„Hráči Volantes Orchestra, rezidenčního orchestru celého festivalu, už díky prvním tónům prokázali smysl pro jemnost.“

„Celému ansámblu nakonec spíše vyhovovaly rychlejší, razantnější a virtuóznější části.“

„Intervaly, jež každé ucho očekávalo v podobě takto známého díla, nejspíš nezazněly v souladu se zápisem skladatele.“

Klidná Olomouc, která nás vždy okouzlí svým historickým architektonickým kouzlem, se pravidelně právem stává kulturním centrem klasické hudby, zejména pak útočištěm předního festivalu staré hudby v Česku – Olomouckých barokních slavností, které své příznivce baví letos již devátým rokem. Během čtvrtečního večera 29. července nás hudba přenesla do Itálie, konkrétně do Benátek, rodného města a dlouholetého působiště barokního velikána Antonia Vivaldiho. Dům U Parku přes zdánlivě moderní vizáž nabídl ideální prostředí svým sálem z 19. století s půvabným historizujícím podtónem.

„Je potřeba užívat si života a uvědomovat si krásné chvíle a neuvažovat o tom, že někdy v budoucnu přijde to pravé, protože je možné, že to pravé prožijeme a prožíváme právě teď.“ Těmito moudrými slovy Oty Pavla, význačného českého spisovatele druhé poloviny 20. století, uvedl Jan Přeučil večer s názvem Z cest po Itálii. Nejen líbezná slova sonetů, ale následně také samotná hudba nám daly možnost připomenout si rozmanitosti přírody, které se nám v průběhu celého roku nabízejí. Ačkoli mnohým spolu s programní hudbou vytane na mysl až období romantismu, symfonické básně, velká jména jako Franz Liszt či Hector Berlioz a vodotrysky emocí, pro spoustu dalších může programnost představovat již pouhá inspirace uchvacující přírodou. Nejinak působila na Vivaldiho, který se zaposlouchal, jak lze slyšet v jednotlivých částech Čtvera ročních dob, do temných hlasů hromů, tupých úderů blesků, ale také do jemného cvrlikání hrdliček, kukání kukaček nebo zurčení probouzejících se jarních tůní. Příroda se nám zkrátka nabízí jako nevyčerpatelný zdroj inspirací, jejichž prazáklady můžeme hledat mnohem hlouběji, od dávných dob.

Snad bychom nezahlédli v publiku jediného diváka, který by si nepovšiml příchodu legendárního herce a mistra rétoriky Jana Přeučila, v bílém saku a slaměném klobouku, který do Olomouce dorazil ve čtyřiaosmdesáti letech. Jeho umělecké charisma vneslo do sálu mimořádnou atmosféru. Chvílemi diváky bavil zdánlivou komičností, vtom však dokázal náhlou změnou a důrazem v hlase strhnout a přesvědčit o hloubce přednášených slov. Také jeho jemná gesta přesně korespondovala s obsahem. Bez povšimnutí a úsměvu však mimo jiné nezůstala ani židle cembalisty Marka Čermáka, na níž byl položen elegantně černý polštář.

Hráči Volantes Orchestra, rezidenčního orchestru celého festivalu, už díky prvním tónům prokázali smysl pro jemnost. Skladba působila obzvláště citlivě, avšak v určitých místech, zejména pak v dalších částech, možná až zbytečně mnoho. Hra pak totiž působila nepatrně ostýchavě. Ovšem úvodní část, rozprava tří ptáčků, a některé další si takový charakter přímo vyžadovaly. Souboru se velmi dobře podařilo vzájemně přizpůsobit a spojit se v jeden celek, na tvářích každého z hráčů se tu a tam vykouzlil úsměv, který celé atmosféře dodal na pohodě. Radost hráčů se tak přímo přenesla na posluchače. O souhře vypovídalo dále nejen stejné frázování, totožné důrazy a akcenty, ale v některých případech i shodně načasované nátryly; hudebníci stvrdili, že si při zkouškách počínali velmi pečlivě.

To vše perfektně scelil niterným projevem sólista Josef Žák. Zapůsobil především jemnými tóny i v těch nejvyšších polohách nástroje, a to i v nejtišší dynamice. Chvílemi jsme si mohli připadat jako svědkové zpovědí, při kterých se dotyčný hluboce soustředí a uvažuje o každém slovu, které vyřkne. V tomto případě však místo slov hovořily tóny, každý precizně vysloven, každý nositelem myšlenky. Sólista se také stal výrazným dirigentem ansámblu. Právě díky němu fungovala tolik důležitá komunikace zcela zřetelně a hráči vždy věděli, v jakém místě mu mají poskytnout prostor. Ovšem nutno opětovně dodat, že v některých pasážích se nemuseli bát více se projevit. V celé první části jsme tak mohli být svědky půvabného střídání nálad a charakteristik přírodních úkazů, například onoho zurčení potůčku, při kterém bylo možno slyšet tiché bublání cembala.

„V úmorném období slunečního žáru umdlévá člověk i stádo, pinie létem hoří; kukačka zakuká a jen se to rozlehne, přidá se hrdlička a také stehlík svým zpěvem.“ Tak zní slova první věty sonetu, jímž se inspiroval Vivaldi v druhé části celého díla – Létě, jak ostatně sama hudba přesně napovídala. Avšak nestalo se tak poprvé ani naposledy. Nutno totiž dodat, že hudební vyjádření představovalo nejvýraznější složku, kterou jsme v hudbě Volantes Orchestra mohli naleznout. A je to právě projev, kterým se dnes každý hudebník snaží své publikum zaujmout. O tom nás tedy hudebníci přesvědčili i v následujících dvou větách této části, předně pak v poslední větě, která symbolizuje strhnutí se obrovské bouře, a to i v partech hráčů, které jsme konečně nyní měli možnost slyšet opravdu naplno. Vzápětí za kladným dojmem z hudebního vyjádření musíme pochválit také stylovost, která se ocitala na velmi dobré úrovni.

Obecně můžeme tvrdit, že nakonec celému ansámblu spíše vyhovovaly rychlejší, razantnější a virtuóznější části, při nichž se hráči a hráčky dokázali zprostit všech zábran a nechali proudit emoce, tedy i hudbu. Bouřlivý nástup připravil geniálně kontrabasista Lukáš Verner svým temperamentem, přidalo se duo violoncella (Libor Mašek) a cembala, které si očividně dobře rozumělo, a konečně se odvázaly i houslistky Veronika Manová a Blanka Pavlovičová.

K tanci vyzývala hudba předposlední části Podzimu s opět skvěle propracovanou dynamikou. Možná by si některá piana zasloužila více zesílení, nicméně o to většího kontrastu poté umělci mohli docílit, stejně jako dosáhli působivého a naprosto plynulého střídání hlasů v nástrojích. Škoda také ještě volby rejstříku cembala v této části, jehož zvuk již lehce zanikal pod tíhou ostatních nástrojových barev.

Nadešla Zima a ta nejspíš bohužel způsobila velké nepříjemnosti s laděním, hráči si totiž naposledy naladili po první části, tedy po Jaře. S intonačními problémy se soubor však potýkal již předtím, avšak ve znatelně menším měřítku. Intervaly, jež každé ucho očekávalo v podobě takto známého díla, nejspíš nezazněly v souladu se zápisem skladatele. Panice se však nepodlehlo a v rychlých pasážích reputaci zachraňoval sólista brilantní hrou a potvrdil tak své renomé. Soubor se s touto nedokonalostí popral statečně a nenechal si ukrást úsměvy z tváří. Možná i díky tomuto lidskému přístupu je následně publikum odměnilo standing ovation a vyžádalo si přídavek, při kterém vystoupil opět Jan Přeučil s milostnými verši české romantické poezie Jaroslava Vrchlického za znění líbezné hudby druhé věty Zimy.

„Tož loutnu sem — a píseň se mnou noťte, pak na kutě mě, chlapci, doprovoďte, vždyť do jedné se vejdou postele kumpáni světlé noci veselé. A zejtra navečer, až první hvězdy vzplanou, u vína v loubí, s dobrými Moraváky, na shledanou,“ již definitivně završil další krásný hudební zážitek v rámci Olomouckých barokních slavností Jan Přeučil básní Tři kumpáni s vlastní drobnou modifikací v překladu Bohuslava Mathesia.

Foto: Olomoucké barokní slavnosti