„Do koncertu skočil rovnýma nohama, v tříčtvrtečním rytmu.“

„Zcela výjimečně využila daný prostor Kateřina Kněžíková, z níž roste první dáma české opery.“

„Jedním ze silných momentů byla píseň Tóny, kterou napsal a s Adamem zazpíval od klavíru Ondřej Gregor Brzobohatý.“

Megakoncert. Podobný si žádný jiný český operní pěvec netroufl a hned tak asi netroufne udělat. Ani by neměl důvod. A navíc by nezaplnil bezmála osm tisíc míst určených publiku. Adam Plachetka si na obrovské o2 aréně ani trochu zuby nevylámal. Patřil tam jemu a jeho hostům čtvrteční večer. Sólistů bylo šest, k tomu jedna šestičlenná skupina. Propluli každý zvlášť i společně mezi žánry, od klasiky k popu a zpět, docela vkusně. Kdo do Vysočan ten večer nešel, nechtěl zřejmě poslouchat kompletně ozvučený koncert a sledovat interprety v podstatě jen na obrazovce. Z těch, kdo přišli, protože jim to i tak stálo za to, Adam Plachetka asi nikoho nepopudil.

Zpíval sice nazvučen, tedy s podporou, ale i tak očividně naplno, nešetřil se, dotahoval dlouhé konce písní efektně, vysoko a s nekonečnou výdrží, jako pravá hvězda. Dával publiku to, co se od něj v takovém programu očekává: úsměv, očividný optimismus, mohutný hlas, známé melodie, naprostou převahu nad jakoukoli interpretační nástrahou. Opravdu chlapský projev, k barytonistovi jasně patřící. O umělecké nuance, jaké dovoluje klasická koncertní síň nebo operní dům, při takové produkci nejde. Snad se ti, které program mohl inspirovat k případné první návštěvě nějaké klasické produkce, nestáhnou zpět, až zjistí, o jak jiné jde prostředí, dojmy, zážitky a pocity.

Adam Plachetka skočil do koncertu rovnýma nohama, v tříčtvrtečním rytmu písní Buongiorno a te, pak hned ve fortissimu a s baletem za zády populárním zpěvem toreadora z Bizetovy Carmen a společně s Janem Smigmatorem opulentně vyklenutou písní Granada. Jan Smigmator přispěl pomalou písní Piece of Music, Plachetka se vrátil s rejstříkovou árií. Zpěv podpíral různorodými aranžemi s naprostou dirigentskou jistotou Jan Kučera, zvuk smyčců, dechů a bicích přidával Epoque Orchestra. Michal Caban na scéně pro tuto příležitost využil několik obrovských projekčních ploch, občas tanečníky, často bodová světla a na konci jednou a zcela překvapivě děla, která vrhla do vzduchu nad publikem miliony drobných vloček, pomalu se pak snášejících na lidi v předních řadách.

Zcela výjimečně využila daný prostor Kateřina Kněžíková, manželka protagonisty večera. Je čím dál zřejmější, že v ní roste první dáma české opery, a to nikoli díky pozici životní partnerky někoho slavného, ale zcela dostatečně díky vlastnímu charismatu a pěveckému umění: díky krásnému a dobře posazenému a vedenému hlasu, díky osobnímu vyzařování a osobním emocím v hlase. Její operní výkony z posledního roku, zejména Julietta a Rusalka v Ostravě, i její různé koncertní kreace jasně ukazují, že směřuje vzhůru pomaleji než manžel, ale natrvalo. Se šarmem i pěveckým potěšením dokonale zazpívala známý výstup o „rtech, které líbají tak žhavě…“ z Lehárovy operety Giuditta a jako jediná z účinkujících během něho svobodně a uvolněně sestoupila z pódia, aby do prvních řad za zpěvu rozdala pár rudých růží z kytice, která zaplňovala její náruč. A když pak navázali s Adamem decentním společným valčíčkem a dvojzpěvem Lippen schweigen z Lehárovy Veselé vdovy, bylo příjemné dojetí na místě nejen v důsledku milé situace, ale i díky cituplnému provedení, díky hudební kvalitě čísla.

Plachetka pak opět naplno zpíval také hit z muzikálu Bídníci a populární zpěvák Tomáš Klus svým vlastním charakteristickým způsobem přidal ukolébavku nabádající, aby lidé „mířili k sobě a ne na sebe“. Závěr první hodiny programu patřil společné písni obou s názvem Vločka. Víc se ten večer přizpůsoboval hlavní sólista ve stylu ostatním než oni jemu. Adam Plachetka zpívá jakoby pořád stejně, belcantově a mužně, ale přesto je poznat, že je schopen zachytit v odstínech i žánrová specifika. Mikrofon tomu samozřejmě napomáhá.

Nový hudební prvek vnesly do programu hned po pauze Skety; vokální sexteto se velmi rychle doladilo a pak už v obdivuhodné dokonalosti excelovalo v autorské kompozici Týdytý, v níž se posluchač musí občas přesvědčovat, že to opravdu všechno dělají „jen na pusu…“ Plachetkovi pak šestice přizvukovala v písni Get Me to the Church on Time z muzikálu My Fair Lady a uplatnila se i v závěru, když byli na pódiu všichni. Dagmar Pecková sama i v duetu zavzpomínala na Carmen a pak už večer spěl k vrcholu a závěru: Brzobohatého Věštkyně, jeho duet s Adamem, známá neapolská píseň Funiculi funicula… a přídavky: Šampaňská árie – Mozartova prskavka, při níž už byl sólista vzhledem k místu konání docela případně v hokejovém dresu, a pak tradicionál ptající se „…kde ty kytky jsou…“ Po celý večer dostatečné, ale přiměřené efekty, profesionální výkony, operní zpěv zkreslující nazvučení, milá atmosféra…

K podobným produkcím patří, že se moc neřeší, jaká hudba právě zní. Koho by zajímalo, že „píseň“ se slovy „Madamina, il catalogo è questo“ je árií jakéhosi Leporella z Mozartovy opery Don Giovanni… Nebo snad někdo potřebuje vědět, z jaké operety že je o chvíli později jiná „písnička“ s názvem „Meine Lippen, sie küssen so heiß“…? Cokoli podobného by zpomalovalo, zatěžovalo. Neřešilo se ani, kdo a kdy a co na jaké slavné scéně zpívá nebo bude zpívat. Jsme tady a teď, nemusíme se obtěžovat informacemi, kontextem, stačí hudba, odlehčená moderace  pár slov, nějaký vtip. Asi nejlepší byl od Leoše Mareše ten o smokingu, v němž kdosi přišel přesto, že je všude psáno „no smoking“…

Zní to jako negativní postřehy, ale vcelku bezelstně působící Adam Plachetka ten večer, respektive tím večerem, ve skutečnosti asi opravdu nikoho nepopudil. Ani když v samém závěru neodolatelně vytáhl obrovský bílý kapesník, aby roztomile napodobil koncerty nesmrtelného Luciana Pavarottiho. Jako Pavarotti nezpívá, ale v tuzemském kontextu klasické hudby má bezpečně nakročeno k popularitě, která překračuje cokoli dosavadního. Stejně jako ve své době celosvětově překračoval dosavadní parametry operní slávy Pavarotti. Ostatně, pokud se teď z každé prodané vstupenky odvedlo pro Nadační fond pro předčasně narozené děti a jejich rodiny třicet korun, pak částka prezentovaná na předávaném šeku napovídá, že těch lístků muselo být úctyhodných 7799. Kdo jiný z „frakounů“ tohle u nás dokáže…

Jedním ze silných momentů koncertu byla píseň Tóny, kterou zkomponoval a v duu s Adamem Plachetkou v premiéře – jako skutečný popový hit – zazpíval od klavíru Ondřej Gregor Brzobohatý. Napsal k ní upřímný text, neformálně navrhující různým hudebním žánrům smír. Píseň bezděky shrnula poselství celého večera.

Foto: Lukáš Procházka / Bestsport, Veronika Paroulková