„V čele Prague Philharmonia stanul narychlo zaskakující Tomáš Brauner.“

„Domingovo pojetí árie Nemico della patria je po výrazové stránce mistrovské.“

„Slova závěrečné písně ‚Nezapomeň na mě‘ nejlépe vyjádřila nezapomenutelnost a výjimečnost setkání s pěveckou legendou.“

Vytrvalý déšť, který se v sobotu 13. července spustil hodinu před operním galakoncertem, sice múzám evidentně nepřál, nedokázal však odradit tisíce návštěvníků z různých koutů Čech a Moravy, kteří si do Českého Krumlova přijeli poslechnout operní legendu Plácida Dominga. V jihočeském městě to byla již třetí pěvcova návštěva. Předcházející se uskutečnily v letech 2011 a 2021. I když byli organizátoři na mokrou variantu dobře připraveni (každému návštěvníku poskytli deky a jednorázovou pláštěnku), vydatný šumavský déšť, občas střídaný nepříjemným mrholením, nakonec začal ohrožovat samotné účinkující, sedící se svými nástroji na okraji krytého pódia. Přibližně po polovině programu organizátoři rozhodli koncert zkrátit a ukončit ho připravenými přídavky. 

Patřím ke generaci, která bohužel znala hlas Plácida Dominga buď z audionahrávek, v lepším případě pak díky přenosům oper v někdejší západoněmecké televizi, kterou jsme měli možnost v 70. a 80. letech na západě Čech sledovat. První Domingovo pražské vstoupení v roce 1990 s rumunskou sopranistkou Ileanou Cotrubaş a orchestrem Virtuosi di Praga v kostele sv. Jakuba, tentokrát určené oficiálním hostům, bylo rovněž zaznamenáno, tentokrát již Československou televizí. Kdo počínaje 90. léty neměl možnost navštívit žádný z věhlasných operních domů, kde přední světový tenorista hostoval, byl opět odkázán na média, jejichž nabídka se rozšířila o možnost streamování. Takto jsme např. mohli v roce 1992 v přímém přenosu sledovat Pucciniho Toscu, jejíž jednotlivá dějství se odehrávala v reálném čase (dopoledne, večer, za úsvitu), a to na autentických místech dnešní italské metropole. Další podobné projekty se uskutečnily již v době, kdy tenorista přecházel na barytonový obor. Zde bych zmínila přenos Rigoletta z Mantovy v roce 2010. Z Domingových slavných barytonových rolí vysílaných z MET připomenu stream Verdiho Simona Boccanegry, Gluckovy Ifigenie na Tauridě či Verdiho Nabucca. V době covidu, kdy se MET snažila motivovat milovníky opery opakováním záznamů starších titulů, jsme měli možnost se opět vrátit do pěvcova původního tenorového oboru. Zde bych za všechny tituly ráda upozornila na Domingovo vynikající ztvárnění Heřmana v Čajkovského Pikové dámě, opět dokazující, že pro tohoto výjimečného umělce neexistovaly jazykové, vokálně technické, herecké, výrazové či stylové bariéry. Domingo, svým původem ukotvený ve španělské hudbě, skvěle ovládá italský a francouzský repertoár, s přehledem se však orientuje i v hudbě německých mistrů (Gluck, Wagner), či naopak tvůrců „lehčí múzy“ (Offenbach, Lehár), a jak jsme výše uvedli, dokázal pochopit i specifika ruské hudby, to vše vždy s hlubokou znalostí historických souvislostí. K tomu připočtěme jeho zkušenosti instrumentalisty (klavír), dirigentské kompetence (dirigování studoval v Mexiku) a schopnosti organizační s cílem motivovat nové talenty v podobě pěvecké soutěže Operalia. Uvážíme-li počet rolí (cca 150) a veškeré aktivity, pak máme před sebou vskutku výjimečnou osobnost interpretačního umění 20. a 21. století. Není proto divu, že se českokrumlovské Operní gala: Plácido Domingo korunované tímto hostem stalo nejpřitažlivějším magnetem festivalu. 

Ačkoliv měl koncert dirigovat italský dirigent Alessandro Crudele, došlo k nečekané změně a úkol připravit s orchestrem Prague Philharmonia dramaturgicky pestře vystavěný program na sebe vzal šéfdirigent Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK Tomáš Brauner. Jako osvědčená kompozice zazněla v úvodu předehra k Verdiho opeře La forza del destino (Síla osudu), v níž zaujal měkký zvuk smyčců, dobře přednesená sóla flétny, hoboje a klarinetu (téma duetu dona Alvara a dona Carlose), dobře konsolidovaná sekce žesťů, v závěru podporující mohutnou gradaci. 

Postava Carla Gérarda z opery Andrea Chenier Umberta Giordana patří k metám každého charakterního barytonisty. V jeho árii z třetího dějství Nemico della patria (Nepřítel vlasti) jsou koncentrovány všechny emoce, které touto postavou zmítají – nenávist k aristokracii, tajná láska k Magdaléně, víra v původní ideály Velké francouzské revoluce, znechucení z nastoleného teroru, ale také z vlastního přisluhovačství a podílu na smrti mnoha obětí. I když se Gerardův osud v opeře dále vyvíjí, árie přesto končí slovem „amare“ – vizí a zbožným přáním sbratření, lásky a ukončení nesmyslného zabíjení. Domingovo pojetí této nepříliš nerozsáhlé árie je po výrazové stránce mistrovské. Jsem ráda, že jsem si tuto svým obsahem aktuální partii mohla vyslechnout právě v živém podání. 

Árií Musetty Quando me’n vo‘ (Když kráčím já) z Pucciniho opery La bohéme se představila španělská Serena Sáenz, vítězka Mezinárodní pěvecké soutěže Montserrat Caballé. Mladá pěvkyně disponuje pohyblivým sopránem, který s úspěchem uplatnila i v jedné z dalších partií, příhodných pro její hlasový typ – v árii Lauretty O mio babbino caro (Můj drahý tatínku) z Pucciniho jednoaktovky Gianni Schicchi.

Verdiho hudba zazněla v průběhu večera ještě dvakrát. Obě árie takto připomněly vývoj, který operní forma zaznamenala v průběhu 19. století, ale i snahu samotného tvůrce se tomuto vývoji přizpůsobit. Árie Eboli O don fatale, o don crudel (Osudný a krutý pane) z Dona Carlose (1867) je partií mezzosopranistek disponující velkým rozsahem, zajímavou barvou a mohutným dramatickým nábojem. Ester Pavlů tyto dispozice rozhodně má. Svým výkonem předvedla, že s ní musíme počítat jako s výraznou a úspěšně se profilující pěvkyní. O dvacet let dříve vzniklý Macbeth (1847) ještě náleží do Verdiho prvního tvůrčího období. Spolu s Nabuccem zjevně patří k Domingovým oblíbeným barytonovým rolím. Pěvec si vybral árii z posledního dějství, kterou přednesl s hlubokým porozuměním této slavné shakesperovské postavě. Po vzrušeném Perfidi! (Zrádci!) následuje širokodechá árie Pietà, rispetto, amore (Soucit, respekt, lásku) deziluzivní zpověď člověka, který překročil všechny meze a za své brutální činy očekává v podobě bezejmenného náhrobního kamene posmrtnou odplatu.

Z orchestrálních intermezz veristických skladatelů byla zohledněna mezihra Pucciniho Manon Lescaut. Ač se jedná o jedno z autorových prvních děl, je mistrovsky komponovaná a vyžaduje promyšlenou práci s tempy a agogikou. Zcela jistě by lépe vyzněla v uzavřeném prostoru než na venkovní scéně. 

Poklidný duet Dôme épais z pery Lea Delibese Lakmé v působivém podání obou sólistek, následující předehra z Bizetovy Carmen a slavná habanera L´ amoure est un oiseau rebelle (Láska je vzpurné ptáče) ve výtečném podání Ester Pavlů byly jedinými ukázkami francouzské operní produkce. Nicméně Bizetova hudba s ohlasy iberských rytmů vytvořila logický přechod k tvorbě španělských skladatelů. 

Plácido Domingo se od mládí věnoval interpretaci zarzuel, specificky španělské formy operet. Pokračoval tak v rodinné tradici svých rodičů. Ze slavné zarzuely (někdy uváděné jako opera) Manuela Penelly (1880–1939) El gatto montés, proslulé často uváděným orchestrálním paso doble, si pěvec spolu se sopranistkou Sáenz zazpíval duet Me llamabas Rafaelillo? Ze zarzuely Jacinta Guerrera (1895–1951) Los gavillanes (Jestřábi) pak přednesl árii Mi aldea (Má vesnice), v níž se postarší muž, zbohatlý díky peruánskému stříbru, vrací do své rodné vesnice, kde ho provázejí vzpomínky na mládí. Oba pěvci v těchto ukázkách zaujali originální stylovou interpretací. Bohužel právě o následnou část programu posluchači přišli. Nezazněly části ze zarzuel Pabla Sorozábala Mariezcurreny (1897–1988), skladatele baskického původu, který studoval v Německu, a Geronima Giméneze (1854–1923). 

Vzácný host se rozloučil jednou z nejpopulárnějších písní – Granadou mexického hudebníka Augustina Lary, spolu s Ester Pavlů Lehárovým duetem z operety Veselá vdova. Přiznám se, že slavné Lippen schweigen, flüstern Geigen (Rty mlčí, housle šeptají) jsem dosud neslyšela zpívat s takovým citem. Na samý závěr zazněla píseň Non ti scordar di me (Nezapomeň na mne) neapolského skladatele Ernesta de Curtise, jejíž slova nejlépe vyjadřovala nezapomenutelnost a výjimečnost setkání s významnou pěveckou osobností. 

Foto: Festival Krumlov / Libor Sváček