„Souhrnně vzato, vskutku úctyhodná přehlídka rodiny klarinetů.“

„Interpretační stránka večera byla na odpovídající, tedy vysoké úrovni.“

„I tak lze Janáčka hrát a i tak je jeho hudba originální.“

Na koncert komorního cyklu PKF – Prague Philharmonia, uspořádaný v barokním refektáři Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze na Malostranském náměstí 29. ledna, lze pohlížet ze dvou stran: jednak jako na průřez českou kompoziční tvorbou pro dechové dřevěné nástroje, jednak jako na dechařské či rovnou klarinetové posvícení.

Hostitely na tomto posvícení byli členové Prague Philharmonia Wind Quintet ve složení Jiří Ševčík (flétna), Vladislav Borovka (hoboj), Jan Brabec (klarinet), Václav Fürbach (fagot), Mikuláš Koska (lesní roh) a hostující basklarinetista Jindřich Pavliš. A pro oba pohledy se nabízí dostatečné zdůvodnění: Jsou zde zastoupeni čtyři významní čeští skladatelé minulých dvou století, kteří si oblíbili souznění dřevěných dechových nástrojů.

Klasicismus počátku 19. století reprezentuje dílo Antonína Rejchy, autora rozsáhlého díla pro obsazení dechového kvinteta. Na úvod večera zazněl jeho Dechový kvintet D dur, op. 91: č. 3. Hudbu 20. století v koncertním programu zastupuje tvorba tří dalších českých skladatelů. Sestavu klasického, tedy „rejchovského“ dechového kvinteta zachovává ve své neobyčejně zdařilé prvotině z roku 1954 Jan Klusák. Nazval ji Hudba k vodotrysku, divertimento pro dechové kvinteto. Je to skladatelovo dílo nesoucí se v optimistickém duchu českého neoklasicismu, dokládající pro něho tak typickou noblesu, eleganci a částečně i smysl pro humor. Poněkud rozmanitější instrumentální obsazení pro svoje dílo Dechový kvintet zvolil na začátku třicátých let minulého století Jaroslav Ježek. I on je nositelem neoklasicistních tendencí, nalézáme zde však i vlivy jazzu a sklon k expresivitě, zejména až brutálním přívalům disonancí. Personálně však základní sestavu dechového kvinteta zásadně rozšířil Leoš Janáček, když do své, po mnoha stránkách originální kompozice Mládí ke kvintetistům připojil dalšího, šestého hráče.

Jen na okraj: toto dílo vzbudilo v roce 1960 mimořádný ohlas a obdiv na 20. ročníku Mezinárodních prázdninových kursů nové hudby v německém Darmstadtu, kde je v rámci svého vystoupení uvedlo Brněnské dechové kvinteto s basklarinetistou Josefem Horákem. Tady je možné vystopovat počátky Horákova úspěšného tažení s basklarinetem celou Evropou i severoamerickým zámořím. Brněnské kvinteto mělo tehdy na programu ještě kvintety Pavla Haase, Václava Dobiáše a Paula Hindemitha.

Proč přirovnávat tento pražský koncert k labužnickému posvícení je nasnadě: Jako by nestačilo, že obsazení dechového kvinteta v sobě obsahuje směsici pěti různých nástrojových individualit, Jaroslav Ježek ve druhé větě svého Dechového kvintetu alternuje, a to hned tři nástroje. Příležitostně je nahrazuje jejich blízkými příbuznými, tedy flétnu pikolou (oktávová transpozice), hoboj anglickým rohem (kvintová transpozice), klarinet basetovým rohem (rovněž kvintová transpozice). Samotný klarinet se v rámci tohoto večera představil hned ve třech podobách. Nejprve, v případě Rejchovy a Klusákovy kompozice, v té běžné (což je zpravidla ladění in B), u Ježka se vyskytuje klarinetův příbuzný, basetový roh (pomineme-li ovšem tu okolnost, že autor ve své partituře ve zvukové podobě uvažoval spíše o plechovém příbuzném klarinetu, tedy o saxofonu), a nakonec do třetice, u Janáčka se vyskytuje klarinet basový (zde jde transpozici o velkou nónu). Souhrnně vzato, tedy vskutku úctyhodná přehlídka rodiny klarinetů, přímo posvícení.

To, čím jsme se zabývali doposud, to jsou „jen“ muzikantské technikálie, které patří k základům hudebního řemesla. Mnohem důležitější pro posluchače koncertu, kteří barokní, pečlivě zrekonstruovaný refektář (tím spíš se do těchto úvah vkrádá označení hostiny) zaplnili téměř do posledního místa, je celkový dojem a umělecký zážitek. Cestu k němu přivedlo již průvodní slovo pořadatelky, která připomenula celoevropský význam českého skladatele Antonína Rejchy, zakladatelské osobnosti dechového kvinteta a devadesáté narozeniny Jana Klusáka, opět po přestávce pak obdivuhodnou šíři talentu Jaroslava Ježka a konečně výjimečnost závěrečného díla Janáčkova.

Interpretační stránka večera byla na odpovídající, tedy vysoké úrovni. Kvintetisté účinně zdůraznili lehkost a nesporně optimistické vyznění Rejchovy partitury, slibně se vyvíjející tvůrčí potenciál mladého Jana Klusáka, současného jubilanta, hledačství Jaroslava Ježka. U Leoše Janáčka však nepochybně stojí za zmínku ještě to, že pražští umělci se při interpretaci Mládí nedali cestou zdůrazňování ostrých výrazových, tempových a dynamických střetů, čehož jsme nezřídka svědky u nemalé skupiny zastánců původní, tedy autentické janáčkovské interpretační tradice. Tento výklad byl jakoby uhlazený, bez ostrých hran a jití do krajností vypjaté emocionality. I tak lze Janáčka hrát a i tak je jeho hudba originální a má svůj hluboký smysl a půvab.

Foto: PKF / Milan Mošna