„Nebylo divu, že náročné pardubické publikum odměnilo Jana Čmejlu nadšeným potleskem vestoje, tohle byl vskutku čistý romantismus talentovaného, ničím nezatíženého mládí.“

„Může někdo ve čtrnácti letech zahrát s odzbrojujícím nadhledem interpretačně tak náročné dílo, jakým je Houslový koncert D dur Petra Iljiče Čajkovského? V případě Richarda Kollerta zní odpověď: Ano.“

„Skvostný přídavkový duet Tamina a Paminy si Kristýna Fílová, Daniel Matoušek i celý orchestr viditelně užívali.“

Ačkoliv v rámci letošní Zlaté Pecky se ještě uskuteční v úterý 3. října koncert s názvem Pěvissimo v pražské Chodovské tvrzi, oficiálně byl sedmý ročník hudebního festivalu zakončen v neděli 10. září slavnostním večerem v Sukově síni Domu hudby v Pardubicích. A protože obě místní profesionální tělesa – Komorní filharmonie a soubor Barocco sempre giovane – mají naplánovány své zářijové abonentní koncerty až na následující týden, stalo se pro zdejší publikum vystoupení čtyř mladých interpretů (Jan Čmejla, Richard Kollert, Kristýna Fílová a Daniel Matoušek) za doprovodu Komorní filharmonie Pardubice vedené jejím šéfdirigentem Stanislavem Vavřínkem netradičním vstupem do nové hudební sezony.

Zlatá Pecka na mladé talentované umělce programově sází. Pro zakladatelku festivalu Dagmar Peckovou tvoří zaměření na nejmladší generaci interpretů pěveckého oboru i instrumentálních hráčů jeden z hlavních pilířů jejího úsilí. Už několik let se její snaha představit výrazné talenty přetavuje v sérii koncertů, které se konají v nejrůznějších městech Pardubického kraje, ale také v Praze. Letošní finále Zlaté Pecky se pak poprvé konalo coby výběr těch nejlepších z minulých ročníků přehlídek Pěvissimo a Talentissimo, přičemž pořadatelé přihlédli ke skutečnosti, že každý z těch, kdož na pódiu Sukovy síně vystoupili, má již za sebou řadu ocenění, nebo úspěšný vstup na profesionální kolbiště. Před posluchače tak předstoupili interpreti sice mladí, ale svým způsobem již „ostřílení“ a rozhodně netrpící ostychem či trémou. Suverenita jejich projevu udivila všechny přítomné a slova o tom, že o nich ještě určitě hodně uslyšíme, sice mohou znít jako klišé, nicméně odrážejí prostý fakt, že tahle čtveřice už něco dokázala a neustále na sobě pracuje.

Klavíristu Janu Čmejlovi bylo letos dvacet let. Nad klávesy poprvé usedl roztomilý klučina s charakteristickými kulatými brýlemi, když mu bylo šest. Na jeho vzdělání měli největší vliv Taťána Vejvodová, Lukáš Klánský a Eva Boguniová, od minulého roku studuje na mannheimské Hochschule für Musik und Darstellende Kunst u Wolframa Schmitt-Leonardyho. V Pardubicích se představil již jako zralý sólista, pro něhož je zahrát Klavírní koncert g moll č. 1, op. 25 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho snadné jako pro běžného člověka přejít ulici. Skladba z roku 1831 plyne v jeho podání po celých dvacet minut naprosto přirozeně a je radost sledovat, jak se interpret, jenž je o pouhé dva roky mladší než byl v době jejího vzniku autor, plně oddává ve všech oddílech romantickému duchu díla a ani na okamžik přitom nezapomíná na vzornou spolupráci s přesně hrajícím doprovodným tělesem. Nebylo divu, že náročné pardubické publikum odměnilo sólistu nadšeným potleskem vestoje, tohle byl vskutku čistý romantismus talentovaného, ničím nezatíženého mládí. Ani po dvou stech letech se některé věci nemění…

Pozoruhodný je již dnes soupis úspěchů čtrnáctiletého houslisty Richarda Kollerta. Syn erudovaného českého klavíristy Jiřího Kollerta se narodil v Japonsku, odkud je jeho maminka, s bratrem Eduardem začal studovat hru na housle ve Švýcarsku, první velký mezinárodní úspěch se dostavil v Moskvě a širšímu publiku ho brzy poté představil nejprve v Maďarsku Plácido Domingo. Zázračné dítě, chtělo by se říci při čtení o Richardových dosavadních koncertních zkušenostech doma v Česku i v zahraničí. Může však někdo ve čtrnácti letech zahrát s odzbrojujícím nadhledem interpretačně tak náročné dílo, jakým je Houslový koncert D dur Petra Iljiče Čajkovského? Porozumí třeba hned v první větě všem třem hlavním tématům a dokáže předvést nejen smysl pro jejich úchvatnou melodičnost, ale především pro nespočet kontrastních přechodů, přičemž orchestr mu toho, jak skladatel předepsal, moc neusnadní? Odpověď v případě Richarda Kollerta zní po jeho strhujícím výkonu jednoznačně: Ano. Také on hrál dvacet minut a pověstný špendlík by bylo v koncertní síni slyšet, kdyby upadl. Na zbývající dvě věty tentokrát z programových důvodů nedošlo, dojem ale i tak zanechal mladičký sólista velkolepý. Cestu k české interpretační špičce má dozajista otevřenou.

Úvod druhé poloviny večera mohl připomínat některý z tradičních koncertů Komorní filharmonie Pardubice. Orchestr zahrál pod taktovkou Stanislava Vavřínka předehru k opeře Così fan tutte Wolfganga Amadea Mozarta. A ujal se jí vzorně, jak je v Pardubicích zvykem, vždyť Mozart tvoří jeden ze základních kamenů jeho repertoáru a hráči mají jeho tvorbu zažitou tak dokonale, že se s nimi může v její interpretaci měřit v republice málokteré z hudebních těles. Tím více se pak dalo těšit na setkání s mladými pěvci, již se poměřili se čtyřmi áriemi a jedním duetem z Così fan tutte, ale i z dalších dvou Mozartových oper – Únosu ze serailu a Kouzelné flétny. Vybraná „čísla“ skvěle korespondovala s jejich mládím.

V případě sopranistky Kristýny Fílové mohl být posluchač nejprve zdánlivě zaskočen vážností jejího projevu, árie Blonde Durch Zärtlichkeit und Schmeicheln a zvláště árie Paminy Ach, ich fühl´s nevynikají rozverností, ale vyžadují především soustředěný přednes, zdůrazňující momentálně nejednoduché citové rozpoložení obou postav. Tím více ovšem vynikl pevně usazený a jistý hlas interpretky, proškolený mimo jiné četnými vystoupeními v angažmá zaměřených na takzvanou starou hudbu. Kristýna Fílová si ovšem k radosti publika poradila i s polohou ne tak „svazující“, když si s přehledem „střihla“ s Danielem Matouškem duet Fiordiligy a Ferranda Fra gli amplessi z Così fan tutte. To už měl její kolega, disponující znělým tenorem, za sebou árii Un´aura amorosa ze stejné opery, jejímž skvostným provedením potvrdil svou schopnost strhnout na sebe veškerou přízeň posluchačů. Mnozí z pardubických návštěvníků si jistě vybavili jeho silvestrovský italský písňový recitál z roku 2021 a v tichém obdivu konstatovali, jak se z nadšeného mladíka stal během pár měsíců díky poctivému vstřebávání zkušeností především na scénách pražského Národního divadla solidní, byť atributy krásného mládí stále ještě obdařený pěvec. Není divu, že jeho árie Tamina Wie stark ist nicht dein Zauberton vyvolala opět salvy nadšení publika, odměněného v samém závěru koncertu skvostným přídavkovým duetem Tamina a Paminy, jejž si Kristýna Fílová, Daniel Matoušek i celý orchestr viditelně užívali.

Festival Zlatá Pecka i letos prokázal během dvou týdnů na přelomu srpna a září jedinečnost své dramaturgie opírající se v mnoha ohledech o talentované hudební mladí. Do pardubického regionu přinesl vítané okysličení běžného koncertního provozu a návštěvníkům dal možnost seznámit se s několika osobnostmi, které, nepoleví-li v rozvíjení daru, jenž jim byl dán, může čekat slibná budoucnost.