„Dirigent Enrico Calesso, šéf operní scény z Würzburgu, má skvěle vypracovanou dynamiku, italská opera je jeho ‚parketou‘.“ 

„Seungjick Kim, absolvent Operního studia mladých v Linci, byl v roli Arnolda pěveckou hvězdou večera. Po jeho kreaci v Lišce Bystroušce jsem to očekával, ale on předčil mé očekávání.“

„Režii, která se vyžívá v podivuhodné transformaci děje, jsem rád toleroval. Hudební úroveň nastudováni ji dalece převyšovala. Režisér opery je dnes asi nejsvobodnější profese na světě…“

Musiktheater v Linci uvedl jako finální operní premiéru sezóny náročný titul, Rossiniho Viléma Tella – ve výborném hudebním nastudování uměleckého ředitele operních scén z Würzburgu a Terstu Enrica Calessa. Režií byl pověřen Georg Schmiedleitner, na scéně Haralda B. Thora. Výkony v hlavních rolích, pěvecky velmi obtížných, naplnily, někdy i předčily moje očekávání, Bruckner Orchestr Linz 17. května exceloval technickou brilancí. Režie díla není ve své aktualizaci bez problémů. 

V roce 1829 uzavřel Gioacchino Rossini překvapivě předčasně svoji operní tvorbu, v pouhých šestatřiceti letech, poté žil poklidně v Paříži jako velmi bohatý muž do smrti (1869), jsa obratný finančník. Již bez ambicí ovlivňovat operní dění. Do roku 1825 pracoval Rossini pro italská jeviště. Vilém Tell v roce 1829 souvisí s dějinami francouzské opery. Je to de facto základní pilíř takzvané velké francouzské opery, s velkolepými scénami s revolučním romantismem. Na jevištích se objevuje Rossiniho operní epilog zřídka, představuje obrovské technické nároky na pěvce, sbor a orchestr, navíc odrazuje až překvapivá délka díla kolem čtyř hodin, bez škrtů i pět hodin (loňská inscenace v La Scale, která otevřela všechny škrty). Inscenátoři v Linci zvolili verzi s osvědčenými škrty, trvá tři a půl hodiny s jednou pauzou. 

Vilém Tell představuje námětem pověst, která se trochu zjednodušila na představu střelce, jenž dokázal sestřelit šípem jablko z hlavy svého vlastního syna. Tell je v pověsti líčen jako odpůrce nadvlády Habsburků za svobodu švýcarských kantonů, je pokládán za švýcarského národního hrdinu. Pověst byla vícekrát zpracována, nejvýznamněji Friedrichem Schillerem v jeho dramatu, roku 1804 byl jeho Vilém Tell uveden v německém Weimaru (Výmar). V jeho díle bojují Švýcaři proti tehdy všemocným Habsburkům. Z jeho díla vycházeli Rossiniho libretisté Victor-Joseph Étienne de Jouy a Hypolite-Louis-Florent Bis, jehož sám Rossini přizval ke spolupráci, dílo upravil a do operního díla i vložil potřebný milostný příběh. Raně romantická je zde i melodika jako v jiných italských operách téže doby (Bellini, Donizetti). Je bohatá, působivě nápaditá, spontánní, ve sborových scénách dokáže být až překvapivě dramaticky úderná. 

Opera Vilém Tell zní ve francouzském originálu Guillaume Tell, v italštině Guglielmo Tell. V Linci volili originální francouzský jazyk, v tabletech umístěných v opěradlech sedadel je možno sledovat překlad francouzského textu do němčiny, v letech nedávno minulých byla možná i volba v dalších jazycích. 

V nové linecké inscenaci imponovala vypracovanost hudební i pěvecké složky dirigentem Enricem Calessem, rodákem z Itálie, uměleckým ředitelem divadel ve Würzburgu a Terstu. Pro italskou operu má vynikající dispozice, což jsem poznal již roku 2020 v jím nastudovaném Verdiho Trubadúru. Bruckner Orchestr Linz hrál Rossiniho v poměrně velkém obsazení, citlivě, intonačně bezvadně, velmi pozorně v dynamice, kterou moc oceňuji. Pan dirigent Enrico Calesso dokáže dát frázování hudební eleganci, plasticitu, dovede si obdivuhodně dynamicky anticipovat každý dílčí vrchol. Je radost poslouchat tak propracovaný zvuk orchestru. Mám zaznamenánu silně ve svém „videu“ jeho inscenaci Trubadúra, dirigentovu práci s dynamikou… Byla i v belcantovém světě Rossiniho vypracována, pěvci byli vedeni dirigentem zřetelně k využití dynamiky mezza voce a pian.

Bruckner orchestr se uvedl pod taktovkou dirigenta brilantně zahranou slavnou ouverturou, od violoncell přes zdařilý dialog mezi výborným hobojem a flétnou ve střední části až po znamenitě v tektonice vystavěný vrchol. Sklidil za ouverturu až frenetický aplaus, naprosto zasloužený. Po celý večer bylo radostí poslouchat vyspělou, precizní a zainteresovanou hru orchestru, pod taktovkou erudovaného dirigenta, jemuž je daný styl interpretačně velmi blízký. Asi se dotknu všech velkých, mnou viděných dirigentů, ale Enrico Calesso má tak perfektní gesto, že těžko hledám porovnání. Proto zřejmě i velké scény mu „šlapou“ rytmicky bezvadně, jeho levou ruku je požitek sledovat (teď prozrazuji svoji „profesní deformaci“).

V belcantovém typu opery je vždy obtížné obsadit náročné role, v nichž se nic nenechá obejít. Pohyblivost hlasu, bezvadná intonace v průzračné harmonii, lehkost tvoření, jistý plný hlasový rozsah – to jsou nutné předpoklady pro tuto stylovou oblast opery. V Linci tyto pěvce mají a podržme se, z vlastních sil, nepotřebovali ani jednoho hosta! Začíná se zřetelně projevovat efekt Operního studia mladých pěvců, jejichž frekventanti se začínají objevovat po třech letech studia a výběrového účinkování. To je i důvod, proč operní ansámbl v Linci dnes potřebuje obvyklé hosty jen vzácně, když je k tomu skutečný pádný důvod. 

Pěvecky velmi imponující výkony přinesla na jeviště při premiéře především milenecká dvojice. Erika Eloff jako Mathilda zaujala krásně modelovaným, plastickým frázováním, působivými dynamickými nuancemi, až instrumentálně dokonale plynoucím legatem. Navíc působí představitelsky i svým hereckým projevem velmi přesvědčivě. Po roli Lišáka v Janáčkově Lišce Bystroušce (reflexe ZDE) jsem očekával se zvědavostí výkon tenoristy Seungjick Kima. Jistě, že obávaná výšková role Arnolda je zcela jiného pěveckého typu, přece jen ale dávala předpoklad k očekávání. To mi mladý korejský absolvent lineckého Operního studia dokázal naplnit měrou vrchovatou. Hlas výborně školený, s podmanivým témbrem, obdivuhodnou prostorou nosností a zvukovou koncentrací ve vrchní kvintě rozsahu předložil vizitku k zajímavé operní kariéře. Všechny polohy role zvládá s patřičným pěveckým nadhledem (ostatně vše co se opravdu ovládá, činí se lehce, ne pracně…), máte pocit, že ani árie ve čtvrtém dějství Amis, amis, scondez ma vengeance vlastně ani obtížná není… Bravo! 

Barytonista Adam Kim, přivedený do Lince panem šéfem Markusem Poschnerem pro roli Barvíře ve Straussově Ženě bez stínu, je hojně využíván. Bez alternace zpíval i titulní roli Rossiniho epilogu vyrovnaně, se zřetelnou muzikálností, spolehlivostí v hlasovém rozsahu, ale i s potřebnou jevištní přesvědčivostí. Zaujal pěvecky v promyšleném frázování, znělou střední polohou a suverénní výškou, naopak v hlubokých polohách role se jeho charakter hlasu prosazoval o trochu méně důrazně. Připsal si na své konto další výrazný úspěch v obtížné titulní roli na jevišti lineckého Musiktheateru. Neobyčejně sympaticky ztvárnila jevištně kalhotkovou roli Tellova syna Jemmyho sopranistka Fenja Lukas. Imponovala neobyčejně příjemným, kulatým a nosným hlasem. Role jako by snad byla přímo stvořena pro sympatickou sopranistku. Manželku Viléma Tella – Hedwigu – zvládá výborně Angela Simkin. 

Jako vždy v Linci mne dokáže hned v prvních tónech zaujmout barvou, zvučností tónu a výrazem zpívaného slova Michael Wagner, charismatický pěvec a herec, tentokrát v menší, nicméně důležité roli Melchthala, otce Arnolda. Není malých rolí, zní obvyklé divadelní rčení, u pana Wagnera mu věřím. Basovou roli císařského správce Gesslera vytvořil zdařile mladý basista Gregorio Changhyun Yun, jeho bas je sonorní, v prostoru nosný. V každém divadle se pozná úroveň také podle kvality obsazení menších rolí. Míru kvality v pěveckém a hereckém projevu potvrdil tenorista Christian Drescher (Rodolphe), osvědčený basista souboru Dominik Nekel (Walter Furst), Jonathan Hartzendorf (rybář Ruodi). 

Chor des Landestheater Linz a spolu s ním Extra Chor, poctivě a vysoce kompetentně připravené sbormistry jmény Elena Pierini a David Barnard, podaly excelentní výkon. Rossiniho opera dává sboru řadu skvělých příležitostí. Celé těleso znělo hlasově vyrovnaně, charakteristický byl pro sbor homogenní, velmi nosný zvuk, jistá, pevná intonace, plastické frázování. Sbor se dokáže velmi pružně zapojit do režijních požadavků a plnit jevištní úkoly režiséra. 

Tím se dostávám, trochu nerad, k týmu, který vede režisér Georg Schmiedleitner, na scéně Haralda B. Thora, kostýmy navrhla Tanja Hofmann. Je zde opět – pro mne již poněkud omšelý problém – aktualizace děje, jeho transformace do jiných poloh, než byl libretisty a autorem hudby vytvořen. Nevidím na těchto přesunech, bohužel, nic moderního, navíc v belcantové opeře, kde je jasný důraz na pěveckou a hudební složku, režie nemusí ničemu k úspěchu „pomáhat“… na rozdíl od soudobých oper. Režisér Smiedleitner sám říká, že nechtěl aktualizovat děj ve smyslu soudobého dění: „Lidé přece vědí, co se děje na Ukrajině, pokud divadlo jen opakuje to, co se reálně děje, stává se příliš banální.“ Konec citace.

Do báje o boji za svobodu Švýcarska vstupuje skupina lidí, ekologicky naladěných zahrádkářů. Ti představují Švýcary, v dané režijní verzi jsou blízcí přírodě a mocní Habsburkové jsou zde mocností, která chce vytvořit nového člověka s umělou inteligencí. „Je to scénář obecného ohrožení, kterému v dnešní době porozumí každý,“ použiji opět slova režiséra. „Máte pocit, že žijete v bublině na vesmírné lodi a nevíte, kdo vlastně vyhrál,“ vysvětluje. Nu, mám takový prostý pohled, že jakmile se režie v nejasné a především nepotřebné aktualizaci musí vysvětlovat, už to samo je problematické. Proč předělávat F. Schillera? Do hry zde vstupuje nepřátelská zdravotnická společnost, ze Švýcarů se stanou jacísi ekoaktivisté, pěstující si slunečnice. Jejich nepřítel dokonce použije kontejner, aby jim prorazil skleník, kde pracují a žijí si svůj vlastní život. Objevuje se i operační stůl, proč, to jsem při vnímání půvabné Rossiniho hudby zcela nepochopil, ani to nemám za důležité. S hudbou to nemá žádnou souvislost. Boj Švýcarů za svobodu svých kantonů se přetavil na boj zahrádkářů s vetřelci, odpůrci ekologie, s jejich zjevnými nepřáteli (přeneseně zřejmě s mocí nadvlády velké habsburské říše). Tomu odpovídá i charakter scény ve tvaru velikého skleníku. Postavy, které jsou oblečeny v bílém, v lékařských oblecích, ale i v ochranných oblecích jakýchsi záchranářů, mají roli nepřátel. Jednají v duchu umělé inteligence, která je nebezpečím pro další vývoj lidstva. Rossiniho hudba je plná invence, nicméně opera se dostává do rozporu s hudbou i libretem. Kdyby se zpívala opera v původních překladech ještě nedávné doby, vyniklo by vše ještě mnohem více než ve francouzštině, která dnes není tolik rozšířeným jazykem. 

Úspěch premiéry zřetelně směřoval v míře potlesku k výtečnému Brucknerovu orchestru, dirigentovi a sólistům hlavních rolí, kde jsem byl svědkem vysoké míry kvality. Ostatně proto velmi rád operní produkci v Linci sleduji již deset let. Vůči režii se ozvalo z publika bučení, ale ne nějak zvláště výrazné. Rossiniho epilog trvá dlouho, tak ani potlesk již nebyl moc dlouhý, standing ovation se konalo postupně jen zhruba ze třetiny auditoria. Ale i zde bylo zřejmé, že jde především o nadšení pro pěvecké výkony, dirigenta a mimořádný výkon orchestru. 

Po inscenaci Butterfly, která v závěru nezemře, Wagnerově Sentě, která není spasena a Revírníkovi v Janáčkově Lišce Bystroušce, který naopak ve finále překvapivě okázale umírá, je to další režie jdoucí subjektivními představami, fantaziemi, aktualizacemi. U velmi osvědčených děl, kde není subjektivní transformace libreta potřebná. 

Oceňuji, že v Linci vybudovali s pomocí Operního studia vlastní pevný ansámbl sólistů, schopný výborně obsadit pěvecky i tak obtížné dílo belcantové opery. Posluchač, jenž zhlédne dílo jednou za život, má nutně z dějové struktury zmatek. Naštěstí nesmrtelná hudba Rossiniho zůstává a je skvěle interpretována.

Resumé: Viléma Tella v Linci mohu jednoznačně doporučit k návštěvě, pro vynikající hudební nastudování a obdivuhodné výkony v hlavních rolích. Výtečný je sbor, Brucknerův orchestr upoutá málokdy slýchanou perfekcí výkonu. Režijní pojetí je třeba spíše tolerovat, ale není to tak nesnadné, alespoň z mého muzikantského pohledu. Navíc v typicky pěvecké opeře belcantového typu to nemám za tolik zásadní. Režisér opery je dnes zřejmě absolutně nejsvobodnější profese na světě. Může si vlastně dovolit všechno, o čem se dirigentům, ani pěvcům nesní ani v jejich nejbujnějších snech.

Foto: Herwig Prammer / landestheater Linz

Facebook X E-mail WhatsApp