KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Tryzna PKF – Prague Philharmonia v Rudolfinu. Síla hudby podpořená okolnostmi english

„Krátký úsek hudby, obvykle trvající něco málo přes pět minut, vystavěl Villaume brilantní taktovkou.“

„Pichlovu klasicky uměřenou kompozici hrál orchestr s podivuhodnou elegancí.“

„Dirigent Emmanuel Villaume, zde vášnivý Merlin francouzské hudby, nedal publiku ani vydechnout.“

V neděli 14. ledna dirigoval Emmanuel Villaume večerní koncert PKF – Prague Philharmonia v pražském Rudolfinu. Originálně vystavěná dramaturgie motivicky sjednotila program. A jeho téma se pak nečekaně prolnulo s realitou, kterou poznamenala neslýchaná předvánoční tragédie na univerzitní půdě. Ludwig van Beethoven, Václav Pichl, Hector Berlioz a Luigi Cherubini, jejichž díla byla na programu, komponovali svou hudbu na téma antické či alžbětinské tragédie. Posledně jmenovaný Cherubini psal requiem za jednoho člověka. A téma programu, vydaného na počátku sezóny, se náhle stalo nečekaně aktuální.

Úvodní skladbu programu pátého koncertu orchestrálního cyklu byly Ruiny athénské op. 113 Ludwiga van Beethovena. Scénickou hudbu reprezentovala předehra, jedna z dvou částí tohoto opusu, které se objevují na koncertním podiu. Pověstný zlověstný úvod Beethovenovy hudby velmi věrohodně realizovala violoncella s kontrabasy a s vpády lesních rohů. Orchestr pak vyvedl z temnot nadějeplný výstup hobojů a lesních rohů s fagoty, zatímco ostatní instrumentalisté jen čekali až dozní rozjasnění v této geniálně vystavěné komorní pasáži. Hoboj a flétna i nadále pak vnášely paprsky jasu do orchestrální hudby. Krátký úsek hudby, obvykle trvající něco málo přes pět minut, vystavěl Villaume brilantní taktovkou.

Beethovenova předehra, psaná ke slavnostní hře Augusta von Kotzebua, se v programu večera stala také předehrou k další skladbě. Byla to Sinfonia B dur „Melpomene“ Václava Pichla. Ta patří mezi symfonie inspirované postavami antické mytologie – Melpomene byla Múza tragického umění. Hudba byla ovšem prosta patosu tohoto žánru. Pichlovu klasicky uměřenou kompozici hrál orchestr s podivuhodnou elegancí. Hbité tempo první věty bylo profesorsky výstižně vystavěné a atraktivně provzdušněné rázovitou dynamikou. Ta hudba vyloženě plynula. Andante arioso bylo nevzrušivé, vlídné, takřka úsměvné. Očekávaný kontrast přinesl menuet třetí věty, výrazově výstižný a stylově vkusně vedený. Hybné finále pak jen potvrdilo bezpečné nastudování a líbivé provedení Pichlovy Sinfonie. A navíc s parádním provedením haydnovsky překvapivých závěrečných akordů. Rychle a bez pardonu.

Následující skladba byla skutečným hudebním dramatem. Král Lear, op. 4 Hectora Berlioze je koncertní předehra komponovaná z podnětu Shakespearovy tragédie. Mladý kompozitor, zahleděný do tvorby alžbětinského dramatika tak náruživě, že se nakonec oženil s irskou herečkou, představitelkou Ofélie, zapsal tragický příběh do čtvrthodiny hudby. Poměrně krátká plocha je tedy plná dynamických a náladových proměn. Tajemně baladický úvod, připomínající zlověstnost úvodní Beethovenovy předehry k Ruinám, má i zde podobné rozjasnění v hobojovém amorózním dolce assai. Hudba zněla tu slavnostně, jinde expresivně, ryčně, poté rytmicky, teatrálně až tajuplně, ba i tanečně. Dirigent Emmanuel Villaume, zde vášnivý Merlin francouzské hudby, nedal publiku ani vydechnout.

Ve druhé části koncertu bylo na programu Requiem č. 1 c moll Luigiho Cherubiniho. Na emporu Dvořákovy síně nastoupil Pražský filharmonický sbor připravený sbormistrem Lukášem Kozubíkem. Spojená tělesa naplnila koncertní síň monumentálně nesenou hudbou v jednotném úsilí. Sbormistr a dirigent provedli Requiem mnoha polohami dynamické škály, od tlumeného piana, hned v úvodu realizovaná jen sborem za doprovodu fagotů, k plné a účinné mocnosti vokálního a instrumentálního aparátu. Tryznu komponovanou na památku Ludvíka XVI., provedenou také při rozloučení s Ludwigem van Beethovenem, provedli Pražský filharmonický sbor a PKF – Prague Philharmonia s šéfdirigentem Emmanuelem Villaumem, který avizoval vzpomínku na čtrnáct obětí masakru na blízké budově Filozofické fakulty. Umělecký záměr dramaturgie se tak nečekaně, ale o to emocionálně působivěji a hudebně přesvědčivěji, stal opravdovým rekviem.

Foto: PKF / Ivan Malý

Rafael Brom

Rafael Brom

Hudební publicista

Dlouholetý hudební redaktor stanice Český rozhlas Vltava, kde působil od počátku osmdesátých let přes třicet let. Byl od začátku i u vysílání stanice Český rozhlas D dur, kde dodnes přispívá k tvorbě programu. Dále publikoval v Týdeníku Rozhlas a v hudebních časopisech. Absolvoval hudební vědu na Karlově univerzitě v Praze s vidinou práce v oblasti organologie, rozhlasová praxe ale převážila nad badatelskými úmysly. Je mu blízká historie a stavba smyčcových hudebních nástrojů, vedle obligátního seznámení s hrou na klavír v rámci studií získal základy hry na violoncello a trubku. Otec hrával na pozoun a obeznámení s žesťovými nástroji mu vyneslo možnost strávit vojenskou službu jako hráč na lesní roh ve vojenském dechovém orchestru. Od poloviny devadesátých let se díky nabídkám mezinárodní rozhlasové výměny častěji setkával s hudbou vídeňské valčíkové rodiny Straussů, což vedlo roku 1999, jubilejním roce stého výročí úmrtí Johanna Strausse syna, k přímému kontaktu s vídeňskou straussovskou společností, archivem knihovny města Vídně a potomky rodiny. Léta připravoval rozhlasové pořady i články s touto tématikou. Deset let moderoval přímé přenosy Novoročních koncertů Vídeňských filharmoniků a moderoval i přenosy koncertů Rozhlasových symfoniků. Ze sportovních aktivit mu zůstala obliba sledování přenosů kolektivních sportů, tenisu a lehké atletiky. Příležitostně se vrací do přírody, má rád psy a obdivuje koně. Spolupráci s hudebním portálem KlasikaPlus.cz považuje za přirozené a přátelské pokračování své profese.



Příspěvky od Rafael Brom



Více z této rubriky