Koloraturní sopranistka Vanda Šípová je publiku známá z prken Národního divadla, kde ztvárnila několik rolí zejména v soudobých operách. Často vystupuje i v Plzni, Liberci, Brně a Ostravě. Je ceněna pro svou muzikálnost, pěveckou techniku a suverénní přednes i v nejnáročnějších partech, stejně jako pro své výrazné herecké dispozice. V úterý 17. února vystoupí v Rudolfinu spolu se Zuzanou Markovou, Eliškou Weissovou a Vojtěchem Pelkou na koncertu k poctě Emě Destinnové. Mimořádně všestranná umělkyně v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz vysvětluje, proč Destinnovou nepovažuje za svůj vzor a jaké nástrahy klade opera před širší publikum.

Máte neobyčejně široký repertoár, který se rozpíná napříč styly i staletími. Výraznou roli v něm ale hraje soudobá hudba. Je to vaše osobní slabost, nebo prostě jen nerada odmítáte výzvy?

Soudobá opera v mém životě je vlastně spíš náhoda. Často mě oslovují lidé, kteří se jí věnují, ale sama ji cíleně nevyhledávám. Možná to celé začalo ještě na konzervatoři, kde jsem zpívala skladbu Ondřeje Adámka. Pak přišlo Nagano Martina Smolky, kde jsem dělala cover. To byl mimochodem úžasný projekt – chodily tam rodiny s dětmi s vlajkami a byla cítit opravdová energie. Dodnes si myslím, že by se tato opera měla vrátit na pódia. Následoval Kofroňův opus Fantom čili krvavá opera, v němž jsem debutovala v Národním divadle a potom další velkooperní dílo Sternenhoch Ivana Achera a mnoho dalších titulů. Soudobá opera mě zkrátka provází, i když se sama považuju spíš za milovníka klasiky.

Čím vám klasika imponuje?

Miluju čistotu Händela a Mozarta. A v soudobé hudbě mám ráda chvíle, kdy v ní nacházím sdělení, melodii, návrat k melodice – i když je obklopená moderními postupy. Nemusí to být jen sled takzvaných „chvějivých intervalů“ což nechci, aby to vyznělo jako dehonestace práce současných skladatelů. Miluju všechno, co je krásné – a upřímně, i v klasickém repertoáru existují díla, která, řekněme, slyšet nepotřebuju.

Rozhovor vedeme krátce po vašem návratu ze zkoušky soudobé opery…

Nešlo ani tak o zkoušku jako podílení se na přípravě díla. S Michalem Kocábem jsme debatovali nad jeho novou operou Vyhnání ďáblů z Arezza na libreto Michala Horáčka. Fascinuje mě proces, kdy se podílíte na vzniku opery, to skutečné „muzicírování“ je nesrovnatelně lepší, než když vám skladatel hotovou partituru jednoduše položí na pult a řekne: Nauč se to. Když můžete s autorem nad dílem existovat, když s vámi komunikuje a chce s vámi pracovat, je to nesmírně inspirující. Myslím, že takhle to bývalo dřív… ale co já vím, nejsem hudební historik. Každopádně mě to baví.

Jakým způsobem může soudobá opera oslovit širší publikum?

Nedávno jsem měla čest na koncertě zpívat jednu árii z této Kocábovy připravované opery a měla jsem na ní dobrý ohlas. Soudobá opera má šanci prorazit, je-li servírovaná citlivě. Je skvělé, když můžete soudobou operu představit třeba jen jednou árií na koncertě – dát lidem ochutnat, aby pochopili, že se jí nemusí bát. Když publiku nabídnete jen malý kousek, polehoučku, otevřou se. Není nad to mít nové posluchače, oslovit je. Je to jiné než zpívat pro zasvěcené, kteří soudobé opeře rozumí. A když vám lidé řeknou, že je to zasáhlo – zvlášť ti, kteří se s klasickou hudbou běžně nepotkávají – víte, že to má smysl. Opera dokáže oslovit každého, jen je potřeba s ní zacházet opatrně. Samozřejmě, když zazpívám Královnu noci nebo Rusalku, funguje to vždycky.

Kdo ze soudobých skladatelů podle vás má schopnost zaujmout širší publikum?

Určitě se to podařilo Ivanovi Acherovi, v jehož opeře Sternenhoch jsem zpívala jak v Národním divadle, tak i nyní v Divadle ABC; jemu se to skutečně a objektivně podařilo. Dále mě osobně oslovil Paul Abraham – i když on patři mezi ty starší, nicméně málo známé autory – svou operetou Ples v hotelu Savoy, ve které jsem ztvárnila hlavní roli ve Státní opeře. Mám za to, že žijeme v době, kdy se lidé chtějí vice bavit a odreagovat se od problémů současného světa. I proto jsou u nás tolik populární různé muzikály. A právě tato opereta dokázala lidi pobavit, aniž by slevila z uměleckých měřítek. 

Jste jednou z našich nejobsazovanějších sopranistek. Jak při takovém zápřahu udržujete hlasovou hygienu?

Upřímně řečeno, v prosinci jsem se dostala do situace, kdy jsem si každé ráno říkala, že jen doufám, že zůstanu zdravá a všechno to ustojím. Měla jsem jednatřicet koncertů a vystoupení během jediného měsíce a často i dvě během dne – dopoledne Papageno v Kouzelném lese, večer Netopýr. Hlasová hygiena se pro mě stala naprostou prioritou. Neustále jsme si musela vracet hlas do jeho optimálního nastavení. To je obzvlášť důležité u koloraturního hlasu, aby se všechny polohy vyrovnávaly a nezůstávaly v napětí. Ale to úplně nejdůležitější je vlastně odpočinek. Šetřit hlas v době, kdy nezpíváte, mluvit co nejméně, umět si dovolit ticho. A zcela prakticky – brala jsem spoustu vitamínů, hlavně „béčko“.

Důležitá je pro vás i činoherní činnost. Jak si vás našla? 

Musím hned na úvod říct, že se zdaleka nepovažuju za činoherní herečku, ale od herců mám možnost se toho neuvěřitelně moc učit. To, že jsem se v tomto světě vůbec ocitla, je především zásluha zpěvu. Před lety mě oslovila režisérka Kamila Polívková s otázkou, zda bych nemohla zpívat v inscenaci Den opričníka. Díky tomu jsem se dostala do povědomí činoherního prostředí. Činoherní inscenace jsou samy o sobě často tak silné, že operní emoce už stačí přidat jen v náznaku – a celý pocit se okamžitě znásobí.

Na jevišti jsem se setkala s velkými hereckými esy a když vidíte, jak pracují, jak jsou schopni vystavět situaci a význam, někdy se až stydím, že v opeře je možné zpívat bez skutečného pochopení textu. Samozřejmě, že to pak není ono, ale jde to a někteří to bohužel tak praktikují. Ale hraní a pochopení textu je pro operu základ, nemůžeme se přece spoléhat jen na hudbu. Činoherní herci mají tu výhodu, že si mohou dovolit počkat na emoci či ji pomalu exponovat. My musíme emoci napasovat do jasně předepsané fráze. Ale zase my máme hudbu, která nás nese.

Dokážu si představit, že jako „činoherní zpěvačku“ vás musejí operní režiséři milovat, ale funguje to i obráceně? Jak vám opera pomáhá v činoherectví? 

Pro mě byla opera cestou, díky níž jsem se k činohře dostala, ale operní umění samo o sobě činohře příliš nepomáhá a operní postupy se v ní uplatnit veskrze nedají. I deklamace je úplně jiná…

Jaký největší omyl má podle vás veřejnost zakódovaný vůči opernímu umění?

Lidé si často myslí, že opera je strašně dlouhá a že ji vlastně nemohou vydržet. Přitom třeba balet Louskáček, který je neustále vyprodaný, je časově srovnatelný. Problém je spíš v tom, že se k opeře mnoho lidí vůbec nedostane – a tak ji vnímají téměř jako něco nedotknutelného, vyhrazeného „někomu jinému“, ne obyčejnému člověku.

Na tuhle otázku se mi vlastně těžko odpovídá, protože ji nevidím zvenčí. Jsem jiný operní divák než průměrný občan České republiky, opera pro mě není oddělený, exotický žánr, ale přirozená součást života. A možná právě v tom ten omyl leží – v představě, že opera stojí mimo běžný svět.

A na druhou stranu – jakým největším nešvarem podle vás dnes trpí operní scéna z pohledu mladé umělkyně?

To je velmi těžká otázka. Myslím, že každý dělá svou práci tak, jak nejlépe dovede, a já asi nemám potřebu ji hodnotit. Nicméně často se setkávám s názorem, že opera působí vzdáleně – a možná je to i tím, že jsme zvyklí na neustálý hluk. Jsme jím obklopeni, chodíme se sluchátky na uších, zvuk nás nepřetržitě zaplavuje. Opera, která vyžaduje soustředění a ticho, pak může působit odcizeně. A když se někdo rozhodne na operu zajít, slavnostně se oblékne a utratí nemalé peníze za vstupenku, chce vidět opečované, kvalitní představení. A když místo toho vidí třeba Tosku v montérkách, je z toho rozladěn. Je třeba dodat, že u nás nemáme natolik poučené publikum, jako je tomu například v Německu – i to formuje podobu operní scény.

Velmi intenzivně se věnujete i sportu. Jste mimo jiné vášnivou běžkyní. Jak se u vás potkává zpěv s běháním?

Sport mi bezesporu pomáhá udržovat kondici, ale stejně důležité je, že mě naučil disciplíně a vůli. Uběhnout půlmaraton vyžaduje systematičnost a vnitřní nastavení – a vědomí, že to dokážu, mi pak pomáhá nejen v běžném životě, ale samozřejmě i na jevišti. Velkým bonusem je, když díky fyzické kondici zvládnu na scéně zpívat a zároveň se pohybovat nebo tančit, ale pořád je to „jen“ bonus.

Zpívá se vám po běhu lépe, nebo naopak musíte tréninky pečlivě dávkovat, aby nebyly kontraproduktivní?

Samozřejmě je na místě veliká opatrnost. Jsou zpěváci, kteří cvičí příliš intenzivně, a tělo pak může ztuhnout – a to je pro hlas špatně. My totiž neovládáme hlasivky přímo. Hlasivky nejsou sval, ale vazivová tkáň; pracujeme se svaly okolo nich. Je proto nutné najít správnou míru a nepřepálit to. Každopádně platí, že je lepší se nějak hýbat než nesportovat vůbec.

17. února vystoupíte na koncertu Zrození hvězdy: Pocta Emě Destinnové. Je pro vás Ema Destinnová vzorem?

Čím víc o ní čtu, tím víc si uvědomuju, jak neuvěřitelně silnou osobností musela být. Zároveň si ale říkám, že bych její život žít nechtěla – nebyla to vůbec žádná legrace. Není pro mě vzorem v doslovném smyslu, spíš inspirací v tom, že je možné obstát i v mimořádně těžkém životě. Trilogie, která o ní právě vychází a jejíž první díl se bude na koncertu křtít, čtenáře mimo jiné provede i dějinami českého výtvarného umění té doby, protože Ema byla v intenzivním kontaktu s mnoha malíři. Mám za to, že tenkrát byli umělci mezioborově daleko více propojení, dnes už to tak samozřejmé není. Ze všeho, co o jejím osudu vím, mám silný pocit vděčnosti. Zaplaťpánbůh za dobu, ve které dnes žijeme!

Můžete to přiblížit?

Víte, že původně chtěla být houslistkou, ale jako ženu ji na konzervatoř nezvali? Jediné, co jí umožnili studovat, byl zpěv, a tak se vydala touto cestou. To o její cestě, ale i o době, ve které žila vypovídá opravdu hodně.

Trilogii napsala slovenská režisérka Lucie Klein Svoboda. V čem je její přínos? 

Přinos je už v tom, že se každý díl bude křtít zvlášť a u každého vznikne hezká umělecká událost, tedy další kulturní příležitost pro diváky. Je to životopisný román psaný současným jazykem a já pevně věřím, že pro českou kulturu to bude velmi zajímavá kniha a že osloví i nehudební publikum. Na koncertu bude číst úryvky Martin Hofman a budeme mít speciální šaty, které se následně budou dražit na charitu. 

Jste ráda, že jste sopranistkou?

Ano. Vlastně jsem ráda především za to, že vůbec zpívám. Že se mi to v životě podařilo, protože jsem tomu dlouho nevěřila. Že někdy dokážu přenést něco ze sebe k lidem a že se mi za to vrací dobrá zpětná vazba. 

Kdybyste si mohla na jeden den zvolit jiný obor – kým byste chtěla být? A jakou roli byste si případně chtěla zazpívat?

Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela. Jsem šťastná, když se mi daří dobře zazpívat to, co mám právě před sebou. Pravda je, že Nessun dorma si pro sebe můžu doma zazpívat kdykoliv! (smích) 

Kam cítíte, že váš hlas směřuje?

Žádné vysněné role nemám. Dokud budu zdravá, chci zpívat to, co ke mně přichází. Právě to mě baví a dává mi smysl a každá role, kterou zpívám, je můj splněný den. To, co nyní zpívám je repertoár, který mi sedí a ve kterém se cítím dobře. Hlas vnímám jako něco živého, proměnlivého, co nelze násilím tlačit jedním směrem. Jediná věc, která mě repertoárově mrzí byla Violetta v Olomouci, kterou jsme z časových důvodů musela odmítnout. O to víc mě mrzelo, že inscenaci připravoval Michal Hába, se kterým jsem už spolupracovala v činohře a jehož jazyk dobře znám. Snad se příležitost zpívat Violettu někdy naskytne – dokud na to budu mít sílu a budu v dobré kondici.

Jste umělkyně takzvaně na volné noze. Vyhovuje vám to?

Na to, že nemám agenturu, zpívám třicet koncertů a představení za měsíc… nemohu si stěžovat ani jedním slovem. (smích) Bez agentury je moje cesta samozřejmě trochu trnitější než u jiných, ale zároveň mám kolem sebe spoustu úžasných lidí, se kterými spolupracuju – a to rozhodně není málo. Za všechny zmíním alespoň festival Hudební setkání, jehož si velmi vážím. Díky němu jsem měla možnost vystoupit na místech, kam by se mnozí nepodívali. Michal Mašek letos slaví 15. výročí festivalu – a je to počin, který divákům přibližuje operu a klasickou hudbu. Ta se často spojuje s oficiálností, ale on ji dokáže dostat přímo do podvědomí lidí. A pak si diváci třeba řeknou: „Pojďme zkusit ještě další koncert.“ Přičemž tohle je ta cesta, jak dostat operu a klasickou hudbu mezi lidi. 

Kdybyste mohla pozvat jakoukoliv osobu z operní literatury na sklenku vína, kdo by to byl a o čem byste se chtěla bavit?

Tahle otázka je daleko záludnější, než se zdá. Na pódiu totiž já i moji kolegové ztvárňujeme různé postavy, které nás ve větší či menší míře fascinují, ale otázkou je, zda bych s některou z nich opravdu chtěla jít na drink… a čím hlouběji nad tím přemýšlím, tím víc se mi ta otázka zdá nezodpověditelná. Koho byste pozval vy?

O mě tu nejde…

Tak si tu vyjmenujme pár rolí: Třeba taková Rusalka – vezmu ji na víno a ona bude mlčet a koukat. Takže mám raději jít z ukňouranou Gildou? Bláznivou Ofélií? Se starým nerudným dědkem Rigolettem nebo s hrabětem, co mi bude dělat během celého večera návrhy? Romantické by možná bylo jít na víno s partičkou z Bohémy, ale asi jen do chvíle, než zjistí, že nemají na útratu, utečou bez placení a účet zbyde mně! (smích) Pokud bych se měla rozhodnout pro jednu osobu, šla bych na pivo k Tygrovi s Bohumilem Hrabalem – tím reálným, kterého výborně vystihnul ve své opeře Don Hrabal Miloš Orson Štědroň.

Poslechněte si Vandu Šípovou v rubrice AudioPlus.

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, archiv DJKT Plzeň / Martina Root, Irena Štěrbová, facebook Vandy Šípové

Facebook X E-mail WhatsApp