent silným dramatickým spádem, jakoby až výkřikem protestu. Promyšlenost v tektonice byla u dirigenta zřejmá, orchestr vycházel jeho tempickým požadavkům v gestu vstříc ochotně a se zájmem. Krásně vyzněla v koncepci zejména coda první věty. Druhá část – Allegretto – novátorsky nahrazující pomalou i rychlou obvyklou část a tvořící tím střed velké symfonie, zaujalo v interpretaci ihned od hlasu harfy (bohužel zase a opět značně tónově zkreslené), pizzicat smyčcových nástrojů a ve frázi krásně promyšlené výstavbě melodie anglického rohu, která se v reminiscenci opakuje. Nejvíc mne zaujala finální věta – Allegro non troppo – energické téma bylo pojato s patřičným patosem, zazněla řada pozoruhodných agogických a dynamických momentů. Téma vítězícího nového života stoupalo v gradaci, překonává původní odlišnost tematického materiálu, vše přerůstá do široce plynulého toku hudby, který nezná rozdílu. Mladý dirigent mne smysluplnou koncepcí překvapil, vše měl zjevně do detailu promyšleno, nesnadná gradace se mu vydařila.

Orchestr měl připraven přídavek, kterým zajisté potěšil všechny posluchače. Ve vyšším populáru lze sotva nalézt tak temperamentní kompozici, jakou je Brahmsův Uherský tanec číslo 6. Co mne ovšem nadchlo, byl způsob dirigentského provedení, s řadou agogických momentů, které musí dirigent exaktně taktovkou vést, tohle se nedá ničím obejít a přesné gesto s avízem je základem všeho. Brahmsův Uherský tanec byl příjemnou tečkou za večerem, kde nevydařená amplifikace pokazila dojem především z první část večera. Byli jistě tací, kterým to nevadilo, tleskalo se bez zábran po jednotlivých větách, což jsem už nějaký čas nikde nezaznamenal. Jako reportér večera jsem se od lidí dověděl, že k jedné prodané vstupence se dávala zdarma druhá, čili i zde je skryta odpověď. Pokud se rýsovala dopředu netypická slabší návštěvnost, byla i možnost přeložení do Zámecké jízdárny, jejíž dobrá, přirozená akustika nepotřebuje žádné amplifikace.

Ústředním bodem večera se proti mému očekávání nestal mnou tolik milovaný Čajkovskij, nýbrž Franckova Symfonie d moll, v níž se amplifikace trochu zlepšila, alespoň na míru přijatelnosti. Byla provedena dirigentem a orchestrem koncentrovaně, s viditelným i slyšitelným výrazovým zaujetím. Rovněž přidaný Brahmsův slavný Uherský tanec č. 6 byl interpretačně velmi atraktivně a s plným nasazením hudebníků předveden. Bravo!

Ende gut, alles gut, praví německé přísloví. Na Noc romantismu, spíše exaktněji řečeno Večer romantismu, platí toto přísloví dvojnásob.

Foto: MHF Český Krumlov / Libor Sváček