„Klusákova muzika umí především bavit. K tomu je samozřejmě zapotřebí, aby se s patřičnou pozorností i uvolněním zapojil celý orchestr.“ 

„Dana Zemtsov navenek působí velmi křehce, jakoby stále dívčím dojmem, poté, co uchopí a nechá rozeznít svůj nástroj, však přesvědčí o síle své osobnosti.“

„Celou tu Paganiniho soustavu pizzicat, tahů, přesmyků, koloratur a flažolet, vměstnanou do jednovětého celku, zvládla s odzbrojující bravurou.“ 

Komorní filharmonie Pardubice pokračuje v dlouhodobém projektu, při němž představuje v rámci svých abonentních koncertů jednotlivé nástroje a jejich možnosti, přičemž důraz je kladen na virtuózní schopnosti hráčů. V tomto týdnu došlo na violu, instrument mnohdy podceňovaný. V rukou vynikající Dany Zemtsov se však skutečně proměnil v prostředníka virtuozity.

Před pardubickým orchestrem tentokrát stanul dirigent Robert Kružík, pod jehož vedením zaznělo nejprve dílko dalšího jubilanta Roku české hudby. Symfonie č. 1 „Sinfonia in Do“ Jana Klusáka (narozen v roce 1934) je autorovou absolventskou skladbou, kterou završil před více než šedesáti lety studia na pražské AMU. Jde o svěží mladistvou kompozici, která musela v době vzniku zapůsobit svou nespoutaností. Tu si ale zachovala dodnes, stejně jako posluchačskou vstřícnost, což vůbec neznamená jednoduchost ani rezignaci na „osahávání“ a využívání různorodých postupů. Je to hudba neoklasicistně půvabná, obsahující řadu žertovných odkazů, nad nimiž si zkušenější posluchač může lámat hlavu se správným přiřazením k osobnostem, které autora inspirovaly a formovaly. Je-li však člověk v hledišti náležitě naladěn, užije si těch dvacet minut bez rozdílu stupně svých vědomostí – Klusákova muzika totiž umí především bavit. K tomu je samozřejmě zapotřebí, aby se s patřičnou pozorností i uvolněním zapojil celý orchestr, vždyť postupně dojde takřka na všechny nástrojové skupiny. Pokyny Roberta Kružíka byly nenápadné, ale přesné, výsledná souhra i díky nim dopadla na výbornou a v Sukově síni Domu hudby zavládla dobrá nálada. 

Elán a energičnost spojené s mládím charakterizovaly rovněž interpretační umění sólistky večera. Dvaatřicetiletá Dana Zemtsov se narodila v Mexiko City v hudební rodině, jejíž členové mají hru na violu v kolektivní oblibě, a tak o její životní dráze bylo rozhodnuto již velmi záhy. Dosavadní přehled jejích vystoupení je fascinující, spolupracovala s orchestry a dirigenty zvučných jmen v Latinské i Severní Americe a stejně tak v Evropě, kde nyní pořádá své vlastní mistrovské kurzy. Přestože navenek působí velmi křehce, jakoby stále dívčím dojmem, od chvíle, kdy uchopí a nechá rozeznít nástroj, přesvědčí přítomné o síle své osobnosti a hlubokém zaujetí podloženém dokonale vypilovanou technikou, která nemá sebemenší problém s jakoukoli škálou intonačních rejstříků. Koho lepšího si přát, aby ukázal, jak se viola dokáže „rozezpívat“ do nebeských poloh?

Pro pardubické vystoupení si Dana Zemtsov připravila hned dva „kousky“. V jejím podání si natěšené publikum vyslechlo nejprve Koncert pro violu a orchestr D dur u nás přece jen méně známého německého tvůrce období klasicismu Franze Antona Hoffmeistera, který prožil nejvýznamnější údobí života na přelomu 18. a 19. století ve Vídni, kde se proslavil zejména coby šikovný nakladatel. Pro hráče Komorní filharmonie šlo o setkání s hudebním stylem, v němž jsou jako doma. Dirigent Robert Kružík si opět dal záležet na propracování všech orchestrálních detailů, nicméně pokaždé v pravý čas ustoupil do pozadí, aby vytvořil dostatečný prostor pro sólistku, která se postupně rozehrála do tak suverénní polohy, že na sebe zaslouženě strhla veškerou pozornost. Hoffmeisterovy skladby by mohly být lehce zaměnitelné s kompozicemi jiných autorů, nevynikají ničím obzvláště pozoruhodným, neřku-li rafinovaným, vyžadují při provedení „pouhou“ poctivost. Ale té se posluchačům dostalo v míře více než vrchovaté.

Skutečnou lahůdku ale představovala následující skladba. Sonáta pro violu a orchestr Es dur (Sonata per la Grand´Viola e Orchestra), jejímž autorem je Niccolò Paganini, je už dílem kladoucím důraz právě na virtuozitu, jež odsunuje do pozadí všechny ostatní aspekty. Dana Zemtsov prokázala, že ve svém oboru dozrála k dokonalosti a celou tu soustavu pizzicat, tahů, přesmyků, koloratur a flažolet, vměstnanou do jednovětého celku, zvládla s odzbrojující bravurou, která nedala auditoriu vydechnout. Jako by srostla s violou v jeden organismus, přinášející zážitek na úrovni zázraku. Velkolepé ovace rozbouřily pardubický hudební stánek zcela oprávněně.

Druhou část večera vyplnila jediná kompozice, opět s vazbou na Rok české hudby, tentokrát pocházející z repertoárově důvěrně známé studnice. Po delší době zazněla na východě Čech Serenáda pro smyčcové nástroje, op. 6 Josefa Suka. A bylo potěšením se do jejího vroucného proudu zaposlouchat. Robert Kružík nepospíchal, na pódiu převládly klid a harmonie. Z hlediska dramaturgie koncertu nelze nepodotknout, že i v tomto případě jde o autorovo dílo juvenilní, jeho všeobecná popularita však někdy dává na tento fakt zapomenout. Každopádně autor těchto řádků se přistihl, že se nechává opětovně unést jejím mistrovstvím a samovolně tu a tam při jejím provedení gestikuluje, jako by chtěl dirigentovi tak trochu pomoci. A že tak, jak zjistil při pohledu na ostatní návštěvníky, zdaleka nečiní sám. Šlo o skvělou tečku za perfektně promyšleným hudebním svátkem.

Foto: Facebook komorní filharmonie