„Ceysson svým sólovým vstupem hned na začátku vkusně anticipoval, že dramatický nerv harfové ‚promluvy‘ dá brzy o sobě znát, pak pokračoval proměnlivými margináliemi a vrcholil mohutným zvukem v uměřeném souladu i technicky výtečné souhře s plénem smyčců.“

„Bylo dobře, že koncert proběhl bez přestávky a nic nevadilo, že skladby impresionistů vystřídala stylově odlišná Symfonie č. 2 D dur Ludwiga van Beethovena, právě ona celkovým svým založením přispěla k žádoucímu jasu večera.“

„Oč méně elegantního vzletu, o to více jadrné zemitosti.“

V červnu koncertní sezóna vrcholí a zejména koncerty v rámci abonmá tyto okamžiky zhodnocují pečlivě voleným programem jak po dramaturgické, tak po interpretační stránce. Takto si mohli návštěvníci doslova vychutnat červnový večer donátorské řady PKF – Prague Philharmonia nazvané „Setkání s příběhy umění“ 14. června v Císařském sále Lobkowiczkého paláce na Pražském hradě. Kromě orchestru vedeného jeho hudebním ředitelem a šéfdirigentem Emmanuelem Villaumem vystoupil francouzský harfista Emmanuel Ceysson, náležející k předním světovým sólistům svého oboru.

Země původu obou protagonistů večera zřejmě motivovala programovou dramaturgii i její charakteristické stylové zakotvení – ze tří skladeb dvě náležely předním reprezentantům francouzského impresionismu, jimiž byli Claude Debussy (1862–1918) a Maurice Ravel (1875–1937). Skladby byly ve své době objednány každá jinou společností k propagaci rozdílných typů harfy diferencované mechanikou tohoto nástroje. Obě vznikly v roce 1904.

Skladbu Introdukce a Allegro, která koncert otevřela, Ravel napsal v neuvěřitelně krátké době několika dní původně jako septet pro flétnu, klarinet, harfu a smyčcové kvarteto, ale hraje se zpravidla ve verzi s násobenými smyčci, která zazněla i tentokrát. Plénum smyčců – najmě v prostoru nevelkého palácového sálu – propůjčilo dílu spíše zemitější ráz. Markantněji působila i sama harfa, a to nejen svými hutnými sólovými vstupy plnými nástrojově charakteristických obratů, ale i permanentně zřetelným a čitelným vklíněním do struktury celku. K jedinečným momentům patřila zpočátku introvertně přemýšlivá kadence. Průběh celku spočíval na sledu náladově a témbrově pečlivě odstíněných dílčích úseků postupně dramaticky gradujících až do téměř revuálního závěru.

Debussyho Tance pro harfu a smyčcový orchestr jsou kompozičně i specifickým začleněním harfy prohloubenější a barvitější. (Každé dílo je poplatné době svého vzniku, a tak nebude náhodou, že tehdejší kritika ocenila údajně spíše to Ravelovo, pro posluchače tenkrát asi srozumitelnější a přístupnější.) Jak už názvy obou částí – I. Danse sacrée, II. Dance profane – napovídají, nálada Debussyho celku je vnitřně rozrůzněná, a to i v koncepci sólového partu, jemuž pokaždé přísluší výrazná role. Ceysson svým sólovým vstupem hned na začátku vkusně anticipoval, že dramatický nerv harfové „promluvy“ dá brzy o sobě znát, pak pokračoval proměnlivými margináliemi a vrcholil mohutným zvukem v uměřeném souladu i technicky výtečné souhře s plénem smyčců. Zásluhou místy právem efektního, leč neafektovaného podání se sólistovi dostalo porozumivé a vřelé reakce publika. „Hudební nástroj by měl být prostředkem k vyjádření vyšších emocí,“ vyjádřil se Emmanuel Ceysson v programové brožuře doprovázející koncert a dlužno dodat, že výrazově vyspělá emocionalita jeho hry je kvalitou dominantní a nepřeslechnutelnou.

Bylo dobře, že koncert proběhl bez přestávky a nic nevadilo, že skladby impresionistů vystřídala stylově odlišná Symfonie č. 2 D dur Ludwiga van Beethovena (1770–1827), právě ona celkovým svým založením přispěla k žádoucímu jasu večera. Při ní jsme se mohli tím více – poslechem i vizuálně – soustředit na orchestrální ansámbl sám o sobě, stejně jako na práci dirigenta s ním.

Francouzský dirigent Emmanuel Villaume stojí v čele PKF – Prague Philharmonia počínaje sezonou 2015/2016. Kromě jiného je znám frekventovanou spoluprací s předními světovými operními domy, v současnosti působí ještě jako hudební ředitel Opery v Dallasu. Villaume už v předchozích dvou skladbách zaujal rovnoměrnou pozorností, již věnoval souhře celého kolektivu, jednotlivým nástrojovým sekcím i sólistovi v jejich vzájemném propojení. Dovede výborně tmelit i stimulovat všechny zúčastněné a pohotově vycházet z nálady a potřeby okamžiku, což se účinně projevilo hlavně v Beethovenovi. Už od první věty gesty důraznými i nervními, v gradacích a vrcholech poněkud teatrálními, koordinoval a výrazově formoval proud hudby povýtce a také většinou průrazného, až dramaticky slavnostního rázu. Druhá věta prozradila, že to chtělo přece jen více práce s dynamikou a výrazovými nuancemi. Oč méně elegantního vzletu, o to více jadrné zemitosti. Na druhou stranu bylo evidentní, že hudbě symfonického charakteru limitované dispozice palácového sálu nedostačují. Odtud poněkud „ukřičené“, nicméně perfektní dechy. I tak postupně přibývalo výrazového odlehčení a vedle vládnoucí údernosti (ve Scherzu zcela na místě) a pompy došlo i na momenty vtipné a žertovné. Publikum bylo evidentně spokojeno a patřičně to dalo najevo spontánními ovacemi.

Foto: Petra Hajská