„Dirigent Omer Meir Wellber vytáhl z orchestru podivuhodnou vitalitu.“

„Sólové hlasy hráli hvězdný Gidon Kremer a litevská violoncellistka Giedrė Dirvanauskaitė.“

„Provedení ‚apoteózy tance‘ mělo nádhernou výstavbu jednotlivých vět i celku.“

Symfonický orchestr Českého rozhlasu vystoupil ve svém pravidelném cyklu koncertů ve Dvořákově síni Rudolfina také v pondělí 11. prosince. Tentokráte ve spolupráci s festivalem Dny Bohuslava Martinů uvedl hned tři hosty. Velkým hitem bylo vystoupení legendárního houslového virtuosa Gidona Kremera, který hrál v duetu s violoncellistkou Giedrė Dirvanauskaitė. A poprvé s orchestrem vystoupil izraelský dirigent Omer Meir Wellber. Tři vysoké karty do hry a spolehlivě frázující orchestr daly koncertu náležitý švih, noblesu a energii.

Společná dramaturgie SOČRu a festivalu Dny Martinů 2023 vsadila na atraktivní „americkou“ skladbu Thunderbolt P–47 Bohuslava Martinů, která dostala název dodatečně podle bitevního letounu. Jak známo vznikla na objednávku Johannesa Kindlera, ředitele a dirigenta amerického Národního symfonického orchestru v září a premiéru měla 19. prosince 1945 ve Washingtonu. Píše se, že s příznivým ohlasem u posluchačů i u kritiků. Tady a teď mělo provedení více než příznivou odezvu. SOČR Thunderbolt P–47 „odstartoval“ skutečně parádním dynamickým náporem a následně dosáhl psychologicky skvělého uvolnění, které orchestr živil pravidelným rytmickým pohybem. Dirigent Omer Meir Wellber vytáhl s orchestru podivuhodnou vitalitu. Disponoval bohatou škálou pódiové gestikulace, s níž vyburcoval orchestr a najmě obvykle znamenité dechové nástroje k povznesenému výkonu. Přechod do poeticky plynoucí části, z níž vyrůstalo další scherzové dění, provedl přímo graciózně. Ve vzrůstajícím orchestrálním ruchu se neztratily vysočinské názvuky, které partituru zabarvily intimitou a domovem. Osamělé smyčce v závěru skladby účinně navodily klidovou zónu a očekávání vzrůstajícího napětí, jež ovlivnily i v zahuštěnější instrumentaci. Báječné finale s vítěznou trubkou a pádným orchestrálním krokem spustilo stavidla nadšení.

V programu pak následoval Dvojkoncert pro housle, violoncello a orchestr Philipa Glasse. Sólové hlasy v něm hráli hvězdný Gidon Kremer a litevská violoncellistka Giedrė Dirvanauskaitė. Při vědomí kolikrát a kde už Glassův koncert premiérovali, bylo evidentní, že se pražskému publiku dostává ověřeného a vycizelovaného provedení. Půlhodinový koncert byl jasně rozčleněn do sedmi částí, které uvedla a zakončila hudba dueta. Čtyřikrát se opakovalo jejich komorní extempore bez virtuózních exhibicí, v prostém melodickém a zejména rytmickém toku. Kremer a Dirvanauskaitė hráli za doprovodu orchestru i jako nástroje z orchestru s upřímnou pozorností jak k sólovým partům, tak ve službě orchestrální hře. Převáženě motorický pohyb orchestru vedl Omer Meir Wellber opět s entuziazmem a s péčí k detailům. Rytmický náboj díla s proměnlivým frázováním a zdánlivě nevzrušivými melodickými motivy byl ve svém účinku tak fascinující, že vzbudil bouřlivou odezvu v publiku. Kremer a Dirvanauskaitė pak přidali speciální skladbu Rag – Gidon – Time, kterou pro houslistu napsal gruzínský komponista Gija Kančeli. Vznikla v roce 1995 a čtyři roky později dostala verzi s pianem nebo smyčcovým triem a v roce 2000 pro housle a smyčce. Kančeli se naladil přesně na nekompromisní uměleckou filozofii Gidona Kremera v báječné scherzózní náladě.

Ve finále koncertu byla na programu Symfonie č. 7 A dur, op. 92 Ludwiga van Beethovena. Provedení „apoteózy tance“ mělo nádhernou výstavbu jednotlivých vět i celku. Hudba se nesla ve vzrušujících dynamických a tempových proměnách, počínaje nádherně sebevědomým grandiózním nástupem v úvodní větě, který dal na srozuměnou, že půjde o nevšední událost. A k tomu přepěkné ústrojné vstupy sólových nástrojů od vysokých dřev k fagotům, s harmonií dam u lesních rohů. A s dialogem hoboje a flétny s krásným efektem echa hned v úvodní větě, nehledě k „hlučení“ kontrabasů tamtéž a práci tympánisty. Druhou větu Allegretto provedly náladově výstižné smyčce s jímavou kantilénou violoncell. Následující Presto ji vyvážilo veselím ve svižném pohybu uklidněném v Assai meno presto, aby vyniklo finale, ke kterému připravil přechod návrat k původnímu tempu. Orchestr pod taktovkou izraelského dirigenta si zde opravdu nebral servítky a nasadil úvodní takty heroickým atakem. Muzikanti se odevzdávali a zahlédl jsem i hráče, který se v nasazení usmíval do svého partu.

Není většího potěšení než nechat se vtáhnout do okamžiků prožitků. Vřelý potlesk na závěr byl opravdu na místě.

******

Foto: Vojtěch Brtnický