„Bylo slyšet příliš mnoho nedotažeností, nahodilostí, nepřesností, přehmatů, ufouknutí.“

„Atmosféra druhé poloviny večera byla pozitivnější. Asi i díky filmovým dotáčkám.“

„Jednoznačně nejlepší položkou večera byla suita z filmové hudby Jiřího Šusta.“

Celkové vyznění závěrečného nedělního koncertu Smetanovy Litomyšle orchestr Pražských symfoniků značně poškodil. Po třítýdenní přehlídce s umělecky opravdovými programy může samozřejmě koncepce posledního večera, sestava kratších vděčných a populárních čísel, přinést pořádnou porci odlehčení a přístupnosti. Neznamená to však – a ani pořadatelé to tak určitě nezamýšlejí – že je jedno, jak se zahrají.

První polovina večera byla dramaturgicky zajímavá, ale interpretačně zoufale nevýrazná. Šest orchestrálních čísel – a ani jedno nezaznělo s opravdovým zájmem, s plnou a spontánní účastí, s elektrizujícím nábojem a s nezapomenutelným dopadem. Je vcelku jedno, jestli byl na vině pocit pouhé zájezdové povinnosti u části hráčů, minimum zkouškového času, nebo malá náročnost dirigenta. Výsledek byl tristní, o to víc, že festivalové „Velké finále“ logicky jaksi předpokládá spíše mimořádný než průměrný výkon. Ale ze Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK nevyzařovala ani chuť k jedinečnému náročnému muzikantskému nasazení, ani empatie k místu, kde se právě završuje něco pěkného. Nehledě na to, že bylo slyšet příliš mnoho nedotažeností, nahodilostí, nepřesností, přehmatů, ufouknutí.

Finále v koncepci nikoli klasického koncertu s velkými a náročnějšími skladbami, ale v podobě příjemného a snad i zábavného sledu menších děl, zdařile komentovaného dramaturgem večera a celého festivalu Vojtěchem Stříteským, se takto uskutečnilo už posedmé. Je to legitimní. Letos koncert nesl podtitul Musica festiva – a šlo o oblíbené skladby k mimořádným ceremoniálům, slavnostním obřadům, filmům i sportovním událostem. Dirigoval Ondrej Lenárd. S orchestrem FOK spoluúčinkoval sbor Janáčkovy opery Národního divadla Brno.

Už hned vstupní úryvek ze Smetanovy kantáty Česká píseň dopadl však rozpačitě: nezajímavé tempo, nijaký výraz. Jakoby zbytečné číslo. Velká škoda. Mendelssohnův Svatební pochod byl sice kompletní, ale vyzněl téměř mechanicky, svatební scéna z Wagnerova Lohengrina neměla lesk a vzrušení. Kdyby takhle tuctově, jak jsme slyšeli hrát orchestr, zpívali sólisté operních galakoncertů slavné árie, také by nikdo nebyl nadšený. Slavnostní předehra Dmitrije Šostakoviče z roku 1954, virtuózní, břeskná a brilantní, byla v účinku silnější, ale při vzpomínce na totální nasazení, s nímž v Litomyšli při představení opery Lady Macbeth Mcenského újezdu hrál Šostakoviče strhujícím způsobem orchestr Národního divadla moravskoslezského, tento výkon rázem pobledl. Strmě vrstvená Fanfára pro obyčejného člověka od Aarona Coplanda ve své obnažené jednoduchosti – je jen pro žestě a bicí – potřebuje stoprocentní hráčskou jistotu, skvělý zvuk, ani stín rozměklé rutiny, naprostou souhru a jasně vypointovaný průběh. Do ideálu však chybělo mnoho… Je snad špatně požadovat ideální provedení? I s ohledem na mimořádnost večera, jakési malé „Last Night of the Proms“? A třeba i s ohledem na cenu vstupenek? Není důvodu přecházet mlčením nebo omlouvat takový počet selhání, byť drobných, jakého jsme byli svědky zde i v následujícím Sukově pochodu V nový život. Byť byl jinak zajímavý tím, že zazněl i se sborovou složkou, tedy s textem – tak se skoro nikdy neuvádí.

Závěrečná část suity z baletu Pták ohnivák od Igora Stravinského byla ve své gradaci dobrou tečkou za první polovinou. O přestávce to nicméně vypadalo, že nejde ani tak o velké finále, jako spíš – při detailnějším vhledu – o docela dost velký průšvih. Třebaže navenek měl koncert samozřejmě úspěch. Smetanova Litomyšl ale není jen tak nějaké regionální pódium, kde „to stačí“. Jen tak nějaká letní „open air“, kde „o moc nejde“. Nehraje se jen pro paralelní přenos do Klášterních zahrad, kde bylo několik set lidí, kde se ale „tak soustředěně neposlouchá“. Hraje se především pro regulérní auditorium na nádvoří s 1150 posluchači. A tam jde o festival s tradicí, standardem a ambicemi, na jakém by i FOK měl hrát jako na Pražském jaru nebo v cizině. Tedy mnohem lépe, než hrál.

Atmosféra druhé poloviny večera byla pozitivnější. Asi i díky filmovým dotáčkám. Hudba Valentina Haussmanna, renesanční Slavnostní intráda v symfonickém hávu, připomněla litomyšlský summit prezidentů sedmi středoevropských zemí z roku 1994. Alžbětinská serenáda, kterou Ronald Binge doprovodil na začátku 50. let korunovaci britské královny, zazněla v méně slýchané verzi s ženským sborem a s projekcí dobových záběrů na plochách po stranách pódia, kam se promítají při operách titulky. Při hudbě Johna Williamse napsané pro atlantskou olympiádu v roce 1996, zahrané v trvalém fortissimu, se neodbytně vtírala vzpomínka na Coplandovy fanfáry – mág americké filmové hudby Williams kolem nich krouží v této partituře nebezpečně blízko…! Také následující hudební číslo se týkalo sportu, běžely k němu záběry úspěšných českých hokejistů z Nagana, ale pointa trochu nevyšla: byla to hádanka, kterou v publiku nikdo nerozluštil – a správná odpověď z pódia nezazněla. Maně přitom ale krystalizovalo poznání, že přes existenci všech žánrů a soundů, rockových a jakých všech dalších, zřejmě stejně není nic lepšího než symfonický orchestr, když ho používají při těch největších ceremoniích…

Jednoznačně nejlepší položkou večera byla suita z filmové hudby Jiřího Šusta, narozeného právě před sto lety. Sestřih z pěti Menzelových filmů, vytvořený speciálně pro festival stejně jako současně znějící hudba, byl důvěrnou známostí až dojemný. Ostře sledované vlaky, Na samotě u lesa, Postřižiny, Slavnosti sněženek, Vesničko má středisková… Klasika v tom nejhlubším slova smyslu. Publikum, které v té chvíli zapomnělo hledět na pódium a vnímat interpretační nuance, nečekaně intenzivní zážitek spojil v jednu pospolitost. Pak už přišly dvě závěrečné položky programu. Výborně dirigentem a orchestrem vyhmátnutá Via Appia – obraz pochodujícího vojska, zvukově opulentní a ohromující poslední část Římských pinií Ottorina Respighiho. A pak úryvek z Händelova korunovačního anthemu Zadok the Priest. Slavnostní baroko, ale v zatěžkaném symfonickém hávu, jak ho dnes už skoro neslýcháme. Budiž. Druhá polovina večera svým úkrokem ke sportu a filmu upozadila dojem, že orchestr Pražských symfoniků Smetanovu Litomyšl v závěru poškodil. Celý festival se svými víc než třiceti programy, včetně velkých operních představení, se uzavřel smířlivě. Ale pro tento jediný večer bohužel ne nezapomenutelně.

Foto: Smetanova Litomyšl