Tryzna PKF – Prague Philharmonia v Rudolfinu. Síla hudby podpořená okolnostmi
„Krátký úsek hudby, obvykle trvající něco málo přes pět minut, vystavěl Villaume brilantní taktovkou.“
„Pichlovu klasicky uměřenou kompozici hrál orchestr s podivuhodnou elegancí.“
„Dirigent Emmanuel Villaume, zde vášnivý Merlin francouzské hudby, nedal publiku ani vydechnout.“
V neděli 14. ledna dirigoval Emmanuel Villaume večerní koncert PKF – Prague Philharmonia v pražském Rudolfinu. Originálně vystavěná dramaturgie motivicky sjednotila program. A jeho téma se pak nečekaně prolnulo s realitou, kterou poznamenala neslýchaná předvánoční tragédie na univerzitní půdě. Ludwig van Beethoven, Václav Pichl, Hector Berlioz a Luigi Cherubini, jejichž díla byla na programu, komponovali svou hudbu na téma antické či alžbětinské tragédie. Posledně jmenovaný Cherubini psal requiem za jednoho člověka. A téma programu, vydaného na počátku sezóny, se náhle stalo nečekaně aktuální.
Úvodní skladbu programu pátého koncertu orchestrálního cyklu byly Ruiny athénské op. 113 Ludwiga van Beethovena. Scénickou hudbu reprezentovala předehra, jedna z dvou částí tohoto opusu, které se objevují na koncertním podiu. Pověstný zlověstný úvod Beethovenovy hudby velmi věrohodně realizovala violoncella s kontrabasy a s vpády lesních rohů. Orchestr pak vyvedl z temnot nadějeplný výstup hobojů a lesních rohů s fagoty, zatímco ostatní instrumentalisté jen čekali až dozní rozjasnění v této geniálně vystavěné komorní pasáži. Hoboj a flétna i nadále pak vnášely paprsky jasu do orchestrální hudby. Krátký úsek hudby, obvykle trvající něco málo přes pět minut, vystavěl Villaume brilantní taktovkou.
Beethovenova předehra, psaná ke slavnostní hře Augusta von Kotzebua, se v programu večera stala také předehrou k další skladbě. Byla to Sinfonia B dur „Melpomene“ Václava Pichla. Ta patří mezi symfonie inspirované postavami antické mytologie – Melpomene byla Múza tragického umění. Hudba byla ovšem prosta patosu tohoto žánru. Pichlovu klasicky uměřenou kompozici hrál orchestr s podivuhodnou elegancí. Hbité tempo první věty bylo profesorsky výstižně vystavěné a atraktivně provzdušněné rázovitou dynamikou. Ta hudba vyloženě plynula. Andante arioso bylo nevzrušivé, vlídné, takřka úsměvné. Očekávaný kontrast přinesl menuet třetí věty, výrazově výstižný a stylově vkusně vedený. Hybné finále pak jen potvrdilo bezpečné nastudování a líbivé provedení Pichlovy Sinfonie. A navíc s parádním provedením haydnovsky překvapivých závěrečných akordů. Rychle a bez pardonu.
Následující skladba byla skutečným hudebním dramatem. Král Lear, op. 4 Hectora Berlioze je koncertní předehra komponovaná z podnětu Shakespearovy tragédie. Mladý kompozitor, zahleděný do tvorby alžbětinského dramatika tak náruživě, že se nakonec oženil s irskou herečkou, představitelkou Ofélie, zapsal tragický příběh do čtvrthodiny hudby. Poměrně krátká plocha je tedy plná dynamických a náladových proměn. Tajemně baladický úvod, připomínající zlověstnost úvodní Beethovenovy předehry k Ruinám, má i zde podobné rozjasnění v hobojovém amorózním dolce assai. Hudba zněla tu slavnostně, jinde expresivně, ryčně, poté rytmicky, teatrálně až tajuplně, ba i tanečně. Dirigent Emmanuel Villaume, zde vášnivý Merlin francouzské hudby, nedal publiku ani vydechnout.
Ve druhé části koncertu bylo na programu Requiem č. 1 c moll Luigiho Cherubiniho. Na emporu Dvořákovy síně nastoupil Pražský filharmonický sbor připravený sbormistrem Lukášem Kozubíkem. Spojená tělesa naplnila koncertní síň monumentálně nesenou hudbou v jednotném úsilí. Sbormistr a dirigent provedli Requiem mnoha polohami dynamické škály, od tlumeného piana, hned v úvodu realizovaná jen sborem za doprovodu fagotů, k plné a účinné mocnosti vokálního a instrumentálního aparátu. Tryznu komponovanou na památku Ludvíka XVI., provedenou také při rozloučení s Ludwigem van Beethovenem, provedli Pražský filharmonický sbor a PKF – Prague Philharmonia s šéfdirigentem Emmanuelem Villaumem, který avizoval vzpomínku na čtrnáct obětí masakru na blízké budově Filozofické fakulty. Umělecký záměr dramaturgie se tak nečekaně, ale o to emocionálně působivěji a hudebně přesvědčivěji, stal opravdovým rekviem.
Foto: PKF / Ivan Malý
Příspěvky od Rafael Brom
- Skvělé finále Tristana a Isoldy na počátku 98. sezóny SOČRu
- Pražský komorní orchestr konfrontoval tvorbu tradiční se současnou
- Talichův Beroun zahájen s noblesou a důstojně
- Exkluzívní galakoncert smyčcových kvartet
- Pianista Eric Guo prozářil zvuk Collegia 1704